Recenze

Kostnatá milenka mladých a prokletých

[et_pb_section admin_label=“section“]
[et_pb_row admin_label=“row“]
[et_pb_column type=“4_4″][et_pb_text admin_label=“Text“]

Ostravské nakladatelství Barbara přináší na český trh sbírku poezie s názvem Almanach neodekadence. Básně velmi mladých autorů do sbírky uspořádal Kamil Princ, jehož poezii si můžete přečíst na samém konci knihy.

Jak již bylo uvedeno, v této neodekadentní sbírce poezie promarněných lásek, zkažené společnosti a každodenní duševní apokalypsy naleznete verše velmi mladých autorů. Tak mladých, a už prokletých. Z jejich básní vylétají vrány a havrani, zatímco se oni sami ještě zaživa probouzejí v hrobech plných růží, kterými je zasypali jejich trýznitelé.

Další den, poledne… Vyzváněj všemi?!

Že bych už konečně spal, sladce v zemi?

Plaše se probouzím – kosterní nález…

Co tady ještě chci?! Nic… No tak zalez!

(J. H. Krchovský; úvodní citace)

 

Celý almanach je monolitým výkřikem zpoza hřbitovní zdi, který má sílu mladých, a přece už životem zamořených plic. A tak se na každého, kdo tuto útlou, ale přesto duchem silnou knihu, otevře, sypou verše pranýřující dnešní marnivou a podlézavou společnost, která může za rozklad pravých hodnot a nenaplněnost pravých lásek. Jakoby až náruč na nás čekající hlíny byla tou jedinou spolehlivou milenkou a utěšitelkou a do doby, než přijde ten správný čas (ať s naší pomocí nebo bez ní), nám nezbývá než se spokojit s pohlazením hrdla převděčné schránky alkoholu.

 Mé básně jsou pro mně malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalívám, aby mi srdce nežral. (Ondřej Calta)

A tak se na stránkách Almanachu neodekadence prodíráme urnovým hájem těch nejmladších prokletých básníků, přičemž míjíme zahradu marnosti Jiřího Feryny, depresivní přítelkyni Jana Mikeše, tanec kurtizány v podání Davida Mareše, impresi podzimu Pavla Martince, eroticky provokativního viselce Daniela Burgera, Jolanu Ševčíkovou, dosl. znásilněnou prachem společnosti, stařeckou duši Ondřeje Calty… Celý kruh zatažený závojem smutečních vrb a not poházených havrany zakončíme s Kamilem Princem, apokalyptickým kamelotem a slepým houslistou.

Tito výše jmenovaní apoštolové zkázy, nihilismu a marnosti zasévají do země plné dalších zhoubných zárodků semena hlubšího sebeuvědomění společnosti. Ta po nich šlape a krčí se ve stínu vlastní malosti. Básníci neodekadence vyšli do války s poslední hrstkou pošlapaných ideálů, s ikonami prokletých umělců, s touhou po sebevzkříšení a s chutí po spravedlivém trestu pro všechny, kdo sešli z cesty pravého smyslu života. Topí se v beznaději a otevřeně vítají smrt. V představách má mnohem přívětivější rysy než pohřbení zaživa.

Rozkladem rozleptaná společnost dneška se sesouvá. K degradaci. K marasmu. K úpadku. Jak černí hadi se navrací nálady fin de siècle. Znovu zažíváme onen valčík hédonické zhýralosti a nechutného barbarství. Znovu se bojíme, že nevyjde slunce a místo toho nás zpraží déšť pekelného ohně.

Almanach 3

Verše jednotlivých temných básníků sdružují témata jako: opovržení dnešní společností, která poztrácela zbytky hrdosti a vůbec smysl pro život v celé své nejpřirozenější hloubce; nenaplněná láska a z ní vycházející zkušenost tělesné lásky jako té jediné, která ve své podstatě a mnohotvárnosti nemůže příliš zklamat; duševní vykoupení ve smrti, záliba ve smrti jako poslední možné utěšitelce; silné téma podzimu jakožto mozaice všech atributů neodekadence.

Imprese podzimu

***

Do kanálů krysám rozlil podzim barvy,

stékaly ze stěn, stromů, z vlasů žen,

motýlům křídla zalil, pod zem ukryl larvy…

Pláč! Lesy tlely; v ústech psů mor pěn.

 ***

Stromy se třásly, živy v mrtvém čase,

otevřel podzim žíly sestře Duze,

Podzim, ten stařec, hůl – ta směšná chůze,

na plátna nebe kreslí seschlým klasem.

 ***

Do kanálů lidem lije Podzim barvy

a je to umělec dost zneuznalý,

rozpustí vlasy, klasem listy zbarví,

dokončí práci – a obrazy – spálí.

