Básničky z lásky
„Jak poklidný by byl život bez lásky, Adso, jak pokojný, jak bezpečný, jak prázdný…“ Tak promlouvá františkánský mnich Vilém z Baskervillu ke svému žáku, Adsonovi z Melku, a připodobňuje tak vlastně lásku k voňavé růži plné trnů. Možná je totiž lepší riskovat poranění než být ochuzen o krásu nevšedního zážitku…
Jarní tání ♥
Růžový věneček z vůně a rosy
spí tiše v trávě pod ledem
ukolébavkou od rákosí
brzy mě k tobě dovede
Na nebi ospalé hvězdy svítí
a srdce taje jak v lesích led
Mléčná dráha se před rozlitím
zastaví na prahu němých vět
Růžový věneček unáší řeka
slunce ho líbá po cestě
kolik as trápení ještě ho čeká
než vrátí se zpátky k nevěstě
Hyacinty už voní z parků ♥
Hyacinty už voní z parků
a já ti vplétám do náramků
celé trsy pampelišek
jsi moje touha spadlá z výšek
bleděmodré oblohy
a já ti sypu pod nohy
okvětní lístky tulipánů
a na polštáři tě něžně k ránu
zlíbám jak slunce v bezvětří
jsi moje víla
a na těch se láskou
nešetří
Srdce básníka ♥
Ach, jak velké je srdce básníka!
Každý den pro jinou ženu hoří
do časů dávných ve snech utíká
co spálil, chtěl by znovu prožít
Opona padá, rudé slunce hasne
Villonovy verše bijí na poplach
tak se ještě jednou, dvakrát spasme
než se naše těla promilují v prach
Láska z papíru ♥
Za okny mírně poprchává
otáčím v knize tentýž list
na stolku jemně voní káva
nauč mě ve své duši číst
Slova se pletou a bouře sílí
veď moji ruku, tak uč mě číst
už jenom vteřinu, jen pouhou chvíli
a zůstane ze mě bílý list
Lásce nadoraz ♥
Tvé jemné vlasy voní po malinách
když ranní slunce běhá po trávě
jsem pořád stejná a přece trochu jiná
a možná že ti o tom budu vyprávět
Kreslíc prstem po tvých nahých zádech
zpola rozpuštěné letokruhy něhy
počítej se mnou – nádech, výdech, nádech
proč jen se obzor najednou zdá bledý?
Posbírám maliny na svém holém břiše
a nechám slunce vysušit náš čas
neříkej nic, co nechtěla bych slyšet
zas jednou lásce jsme byli nadoraz
Pro zahřátí ♥
Tak zase bílé jsou louky i ulice
a není co v básni by nebylo psáno
lampy dnes zažehly na světel tisíce
lesknou se ve sněhu jak naše ráno
Polibek od tebe chvěje se na tváři
v pokoji pomalu zamrzá strach
že ještě naposled v očích ti zazáří
oheň, jež zakrátko změní se v prach
Ještě mi na chvíli zavoníš v dlaních
jak první květy v předjaří
není to láska a není to lhaní
jenom ten oheň už nezáří
Ty a já ♥
Slunce mi z dlaní smutně steklo
jsem tvoje nebe
jsi mé peklo
S ránem tvou vůní zahalena
poprvé vstává ve mně žena
Jsi mé nebe
jsem tvoje peklo
Dosud v nás ještě nepřeteklo
to zatraceně sladké chtění
Jsme jeden v druhém
zakotvení
Až červené listí pohladí náš dvůr ♥
Až červené listí pohladí náš dvůr
budu s tebou v duchu stesky zametat
byli jsme tak plní, dneska je nás půl
ukradli nám vzácný obraz Maneta
Až tvé okenice mrazy zlíbají
ohřeji ti dlaně láskou z podšálku
bylo to tak krásné snít si potají
a slyšet tvůj smích v barvě korálků
Až se jaro vzbudí sluncem na mezi
konečně tě vezmu pevně za ruku
přežili jsme zimu s láskou v rozmezí
a je stále v něžném, čistém rozpuku
Máš ruce hennou zdobené ♥
Máš ruce hennou zdobené
z vlasů tvých vítr závoj sňal
tečou z oázy pramene
s vůní libanonských skal
Pod tíhou řas tvé oči svítí
jak lvice chystáš se k útoku
tak rád se chytám do tvých sítí
sic vedou v Hádovu zátoku
Tvá náruč ještě chvíli hřeje
a kolem zvoní kopyt žal
vrhám se srdcem do peřeje
kde vítr můj prach rozfoukal
Zasněný měsíc dodýchal ♥
Zasněný měsíc dodýchal
společný večer nad řekou
srdce vrývá se do tvých skal
a noc zní slepou útěchou
Že v přístavu tvém mohu chvíli
spočinout v matném Edenu
a s bolavou síťkou na motýly
pochytat sladkou štěstěnu
Zatímco na řasách ti pláče
vodopád vyplašených snů
já rád bych s tebou sluncem kráčel
do krajů alhamberských lvů
A dál bych brouzdal k tvému chrámu
vinnými hrozny opilý
a znovu bych sahal po poháru
byť by zněl láskou jen na chvíli
VZPOMÍNKA ♥
Ulehly tvoje teplé šťastné tváře
ulehly do peřin od měsíční záře
ulehly a nechaly si zdát
sny, co ráno budou ti chtít brát
I úsměv v tobě tiše usíná
když polaská ho tvá něžná peřina
a když víčka tvoje propadnou se do snění
já přeju si, ať jsme si souzení
Takhle tě vidět usínat
a s tvými tvářemi si hrát
poslouchat tvoje srdce, ležet na něm a spát
tohle chci zažít ještě hodněkrát
Prosněžená jsou naše rána ♥
Prosněžená jsou naše rána
kdy ptáci venku šeptají
o písni, co nedohrána
odjela ranní tramvají
Polibek na šíji ještě se třese
když srdce láskou zavzdychá
vznáší se někde nad útesem
ujíždíš kamsi do ticha
Proč nejsou noci trochu delší
a víno neumí zázraky
proč moje dlaně nekonejší
tvé srdce skryté za mraky
V pokoji zhasly svíčky ♥
V pokoji zhasly svíčky
šlo se spát
s poslední znělkou ztlumených
nočních zpráv
Venku začalo sněžit
do černých šatů noci
v pokoji je krásně teplo
a v duši zvláštní pocit
Sníh sem tam vběhne
okny k nám
všude venku to bliká
i zahrada je dneska tak
zvláštně unavená a tichá
Vločky se lepí do větví
a mně je tak smutně krásně
ještě mi chvilku povídej
a já zas budu moct psát básně
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
Pro další básničky, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.
