Literatura

Michal Jurman: „Lidi, čtěte pohádky. A ještě lépe – vytvářejte je. Svými životy.“

profilovka

Úspěchy letošních olympijských her už jen lehce doznívají, a tak je na čase vrátit se k poezii. Dnes Vám přináším rozhovor s básníkem, sportovním redaktorem a především člověkem, který umí žít – s Michalem Jurmanem. Jeho duše je barevná jako duha. Je směsicí touhy po dobrodružství a všeobsažné lásce. V životním pohledu tohoto básníka a sportovce v jednom se zračí cit pro slovo i pro život. Romantik, cynik, beatník, realista. Nechť je dnes každý z nich Vaším společníkem. Třeba Vás naučí, jak si vychutnávat život – až do dna.

Michale, v životě se věnujete docela jiné profesi, jak jste se vlastně dostal k psaní poezie?

Neřekl bych, že je to úplně jiná profese, než jakou jsem vystudoval, a už vůbec bych neřekl, ze psaní poezie je profese. Snad mi odpustíte trochu odvážnější citát, ale můj táta říká, že “dnes píše každý, kdo má díru do prdele.” No, a já si myslím totéž. Vylévání citů na papír je podle mě prostě samozřejmou součástí dospívání a ani já se tomu nevyhnul. Byly zde jisté předpoklady – otec spisovatel, dramatický kroužek na základní umělecké škole, život svým způsobem na samotě, rozvrácené manželství rodičů, … To vše zkrátka v dospívání vede k nutnosti vypsat tohle “nepochopení světa” na papír. Nesmím ani zapomenout na svou gymnazijní profesorku Annu Zabloudilovou, která mě v tomto směru hodně podněcovala, podporovala a hnala kupředu. Právě díky ní jsem asi zjistil, že i já mám onu díru do prdele. (smích)

Co všechno Vás k psaní poezie inspiruje?

Teď si uvědomuji, že jsem na Vaši první otázku úplně zapomněl odpovědět slovem LÁSKA. Láska k osobě, od které se vše odvíjí, láska k blízkým, k ženám, láska k přírodě, k rodišti… Zkrátka láska. Jen skrze ni můžete citlivě vnímat okolí. Někdy se to špatně pojmenovává, protože dnešní doba svádí k obrovské devalvaci významu slov. Ale ano, stále platí, že inspirací básníků je láska a touha po životě.

Michal Jurman a jeho touha po životě

Je Vašemu blízkému okolí vůbec známo, že píšete poezii?

To je dobrá otázka… Popravdě nikdy jsem se tím nijak nechlubil, začátky mého psaní byly spojeny s gymnazijním okouzlením beatniky – Charlesem Bukowskim a další typicky “prasáckou” literaturou tohoto druhu spojenou s určitou životní etapou dospívání. Pamatuji si, že i táta, který tkal knihy jak princezna zlatou nit na kolovrátku, byl překvapen, když jsem vyhrál nějakou básnickou soutěž a dostal nějaké to ocenění. Nestydím se za psaní poezie, ale na druhou stranu, pokud to s ní myslíte vážně (tedy se sebou to myslíte vážně), nemůžete se s ní nijak chlubit. Poezie je hodně niternou záležitostí… Ano, přes vlnobití metafor a jinotajů ne všechno všichni pochopí, i tak ale jdete s kůží na trh a stáváte se zranitelným. Ne každý jde přece na Václavák veřejně onanovat. Tak je to u mě i s psaním poezie.

Michal profi 2Jste zářným důkazem toho, že se dá zájem o sport skloubit s literaturou. S trochou nadsázky se dá svět rozdělit na sportovce a intelektuály. Co si myslíte o člověku, který se věnuje výhradně sportu a literaturou opovrhuje? Je vůbec možné navzájem srovnávat sportovně a literárně založené lidi?

