Michal Jurman: „Zvuk ticha je tím nejzásadnějším zvukem naší existence.“
Přináším vám rozhovor s Michalem Jurmanem, neobyčejně tvůrčím člověkem, který je veřejnosti známý především jako moderátor, scenárista a příležitostný herec. Jak sám říká, narodil se v zemi brambor a kamení, a to v roce 1982. Vystudoval obor Rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika na JAMU v Brně. Je autorem celé řady rozhlasových pořadů a her. Vedle těchto tvůrčích aktivit je jeho život úzce spjatý také s poezií. V roce 2007 vydal svou první básnickou sbírku s názvem Nocivír, kterou o pět let později následovala (V)Stupnice do novoduru. Po dvojnásobné odmlce vyšla v roce 2022 jeho třetí básnická sbírka s názvem Žloutek. Ta v doprovodu autorských ilustrací odkazuje na čtvrtou dekádu života básníka i docela obyčejného člověka, který se chce vymanit ze spárů uspěchané doby.
Troufám si říct, že pro většinu české veřejnosti jste znám spíše jako sportovní reportér nebo tiskový mluvčí různých společností. Jak se na Vás přátelé a blízcí dívají jakožto na literáta? Znají Vás vůbec v takovém světle?
Někdo mě má zaškatulkovaného jako sportovního reportéra, moderátora, někdo jako spisovatele, někdo jako tiskového mluvčího… A někdo si uvědomí, že nechce škatulkovat, a na toho se pak s láskou usměji. Chci žít svůj život, barevný, jak jen to jde. Nechci plnit něčí představy. A myslím, že lidé, které mám blízko, to tak nějak ze mě cítí a tak mě i berou. Asi je občas překvapuji, ale doufám, že ne moc negativně (usmívá se). Překvapování navíc osvěžuje mysl.
Jak vypadá Vaše prostředí při psaní? Máte ke své tvůrčí činnosti příjemné zázemí?
Píšu často ve vlnách, které od sebe někdy dělí i období několika let. Rozhodně tedy nejsem typ spisovatele, který se zamkne s litrem kávy a kartonem cigaret u psacího stroje z osmdesátých let a po půl roce z pokoje vyleze se štosem papíru a vítězoslavným úsměvem na rtech. První hrubé myšlenky si píšu na papírek kdekoliv. V noci, v letadle nebo i na pláži, a většinu z toho stejně zapomenu a poztrácím. Takže to psaní je mnohdy poměrně složitý a dlouhodobý proces. Ale už mě to netrápí. Všechno má svůj význam. Třeba to, co jsem poztrácel, bude moci zase někdo jiný v sobě snadněji najít. Kdo ví…
Kde čerpáte inspiraci ke psaní?
Myslím, že každý autor nachází ten prvotní bod nutkání a zájmu v sobě, ve svém vlastním životě. Samozřejmě obecně platí, že se my autoři snažíme vídat hodně lidí, sledovat je a jejich vztahy. Na chodnících, baru, v obchodních centrech, až bych řekl, že je to taková diagnóza spisovatelů. Vše si zapisujeme, zapomínáme a následně si zase rozpomínáme, abychom to mohli obalit do župánku vlastních snů, představ. Někteří do pláštěnky celospolečenské poptávky a vkusu, či nevkusu. To záleží na svědomí každého.
Kdy jste si poprvé řekl, že tohle byste měl napsat, že tohle zkrátka musí ven?
Víte, já opravdu strašně zapomínám. Ale ona to může být mnohdy i výhoda, že? (usmívá se). Navíc nepřikládám těm životním „poprvé“ takový význam. Nějak jsem se v životě přesvědčil, že ty opravdu dobré a trvalé věci si člověk musí umět vyčekat. Takže nevím, kdy jsem si řekl poprvé, že musím něco napsat. Asi jsem to prostě napsal, přepsal a vyhodil. Šel do toho po hlavě a vylezlo to časem zadkem. To je mimochodem také takový krásný cyklický směr naší veškeré existence. Cokoliv v životě pozřete, se z vás nějakou formou dostane ven.
Co Vás vlastně nejvíce inspirovalo při psaní novely Ptáče?