(Pavel Martinec)

Taková je poezie Pavla Martince – s podzimem jako symbolem postupujícího umírání. Jeho verše jsou v ostatních básních syrové, kořeněné vulgarismy. Kdo by to byl řekl, že vyvrcholí latinou… A tak snad jen „Libera nos a malo“… I když chce někdo z těchto básníků být vůbec zachráněn?

Nevymýtitelným odporem k dnešní společnosti trpí i další básník, Jiří Feryna. Děsí ho všudypřítomná přetvářka a klam. Z jeho básní silně doléhá pocit marnosti, rozervanosti a „neukotvení“.

Marné a zbytečné, trapné

***

Karamel pozvolna noří se v destilát…

Skřípou mi čelisti… Snažím se předstírat

Smích, radost, nadšení – hnusný řev cizích tlam!

Raději do sklenky kurare přimíchám…

 ***

Dvanáctkrát odbily hodiny na věži…

Vrhám se z balkonu – vždyť: „Na čem záleží?!“

 ***

– marné a zbytečné, trapné jak oka dam

– odnikud neletím a nikam nepadám…

Jak již bylo uvedeno výše, společným tématem neodekadentních básníků je rovněž jakési pohřbení zaživa, takové fyzické přežívání, kdy ztrhané tělo vláčí svou duši za sebou z posledních sil… Jiří Feryna o tom napsal báseň, ve které je výstižně zachycena zatuchlá atmosféra hřbitovů a živořících duší…

Alejí desek – mramorové kmeny

a na nich zaschlý vosk a trus

a někde tam já, já, já, bezejmenný

a ze zdí smrdí strach a blues…

***

Zní struna temně podladěná. Prší

a nebe močí zkyslej sníh…

A já jsem dnešní Baudelaire vprostřed mršin

a vím, že jsem už jednou z nich…

***

Páchne vzduch. Sírou. Od moře jde bouře,

čpí parfém kouře, kostí, krys…

Stromy se klaní… Poloshnilý couře…

Alej má svoji novou miss.

***

Jsem Baudelaire dnešní převrácený doby

a coura moje malá femme

fatale… A odpovědí jsou vždy hroby…

A otázkou jsem vždy já sám…

 

Na lehce pozitivnější notu nás ladí básník Jan Mikeš, používá klasické rýmování a sebeironii, která veškerá vážná témata odlehčuje. Nakonec si i k němu ale přisedne přítelkyně Deprese. A tak si sedne a začne psát. Ironickou báseň o sebevraždě v oprátce.

 

… Léto se propíná pod křečí podzimu.

Zas – jako každý rok – prohrává vzápětí…

Smrt listů v barevných kabátcích na zimu

Dojímá stejně pak… Vrah se stal obětí.

 

Sousedi pro zápach burcujou hasiče.

Že prej sem asi skáp, že sem se z toho pic…

Vlezli mi do bytu s použitím paklíče…

… temno jak v márnici, smrad jako u vopic.

 

Našli mě pod trámem se smyčkou v zasnění.

Já snil jsem o lásce (velké jak právě trám).

Tak konec tyjátru. (Konec i básnění!)

Dostal sem příkazem, ať prej si vyvětrám.

Almanach 4

Básník Jan Mikeš zde vzápětí vzdává poctu Prokletým básníkům povedenou a vzletnou poezií klanící se jejich památce. Dochází zde tedy k setkání dvou časově vzdálených generací, které však trpěly a trpí obdobnou chorobou doby a její většinové společnosti. Jeho báseň je vzletnou oslavou skutečných umělců, byť za života zneuznaných.

Pocta prokletým básníkům

***

Psát básně oslavné nemívám ve zvyku,

proto mi odpusť můj nedobrý styl.

však doufám, přijde vhod prokletým básníkům,

jichž verše opojné kdys též jsem pil.

***

Plnými doušky jsem užíval vzletných slov

jak kapek léčivých, hořkých však chutí…

A zvadlé květy zla nosil jsem na hřbitov

pod vzrostlé kaštany, jež k úctě nutí.

***

Já usedal tenkrát často podle rovu

a vzpomínal… Západ slunce tonul v červené…

Tichem uctil jsem památku Baudelairovu

a pomodlil se za Vaše duše, Verlaine,

***

ano a Rimbaude… Vy blázni zasnění,

co psali jste pro bohy, nikoliv pro lid.

Ale co psali… Vy žili jste své básnění!

A cedili krev, již nelze jinak prolít

***

než slovy, větami, melodií hlásek

Budiž Vám lehká zem! Dnes v době pilné orby

převrací pluhy lán vašich snů a lásek.

Čas v cáry rozerval nám odkaz Vaší tvorby.

***

Hle, luna záludná směje se na náš svět.

Toť sezóna v pekle svatých artefaktů.

Přichází nemoc zlá – zhoubná lepra vět.

