Kniha Dobré zprávy pro špatné dny, jejímž autorem je kněz Paul Keenan je milým a vstřícným zastavením v čase zhoubného materialismu a nekonečného spěchu. Otevírá nás okolnímu světu, který je ale především jasným obrazem naší duše. K té si však nejprve musíme najít cestu, a přiblížit se tak k sobě i Bohu nebo jinému transcendentnu.
Otec Paul Keenan nám prostřednictvím stránek své knihy podává pomocnou ruku, kterou my, neustále tonoucí ve vlastním utrpení, potřebujeme, abychom znovu mohli uvěřit v jakoukoli nám nabízenou naději. Název knihy mluví sám za sebe. Musíme se naučit těžit ze všeho zlého, co nám život přináší, to dobré. Nesmíme proti životnímu nezdaru a smutku bojovat, potlačovat ho nebo rychle a s mylným pocitem nadhledu jej překlenout. Musíme si jím plně projít, poučit se z něj a nestydět se za vrásky, které nám po této zkušenosti zůstaly.
Často se snažíme zakrýt svou minulost. Stydíme se za špatná rozhodnutí i za jizvy, které nám uštědřili jiní. Snažíme se na ně nemyslet. Myslíme si, že jsou ošklivé. Ale z Boží perspektivy i z perspektivy duše nejsou jizvy ošklivé, ale naopak spoluvytvářejí krásu člověka. Dávají člověku hloubku, moudrost, více vnímavosti, pozornosti, lásky. A tak místo toho, abychom se za své jizvy styděli a snažili se je skrývat, bychom jim měli umožnit podílet se na naplňování našeho poslání a přispívat ke kráse a přirozenosti našeho života.
Celá kniha je častokrát hledaným pohlazením, kterého se nám od druhých nedostává, které ale nalezneme ve slovech někoho, kdo se zdá být nejblíže skutečnému poznání smyslu života. Kolikrát se se svými trápeními svěřujeme ostatním lidem, oni však, přespříliš zahleděni do svých početných problémů, nejsou schopni dát nám na naše otázky odpovědi. Ty správné odpovědi. O tolik vstřícněji a známěji nám pak zní slova kněze, jehož hodnoty nesetrvávají v povrchním materialismu, ale směřují daleko hlouběji, a to do vlastní duše. Všichni jsme si ve své podstatě podobní a procházíme obdobnými životními situacemi. Proto pro nás všechny může být kniha Dobré zprávy pro špatné dny návodem, jak se vypořádat se svými smutky a jak si vážit každodenních radostí.
Žádné trápení, nepřízeň osudu, bolest a zklamání nemohou otřást člověkem, který umí ze všech maličkostí života sbírat světlo, jež září v jeho duši a vede k pokoji.
Paul Keenan zmiňuje zásadní chyby většiny z nás v přístupu k životu. Jedná se o to, že se své štěstí snažíme nalézt výhradně ve svém okolí, aniž bychom tušili, že se nachází daleko blíže, než si myslíme. Kdo má ale dnes čas na jakékoliv usebrání a niternou introspekci? Kdo dnes, v neúprosné době atheismu, ještě věří, že se v nás nachází něco ryze božské podstaty? Paul Keenan je toho názoru, že vše je otázkou naší svobodné volby a pokud nenacházíme štěstí v okolním světě, měli bychom se obrátit zpátky k prvopočátku všeho, a to k vlastnímu nejniternějšímu já. Píše, že pokud budeme více vnímat svou nesmrtelnou a statky absolutně nenáročnou duši, nebude pak veškeré naše jednání podřízeno výhradně racionální mysli, která se v kontrastu s jinými lidmi vždy bude cítit osamocená. Pomocí mysli totiž hledáme cestu k úspěchu ve skrytě bludném kruhu, kdežto díky duši (se kterou jsme se předtím obeznámili) můžeme přitahovat to, co je pro nás opravdu správné.
Žijeme-li duchovně, časem zjistíme, že se z nás stává jiný člověk, který k životu zaujímá odlišný postoj. Všimneme si, že nežijeme v úplně stejném světě jako mnozí lidé kolem nás. Zatímco ostatní jsou podráždění, plní úzkosti a napětí, protože nemají dost energie a času dosáhnout všemožných světských statků, duchovní člověk má důvěru v život a jeho hojnost a nevychází z úžasu nad tím, jak se život před ním odhaluje. Duchovní člověk se nezaměřuje na nedostatek, ale žasne nad bohatstvím života i nad nekonečným množstvím způsobů, kterými se Bůh ve světě zjevuje.
Nic se nepodobá duši tak jako včela. Včela létá z květu na květ jako duše z hvězdy na hvězdu a sbírá pyl, jako duše sbírá světlo. V tomto smyslu je duše podobná oku. Nevykonává však tutéž práci. Zatímco oko zachycuje sluneční či umělé světlo, duše shromažďuje světlo vnitřní.
Autor ve své knize vlastně zachycuje (zjednodušeně) dva typy lidí. První z nich jsou ti, co ještě nenašli cestu ke své duši a prakticky ani nevěří, že jejich štěstí se může nacházet tak blízko. Ženou se za hmotnými statky a střídají mylné hodnoty, zatímco jim život protéká mezi prsty. Ti druzí, s životem poněkud smířenější, pochopili smysl svého života a nesmrtelnost své duše. Pochopili, že právě jejich duše je to, co si zaslouží být vyživováno. Že to není tělo a jeho povrchní chtíč. Podařilo se jim dostat do hloubky a proto také jejich naplněný život hloubku nepostrádá. Z každé maličkosti se dokáží těšit a jakákoliv událost je pro ně darem pro zušlechtění jejich duše, toho největšího bohatství.
Oči oduševnělých lidí mívají vnitřní jas.
Jakmile nalezneme místo zvané duše, už nikdy nemusíme mít pocit, že jsme selhali. Ať vypadáme v očích světa jakkoliv, víme, že uvnitř nás je tajemství, které touží být zjeveno.
Ego nás nutí pospíchat, opravovat, dělat věci rychle. Duše však meandruje, dumá.
Naše poslání nekončí, když odejdeme z této země. Naše duše bude nadále působit na generace, jež přijdou po nás.
A už jenom kvůli našim potomkům, pro které máme být vzorem, je mnohem důležitější starat se o duši a nikoliv o shromažďování hmotných statků. Protože i kdybyste byli sebechudší, to, co se o vás jednou bude po večerech vyprávět těm nejmenším, bude právě odraz vaší duše.
(KEENAN, Paul. Dobré zprávy pro špatné dny. Praha: Portál, 2014, s. 192)