Otázka, kterou jsem si například pokládal, byla, kam až vztah dvou blízkých členů rodiny může zajít… A na základě toho jsem začal fabulovat. Je láska v toxickém vztahu jen výbušnou instancí, která dřív nebo později exploduje v sebezničení? Je víc odpovědnost nebo osobní svoboda? Kde už splývá hranice lásky a nenávisti? Může láska zabíjet? Kdy obrazně a kdy fyzicky? Všechno jsou to otázky, které byly, myslím, už tisíckrát položeny a tisíckrát různě zodpovězeny. Ptáče je přes všechnu tu brutalitu vlastně textem o velké lidské křehkosti. A tím pádem i o rozbitnosti člověka.
Člověk se až bojí zeptat… Ale do jaké míry je Vaše novela Ptáče autobiografická?
Ptáče je prioritně o toxickém vztahu matky a syna. V tomto směru jde částečně o autobiografii mého vztahu s matkou, která mě řekněme nějakým způsobem odvrhla z hnízda poté, co se mi narodila první dcera a já přerušil studia na vysoké škole. Její představu o lásce znamenající mou bezvýhradní péči o ni jsem odmítl a výsledkem nyní je, že i přes některé mé snahy spolu již téměř dvacet let neudržujeme žádný pravidelný a opravdu upřímný kontakt. Panečku, to je let, co?! Matka mi tedy přirozeně chyběla jako by chyběla každému z nás, takže šlo o téma, ze kterého jsem se asi potřeboval vypsat. Na druhou stranu 90 procent textu je pak již čistou autorskou fabulací na zmíněné základní téma. Kniha byla totiž dopisována s odstupem opravdu mnoha let a ve fázi finalizace rukopisu mě zajímala již jiná a více celospolečenská témata, která jsem se snažil do knihy dostat. Tzn. když budu zcela konkrétní, opravdu nejsem vrah, násilník ani neberu drogy.
Nebojíte se, že příliš naturalistické vyprávění může ve Vaší novele Ptáče upozadit hlavní myšlenku?
Je naturalismus sprosté slovo? Je záslužné zvedat hovna z bahna a nořit je do růžové barvy? Jen proto, v jak přecitlivělé a nepozorné době žijeme? Legendární Charles Bukowski měl v tomto směru například obrovské štěstí na dobu, ve které psal. Být to dnes, stal by se terčem veřejných útoků a jeho texty by veřejně pálili sami nakladatelé. Pálit knihy je ale hřích, stejně jako povyšovat formu jejich psaní právě nad autorem nastolené téma. Prosím tedy, nepalte mi Ptáče. Není prioritně o vulgarismech a kontroverzích. Pokud ho nechcete nechat v sobě zpívat, raději ho nechte uletět…
S jakými ohlasy na svou novelu Ptáče jste se setkal?
Fantasmagorie, enviromentální porno, sociální podobenství, politický pamflet proti Babišovi… Většinou podobné a neúplné zkratky, ze kterých mi zatím spíš vyplývá, že většina lidí se trochu obává nějakého širšího a odbornějšího rozboru tohoto textu. Třeba nás nějaké komplexnější ohlasy v tomto směru ale teprve čekají. Anebo taky ne.
Sbírku Žloutek jste si sám ilustroval. Kdy jste začal poprvé malovat a co Vás k tomu přivedlo?
Vždyť já pocházím z kraje malířů Bohdana Laciny, Bohumíra Matala nebo sochaře Vincence Makovského! Některé věci jsou do nás asi vloženy, aniž bychom to chtěli. A je jen na nás, které z nich budeme rozvíjet a které necháme umřít. Když jsem byl mladší, chtěl jsem umět všechno. Hrát alespoň na tři nástroje, umět cizí jazyky, psát, kreslit… Pak jsem zjistil, že z toho neumím nic. Všechno jen jaksi povrchně. Navíc třeba zjistíte, že na soutěžích oceňované obrazy namalovala ve skutečnosti umělá inteligence. Jdete za tím, najdete si danou aplikaci a zjistíte, že ta umělá inteligence nakreslí na základě vámi poskládaného slovního zadání takový obraz, který byste nikdy sami se štětcem v ruce nenamalovali. Říkáte si, kde to jsme? Rozumím této době, chci v ní být? A pak najednou časem všechen tento sprint praskne jako obruč na sudu. Až když obruč praskne, tak už nechcete vědět nejvíc. Už nechcete být ve všem nejlepší a chcete být „jen“ spokojený. S tímto vědomím teď píšu, někdy kreslím a dělám všechny věci. Nepovažuji se za spisovatele a už vůbec ne za malíře. Nejsem umělá inteligence, prostě jsem. A jsem tady na světě spokojený.