A mor slov bezduchých píše parte faktů…

Ve smutečním tónu se nesou i verše dalšího básníka Almanachu neodekadence, Davida Mareše. Píše o kruté ruce osudu a nešťastných láskách. Píše requiem…

Zahraj mi naposled

***

I starý blázen ztrácí víru.

Hladím tě v duchu u klavíru,

má nálada je pochmurná,

Skomíráš s tóny nokturna.

 ***

Jsme dosud spolu, to nás (s)pálí.

Mlčíme jak dva pozůstalí.

Mrtvolnost lepí k čelům kštici.

Jsme pozůstalí nebožtíci.

 ***

Ty krásná jako anděl z ráje,

však pro nás černý prapor vlaje.

Snáší se, snáší mračna sazí.

 ***

Co činit, když už víra schází?

Ten, který nevěří, nebude spasen.

Zahraj mi naposled

requiem za sen.

Almanach poezie

Básně Daniela Burgera jsou plné erotiky, vulgarity a zvrácenosti. I do tématu oběšence dokázal dostat autoerotickou pasáž. Jakoby se nenaplněnou lásku snažil vyměnit za sebenaplňující sex. Jakoby řada básníků zdejší sbírky raději vzala za vděk sebeuspokojujícím fyzickým jednorázovým blahem než trvalou, ale i trvale trýznivou láskou plnou nejistoty a neustálého zklamání. S trochou umělecké nadsázky může jeho následující báseň vykazovat i jisté gellnerovské prvky:

Olšanská

***

Tam za zdí slyšet je tenounce Praha

mrazivě zvukem mi do mozku sahá

koukám po postelích porostlých břečťanem

sojky řvou bláznivě po noci nad ránem

 ***

Plamínky ve vánku jemně se tetelí

přemýšlím o hlíně, tam dole zebe-li

přemýšlím o lásce, co prochází žaludem

ona tu bude vždy… my už tu nebudem

Almanach 1

Ženskou představitelkou této neodekadentní básnické sbírky je Jolana Ševčíková, která se uvádí provokativní básní, jež ji samotnou staví do role ženy znásilněné dnešní zkaženou společností. Vzdoruje proti těm, co ji ničí falešnou láskou, a také brojí proti sociálnímu vykořisťování lidí ve stylu: „použít a spálit“. V autorčiných básních se prolínají témata beznadějných lásek, ztracené důvěry, mrtvolného dechu podzimu (který jako oblíbený motiv putuje celou knihou).

 

… Dřív byl svět barevnej – kdo mi ty barvy vzal?

Dřív měl svět hranice, teď nějak ztrácí tvar.

Chci kout, kam schovám se – všechno je kualtý.

Snažím se přijímat, stejně jdu do ztráty.

Je to furt dokola, kolotoč mizérie.

Bojím se uštknutí a sama jsem ta zmije.

 

Ondřej Calta hned vzápětí odkrývá světu své tělo i duši, obojí ztrhané díky špatné době, do které se narodil a se kterou se musí sžít, s lidmi v jejím zrcadle nevyjímaje. Básní o „vzteklých hnidopiších a plachých přizdisráčích“, o těch, kterými vždy bude opovrhovat. Píše i o poezii a o tom, co s ní provedly nové věky. Jak jen je podobný ten obraz básníka a poezie – oba přežívají z posledních sil, na malou revoltu to ale vždycky přece jen ještě stačí…

 

 

***

Prý slávu nebeskou

jen s tváří nehezkou

dnes snadno získat může.

Ji soudí totiž dav,

jenž radši bolehlav

než vůni plané růže.

***

Jak ona hovoří,

kdekdo se oboří.

To význam když jej ruší.

Jen projev smyslu prost

a čirá bezduchost

na dámu se sluší.

***

Však bude po vůli,

i k těm se přitulí,

již nebudou ti praví.

A snad i z recese

vázat nechce se.

zná jen volné mravy.

***

Tolikrát przněna,

že dneska prvně na

nezájmu pomezí je.

Ztrhané má rysy,

ač bývala kdysi

krásná… poezie.

A to už jsme v závěru cyklu básní, který necháme uzavřít Kamilem Princem se svým Marche funèbre, který mluví za vše…

Hraju

***

Ožralý usedám k starému klavíru

– nevím, kdo z nás dvou je rozladěn více.

V tmách hraju rekviem za lásku, za víru…

Listy not vzplály od plamene svíce.

***

Hraju, až okolo létají klávesy,

hudba, sic falešná, zní jako na lesy!

Mé prsty, od klapek sedřené na kost,

hrají Marche funèbre, nejhorší jakost.

Almanach 2

 


 

(Kolektiv autorů. Almanach neodekadence. Šenov u Ostravy: Barbara, 2012, s. 72)

[/et_pb_text][/et_pb_column]
[/et_pb_row]
[/et_pb_section]

Click to comment

You must be logged in to post a comment Login

Leave a Reply

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top