Historie

Vzpomínka na vyvraždění obce Lidice – po 76 letech

„Dvě rány mířily do prsou, třetí do hlavy. Pojistkou po popravčí salvě byla poslední střelba z pistole poddůstojníka.“

 

Právě dnes uplyne 76 let od tragického konce lidických obyvatel a jejich domoviny. Prolistujme při té příležitosti knihou od Eduarda Stehlíka s názvem Lidice – Příběh české vsi. Je plná usmívajících se tváří těch, kteří netušili, jak málo života jim zbývá. Stránku po stránce střídají veselé obličeje malých dětí, dospělých mužů i právě provdaných žen, jejichž životy měly zakrátko ukončit palby do týla, koncentrační tábory nebo plynová auta. Nad zvěrstvy nacistických odlidštěných vojáků zůstává dodnes rozum stát. A lidé si tak málo pod čísly představí životy – i z tohoto důvodu se kniha Eduarda Stehlíka nezaměřuje na čistě faktický a neživotný výčet dat. Z knihy se na vás dívají přímo jednotlivé tváře – veselé a nic netušící – a vykupující jeden jediný život, život Reinharda Heydricha.

 

Ve středu 27.5. 1942 v 10.35 nastává začátek konce. Rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš splnili svůj úkol. Po selhání samopalu je na mercedes protektora hozena bomba. Atmosféra je ochromena, krátce na to nastává zuřivost, která nemá obdoby. Reinhard Heydrich umírá 4. června 1942. V té době už má nacistický bezpečnostní aparát konečně první stopu ukazující na domnělé pachatele atentátu. Vzápětí se však ukazuje jako falešná. Tím se ale nic nemění – směřovala do Lidic, o jejichž osudu je tedy jasně rozhodnuto.

 

Bylo nařízeno:

  1. Všechny dospělé muže zastřelit.
  2. Všechny ženy převézt do koncentračního tábora.
  3. Děti, které je možné poněmčit, shromáždit a dát do rodin SS v Říši. Zbytek vychovat jinak.
  4. Obec úplně vypálit a srovnat se zemí.

 

Začala barbarské akce, aktéry byli: Böhme, Geschke, Wiesmann. Lidické ženy a děti byly odvezeny, bylo zahájeno popravování lidických mužů. Atmosféra: podél stěny jedné ze stodol matrace zachycující kulky, ve vzduchu pach krve nevinných, silných mužů; zrůdné divadlo režírované nacisty.

V knize Lidice – příběh české vsi se tak rázem ocitáme na dvojstraně poseté černobílými fotografiemi zavražděných lidických mužů. Těch fotografií je 173. Společné datum smrti: 10.6. 1942. Starci, muži středního věku, tváře znavené dlouhým a pracným životem, krásné tváře mladíků s úsměvem na rtech a jiskrou v očích…

 

Také popisky dalších fotografií z Lidic mluví samy za sebe:

 

„Josef Šroubek měl dceru Marii z prvního a syna Josefa z druhého manželství. Obě děti byly zavražděny v Chelmnu. Válku nepřežila ani jeho manželka Marie, na které byly v září 1942 provedeny v koncentračním táboře zločinné experimenty (rozřezání nohou za plného vědomí) a následně byla zavražděna.“

 

„Malý Ivan Žid s oblíbeným pejskem na zápraží. Od okamžiku, kdy se za ním a jeho kamarády zavřou v Chelmnu dveře plynového auta, ho dělí jenom rok…“

 

„Poslední svatbou v dějinách starých Lidic se stal sňatek Anny Saidlové s Jaroslavem Koreckým. O necelé dva dny později dojde k atentátu na Reinharda Heydricha. Šestnáct dnů poté se paní Korecká stane vdovou…“

 

„Bodrý ochránce hřbitova – hrobník Václav Kovařovský – upravoval hroby jiným a připravoval místo i pro sebe. Našel je však v hromadném hrobě spolu s ostatními lidickými muži.“

 

 

Co říci závěrem tam, kde slova nestačí. Nechme tedy opět mluvit knihu a vzdejme hold hrdosti, s kterou šli nevinní na smrt. Ta síla, hrdost a odvaha, to jsou ty nejvyšší kvality, které ani smrt nemůže zlomit. Byla tu odpradávna v očích Kristových. Jiskřila tak jasně v pevném a neústupném pohledu Milady Horákové. Je to ta nejvyšší lidská ctnost pramenící z nevinnosti, z vlastního urputného a nezlomného přesvědčení. A tak dnes v tento velký památeční den zkalený vzpomínkou na vyhaslé duše nevinných, uctěme památku na tyto velké lidi. Obyvatele Lidic, kteří dokázali pevně stát. Tváří v tvář zlovůli nacismu, tváří v tvář smrti.

 

„Kolem sedmé hodiny ranní zahájili popravování lidických mužů. Na každého z nich stříleli tři příslušníci Schupo. Dvě rány mířily do prsou, třetí do hlavy. Po popravčí salvě přistoupil k zastřeleným přítomný poddůstojník a každého muže střelil z pistole do hlavy ještě jednou. Zpočátku byli Lidičtí před popravčí četu vyvádění po pěti. Pak se však Horstu Böhmemu zdálo, že exekuce pokračuje pomalu, a nechal popravčí četu zdvojnásobit. Vražděno bylo poté vždy deset mužů najednou. Mrtví zůstávali ležet tak, jak padli, a nově příchozí museli projít kolem nich a postavit se před ně. Popravčí četa vždy o dva kroky poodstoupila a hrůzná scéna se opakovala. Mužům nebyly zavazovány oči a na popraviště je nevodili spoutané. Nikdo jim nepřečetl žádný rozsudek. Byli vražděni bez jakéhokoliv vysvětlení. Zrůdné divadlo se s přestávkami opakovalo až do odpoledních hodin, kdy v zahradě zůstalo ležet 173 těl. Šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann po válce uvedl:

 

„Lidičtí muži šli volně, zpříma a statečně. Nedošlo k žádným slabošským scénám.“

 

 

„Braňme se v této době všem nenávistným ideologiím, které upřednostňují jedno etnikum před druhým. Odsuzujme rasismus. Na místo rozdílů hledejme to, co máme společného. A nikdy nezapomeňme na to, v co může nenávist k jinému etniku vyústit.“

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(STEHLÍK, Eduard. Lidice – Příběh české vsi. Praha: Nakladatelství V Ráji, 2004, s. 136)

Foto: lidice.cz

 

Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top