Tohle je hodně složité. Dá se to obrátit, protože znám spoustu intelektuálů, kteří zase opovrhují sportem. Nesnažil bych se v tom hledat nějaké obecné šablony a modely lidského chování. Sport je podle mě v první řadě životním stylem, zaujetím pro novodobou projekci starodávných soubojů v antickém Colosseu. My zkrátka jen místo oštěpu do srdce poraženého zaboříme dychtivému publiku do očí míč letící do sítě. Navíc vrcholový sport na té nejkvalitnější úrovni je podle mě stoprocentním uměním. Přesně to mě na něm vzrušovalo, když jsem se začal touto prací živit. Samozřejmě časem vystřízlivíte, zjistíte, že ve zpravodajských formátech je jakákoliv literární kudrlinka nesmyslem a chybou. Ta myšlenka sportu jako umění těla v jeho maximální podobě, ta mě ale dostává neustále. Je to vzrušující a romantické – ale i trochu donquijotské, to přiznávám.

Jaké české a zahraniční básníky a prozaiky jste si oblíbil?

Na to vůbec není lehká odpověď. Zkuste se třeba zeptat mechanika, který díl jeho oblíbeného auta má nejraději. Odpoví vám, že má přece rád úplně celou tu voňanou káru řvoucích koníků pod kapotou. A stejně tak i já jezdím strašně rád tímto autem a řítím se do zatáček šílenou rychlostí, ale ani diferenciál ani převodovku si rozhodně pod polštář před spaním dávat nebudu… Jakákoliv jména tedy řeknu, tak to nebude nic přesného vypovídat, i když, jak jsem už naznačil, v určitých etapách života je poznávání sebe sama výhradně o konkrétních jménech. Tedy dobrá, pak to budou jména tato: Williame Shakespeare, Jan Skácel, Ludvík Kundera, Gary Snyder, Jáchym Topol, Ingmar Bergmann, Boris Vian… Nakonec myslím, že opravdu dobrý básník vždy časem začne psát prózu, i když se samozřejmě najdou i výjimky.

Vzpomenete si na nějaké knihy, které dokázaly ovlivnit Váš život?

Tak vzhledem k tomu, že miluji cestování,  hodně mě ovlivňují knihy tohoto typu. Ale stejně tak mě v životě inspirují i knihy z oblasti buddhismu a mayské filosofie, pokud se mi tedy ovšem nesnaží zakaždou cenu vnutit nějaký názor.

Pracujete teď na něčem novém? Plánujete vydat další sbírky poezie?

Plánuji vydat román. Momentálně leží u ledu asi pět let a jsem mile překvapen, jak jsem z toho naprosto v klidu. Nechávám si odstup a zraji jako hruška v sudu. Bude to hodně niterná záležitost, která by měla shrnovat velkou část mého života včetně mého vztahu s matkou, zároveň to bude i tak trochu úlet v duchu magického realismu. Ale tak víte, jak to kolikrát dopadá… Třeba z toho nakonec vzejde zase jen další záchodový komiks. (smích)

Preferujete spíše klasickou rýmovanou poezii nebo volný verš?

Preferuji cokoliv krásného a na formě mi nezáleží. Myslím, že poezie, pokud nechce být mrtvou větví jakéhosi stromu, na který poleze jen úzce vyhraněná skupinka „historiků“, musí jít svým způsobem s dobou, stejně jak tomu je ve všech ostatních aspektech lidské činnosti. Neznamená to být moderní za každou cenu, ale být, řekněme, konzervativcem s otevřenýma očima. Za někoho takového se sám považuji. Takže, když to shrnu, co se týká rýmované poezie nebo volného verše, preferuji zkrátka život ve všech jeho podobách.

Michal 3 new

Rád si do svých básní vymýšlíte nová slova. Myslíte si, že by poezie měla být absolutně svobodná nebo by si přece jen měla zachovávat určitá pravidla?

Naznačil jsem trošku v předchozí odpovědi… Ale ze všeho nejdřív – pozor, já si nevymýšlím! Ta slova existují, minimálně v mé hlavě. Novotvary za každou cenu, za trochu toho zájmu čtenáře, odmítám. Vše, čemu věříte, a co si třeba právě jen ve vaší hlavě žije svým životem, je už přece reálné. Nemůžeme přece stavět nesmyslné zdi bránící lidské kreativitě a fantazii. Jestli je něco úlohou poezie, pak podněcovat fantazii, emoce, svědomí… Poezie musí být maximálně svobodná, jinak nebude poezií.

