Básnická sbírka Danuty Kobyłecké s názvem Štěbot šalmaje vás v překladu Františka Všetičky přenese do kraje nehynoucích nadějí, dlouho živené touhy a věčně naivních snů. Při čtení jejích veršů to bude právě vánek, který otočí list po listu knihou Danutina života. Vánek, který přinesl trpkou vůni minulosti a propojil ji se sladkou budoucností. Kdo ví, jak ta ale po čase zachutná…
Autorčiny verše se nesou na lehké, nepříliš upovídané vlně. Jsou jednoduché a přece kouzelné, s mírně moralistickým podtónem. Připomínají nám všem tolik známá témata nenaplněné lásky, prchavého štěstí i zkalené upřímnosti. To vše se mnohdy prolíná s přírodou, tematicky tak podobnou ve svém životním kolotoči. Stejně jako ona žije a umírá, umírá a vstává z popela i člověk s tisíckrát podlomenými koleny a zlomeným srdcem. A v tom je to kouzlo lidské nepřemožitelnosti. Ačkoliv jsme neustále zklamáváni a vytrháváni ze svých snů, zase vstaneme a ženeme se dál za vidinou lásky a štěstí. Ta láska, která se snad jednou do trvalého štěstí přetaví, spočívá v klidné mlze budoucnosti a je třeba překonat řadu překážek pro její objevení. Přesto ale zůstává nadále naším společným cílem, bez kterého by nebylo naděje pro lepší život, naděje pro žití obecně. A čím je vlastně život? Ptá se Danuta Kobyłecka ve své sbírce. „Zkouškou nebes nebo darem satana?“ Možná že obojím a je jen na nás, jak obtížnou cestu si vybereme.
Stěžejním tématem autorčiny sbírky jsou naděje, touhy a očekávání. Za těmi pak obyčejně následuje zklamání. Motiv vysněné trvalé lásky prostupuje verše většiny básní, někdy úspěšně, převážně však se sladkobolným tónem v závěru. Danuta Kobyłecka staví vedle sebe dvě duše. Jednu čistou, oddaně milující a upínající se naprosto bezelstně ke své spřízněné duši. A duši druhou, se zkaleným charakterem, plnou egoismu a podlých úmyslů, přičemž ta druhá duše první zatracuje – zlými slovy a prázdnotou srdce.
Rozčarování
Bylo to pěkné jak
úsměv Boha,
jak čisté srdce
štěstím dotknuté,
upřímností naivní
a nadějí plné.
Křídla rostla
a nesla se k tobě
blíž, blíž…
– až shořela v žáru
a ostrá slova
zranila maličkou duši.
Nikde se však nedočteme o tom, že by upřímnost a otevřenost měla nést vinu za prohrané mezilidské vztahy. Autorkou je neustále vnímána jako nejvyšší ctnost, kterou je nutné si udržet už jen kvůli sobě samým.
V básních rovněž vystupuje na povrch jistá symbolika s větrem. Vítr přináší vzpomínky s typickou vůní zašlých lásek, vítr míchá do vzduchu vůně s náznaky sladké budoucnosti. Jak se vítr stáčí ze strany na stranu, tak se otáčí i názor falešného člověka, kam vítr, tam plášť. Když se vítr ustálí, ustálí se na čas i dlouho očekávaná láska. A pak se nám vůbec nechce ze snu probudit…
Sen
Beze slov hledáme
své dlaně
vzájemně se tulící
k sobě
A vzájemně se vidíme v očích
zpití blízkostí svých duší
setrváváme v ochablé spokojenosti
nemohouce, či nechtějíce
procitnout
A v těchto vzácných okamžicích lásky a dokonalého naplnění už není třeba slov, natolik sladké a upřímné je lásky mlčení…
Reflexe
Obklopeni tichem
Nasloucháme svému mlčení
Bezhlasně sdělujeme
Vzpomínky
Odrážející se v očích
Zapamatované vráskou
Na milované tváři
Spjati vzájemnými starostmi
Společných let –
Se milujeme
Láska je tedy ve verších Danuty Kobyłecké tou nejvyšší hodnotou. Hodnotou založenou na upřímnosti, bez které by láska nebyla ryzí, a možná že by nebyla vůbec. Zbytečné jsou honby za kariérou, materialismem a pyšným „jástvím“. Důležitá je radost z maličkostí, která má prostupovat každým naším dnem.
Dalším zmíněným tématem je pak láska k dětem a s ní spjatý strach o ně. Autorka popisuje ve svých verších, jak těžké je chránit a zároveň dávat svobodu.
Mateřství
Vědět, že již jsi
Cítit, jak rosteš
Vidět, jak dorůstáš
Těšit se tvým štěstím
Trápit se tvým trápením
Dovolit žít vlastním životem
Milovat, trpět
Stávat se každým krokem
víc a více člověkem
Mámo
Dovolila jsi odhalovat
pravdy již dávno odhalené
a hledat smysl v slátanině slov
které zdánlivě zněly pravdivě
Souhlasila jsi s hledáním vlastní cesty
dohlížela jsi pouze abych nezabloudila
Příliš
Tvůj pohled vyznačoval
bezpečné bariéry
Tvoje modlitba je poklad
bohaté věno
doplněk daru života
V souvislosti s tím se autorka v jedné ze svých básní věnuje i tématu potratů. Píše o tom, že také to, co jsme vyjmuli ze svého právoplatného místa, je dítětem, které si zasloužilo život nebo alespoň oplakání.
A jako vítr sílí s koncem léta a upozorňuje nás na příchod podzimu, tak odplouvá i poezie Danuty Kobyłecké. Se svými touhami, sny, hodnotami a žlutým spadaným listím. Protože kdo by toužil po minulosti, která má pachuť nenaplnění?
(KOBYŁECKA, Danuta. Štěbot šalmaje. Olomouc: Barbara, 2013, s. 69)