Jak byste popsal svou sbírku s názvem (V)Stupnice do novoduru?

Jde o mou, řekněme, první formálně složitější sbírku, i když vlastně vznikala stejně jako všechna ostatní má díla. Byla tedy nejprve takovou změtí papírků, popsaných ústřižků z cest, které se lepily dohromady. Jedno období jsem myslel na své dětství, pak na stárnutí, pak na své nevydařené manželství… Vlastně jsem si uvědomil, že i když se ještě cítím mladě, začínám už rekapitulovat svůj dosavadní život a zároveň si představovat, jaké bude jeho pokračování. Přišlo mi to komické… Nakonec jsem z toho sestavil po vzoru notové stupnice od C1 do C2 a zpět jakousi koláž jednotlivých etap lidského života. Maximálně jsem popustil uzdu své svobodné duši, takže zde má význam i grafická stránka slov, přičemž došlo i na novotvary. Stojím si ale za tím, že poezie se nevysvětluje. Je to zkrátka můj pohled na lidský úděl. Je to výkřik do tmy a snad i výkřik do světla.

Proč jste se rozhodl vydat tuto sbírku právě v nakladatelství Barbara?

Oslovil jsem více nakladatelství, nakonec byl ale přístup nakladatelství Barbara, ve kterém tehdy vznikala edice poezie Krokusy, nejserióznější. No, to nezní právě poeticky… Zkrátka jsem tam pocítil takové to srdečné nadšení z mých textů. Jsem si vědom toho, že moje díla obecně mohou nadchnout jen hodně liberální lidi s otevřeným srdcem, což se v tomto případě paní Ludmile Šelešovské z nakladatelství Barbara krásně povedlo. A za to jí děkuji a srdečně zdravím!

Považujete se za básníka?

Neznám definici básníka. Povazuji se za člověka, který chce žít. Myslím tím ŽÍT a snad se mi to daří.

Míváte autorská čtení?

Jen výjimečně. Já nějak postrádám hlubší smysl takových akcí. Pro mě je četba také o intimitě prostoru a klidu pro fantazii a vlastní snění. Není to přece o tom, ovínit se moravským mokem pochybné kvality…

Michal 2 newCo byste poradil mladým básníkům, kteří by chtěli v oblasti poezie prorazit?

Rozhodně bych jim poradil, ať se nesnaží „prorazit“. Kromě dívek určitého věku poezií nikoho neokouzlí a rozhodně na ní nevydělají. Pokud chtějí psát, musí to být kvůli tomu, že hledají a časem díky psaní i nacházejí odpovědi na otázky, tj. nacházejí sami sebe. Všechno ostatní jsou nesmysly a ztráta času, který je stále nejdražší měnou každého života tady na tomto světě.

Myslíte si, že má poezie v dnešním moderním světě své místo?

Ale samozřejmě, že ano. Já určitě nechci, aby předchozí řádky vyzněly nějak negativně. Myslím si, že jsem naopak hodně pozitivním člověkem, takže podle mě poezie nikdy nevymře, o tom jsem přesvědčený. Hloubaví, váhající, citliví a milující lidé budou vždy mezi námi – a právě ti jsou živnou půdou právě pro poezii.

Jaká byla docela první věc, kterou jste napsal?

Kdy jsem byl malý, vedl jsem si sešit ve stylu mayovek s vlastními kresbami indiánů. Už předtím jsem ale měl malé sešity, do kterých jsem si psal poezii. Myslím, že jich bylo tak šest, ale i kdybyste mě lechtali pneumatickým kladivem, opravdu netuším, kde je jejich konec. Pamatuji si však první opravdový šperk mé poetické duše. Myslím, že šlo tehdy o vyznání ve čtvrté třídě základní školy. Neslo se asi ve stylu jako: „Renatko, Renatko má, jaktože já rád tě mám. Jakmile tě mé oči zhlédly, jinou už nechtěly.“ Myslím, že tehdy se ve mně zrodil básník. (smích)

Čtete hodně? A myslíte si, že by lidé měli číst?

Kdo nečte, ten se nedorozumí. Zní to banálně, ale je to tak. Nedorozumí se s lidmi, okolím, dobou, ale hlavně se nedorozumí sám se sebou. Čtu rozhodně méně než před nějakými deseti lety a také si mnohem více vybírám. Není hanbou podle mě opustit zavedená jména zaprášených knihovniček a sáhnout po cizojazyčném odborném časopise, po zahraničních novinách, vlastně po čemkoliv, co vás podněcuje a posouvá dál. Miluji pohádky. Jsou mostem mezi dospělým dětstvím a dětskou dospělostí. Představou dětí o dospělosti a představou dospělých o dětském světě (mnohdy chápaném jako nereálném, nepraktickém, ale přesto nádherném). Pohádky v sobě mají všechny naše prožitky, zkušenosti i tajná přání o dobru a zlu. Pohádky lidi spojují. Lidi, čtěte pohádky. A ještě lépe – vytvářejte je. Svými životy.

Co byste vzkázal lidem, kteří vůbec nečtou?

Já nejsem rozhodně tím, kdo dává rady a ponaučení. Mě jen mrzí, o kolik tito lidé svůj vlastní život ochuzují. Žijí ve světě černé a bílé – a na dosah přitom mají barevnou duhu všech chutí a vůní…

Michal 4 newJak jste vlastně strávil léto? Psaním, sportem, hledáním inspirace?

Ano, neustále hledám inspiraci! Nikoliv k psaní, ale k životu. To mě baví. Hledat tuto inspiraci v létě, na podzim, v zimě a jinou zase na jaře. A baví mě do sebe investovat. Vrhnul jsem se tak „na stará kolena“ na tenis a čím častěji prohrávám, tím více mě to baví. Asi rád rozdávám lidem radost. (smích) Do toho mě stále baví sem tam polechtat tělo, řekněme, adrenalinovými zážitky v letadle, ve vzduchu mezi nebem a zemí. Ale i na zemi. Svezl jsem se rallyeovým speciálem MS, závodil s autem na okruhu, vyzkoušel skydiving, flyboarding, paragliding, podvodní ragby, užil jsem si kladné i záporné přetížení v akrobatických letadlech a spoustu dalších blbinek, které mi dělají dobře a kterými se ubezpečuji, že stále žiji. No, a opět jsem se věnoval oblíbenému cestování, i když času už na to není tolik co dřív. Po Londýně a Srbsku jsem ještě v závěru léta stihl skoro měsíční pobyt na LOH v brazilském Riu de Janeiru a myslím, že platí popis, který zvolil jeden kolega novinář, který řekl, že „Rio je město, kde bych určitě nechtěl žít, Rio je zároveň nejhezčí město, které jsem poznal“. Ten člověk má prolétaný celý svět včetně indonéských ostrovů, kde byl snad prvním bělochem v očích místních domorodců… Snažím si v cestování ponechávat jistou vnitřní pokoru a rozumím citátu mého táty, který řekl, že “člověk by neměl vyjet za hranice, dokud nezná pořádně svoji vlastní zemi.” Takže letos v létě stejně krásně mé oči i oči mých dvou dcer plesaly nad úchvatnými šumavskými hvozdy kolem Čertova jezera nebo nad místy až hrubě krásné mé rodné Vysočiny. Podle mě je investice do cestování jednou z nejlepších a chcete-li, i nejvýnosnějších. A tak mě už brzy čekají nějaké ty libůstky na řeckých ostrovech a v zimě pak hurá do Kanady! (nadšený úsměv)

A teď už zbývá snad jen nějaký Váš oblíbený citát, zkrátka motto na závěr. A to bude?

„Mlč a buď krásný. A hlavně, hlavně se z ničeho neposer!”


Zaujal Vás rozhovor s Michalem Jurmanem? Podělte se se mnou o Vaše názory na mém Facebooku. Sledujte Literární klenoty a soutěžte o knižní novinky!

Most Popular

To Top