Co pro Vás konkrétně onen „žloutek“ znamená?
Žloutek je to podstatné v nás, žloutek je přece vždy nezbytný pro výživu vyvíjejícího se zárodku. Ano, nabaluje se na něj bílek dnešní uspěchané doby, také skořápka, která nás chrání ve chvílích naší slabosti před vnějším světem. To podstatné je ale žloutek. Fascinující na něm je i to, jak nám byl všem stejně přidělen. A pak už je jen otázkou, co s ním… Jestli je žloutek dobrý základ k zázraku, nebo jen k tuctové palačince.
Co pro Vás znamená psaní poezie v rýmech a co psaní ve volném stylu?
Důležité asi je nechat hlavně ten vlak slov, vůní a pocitů sunout se vlastní vahou vpřed. Nedávat mu zbytečně nějaké výhybky, nenutit ho trápit svůj čas v zastávkách apod. Já jsem začínal psát ve volném stylu, ovlivněn tehdy hodně Václavem Hrabětem, Jáchymem Topolem, ale i beatníky. Postupem času však objevuji čím dál více nutnost sdělování v rýmech. Líbí se mi hutnost rýmu, jeho zvukomalebnost, nekompromisní útok na podvědomí, dětské vzpomínky, na pocity a zkušenosti, které mnohdy neumíme v sobě ani přesně pojmenovat. Možná bych to souhrnně a paradoxně nazval až jakousi historicky danou svobodou rýmu. Ačkoliv je samozřejmě mnohem těžší držet rýmy na opratích neklišovité poetičnosti.
Věnujete se hodně četbě? Protože jak jinak si vysvětlit Vaši hru se slovy, která se na papíře jeví tak svobodomyslná…
Asi zázrak nebo co… Četl jsem dříve, jako když házíte lopatou chipsy na jazyk, bylo to slaný a bylo toho vždy málo. Teď ale nečtu skoro vůbec a jsem spíš v jakémsi pokorném režimu úspornosti. Možná to platí i pro styl psaní, což je patrné na Ptáčeti. Co má být jasné a přesně představitelné, musí být podle mě jasně a krátce popsáno. To je asi z mého pohledu největší cesta, kterou jsem během svého dosavadního psaní ušel. V mé první sbírce Nocivír jsem kdysi používal opravdu košatá a poetická spojení. Myslím něco jako ve stylu „motýlí tanec na pětníku“. Jenže kdo z dnešní generace si umí představit takový pětník? Takže když nad tím tak přemýšlím, žiji vlastně asi s dobou, vyvíjím se paralelně s ní. Což není sice až tak moc uspokojující, ale spíše praktické. Možná mi ty tuny chipsů z minulosti pro můj vlastní svět psaní zatím stačí k tomu, aby již zmíněná řiť vypuzovala stále pár dalších řádků a umazaných listů.
Vaše knihy mi připadají silně odžité a profesionálně napsané. Nabízel jste je k vydání některým renomovaným nakladatelstvím?
Víte, jak říká můj táta, dnes píše každý, kdo má v prdeli díru. A já v tom vlastně až dnes nevidím nic zase tak špatného. Vždycky asi záleží na tom, proč vlastně píšete. Já v sobě nemám tu dlouhodobou schopnost vysvětlovat, přesvědčovat, lichotit a obírat se tím o svou vlastní svobodu. Třeba na novelu Ptáče jsem měl ze strany renomovaných nakladatelství dva hlavní úhly pohledu. První, kdy se nakladatelé vůbec neozvali, s čímž se ale naučíte v klidu žít. Druhou, kdy byli nadšeni, ale bylo tam vždy nějaké to malé „ale“. Například naplněný ediční plán na dva roky dopředu, přiznání nutnosti orientovat se na komerční produkci, nebo (a s tím jsem měl, to uznávám, problém) argumentace opravdu prestižního vydavatelství ve stylu, jak je ta kniha skvělá a nová, jen je pro vydání nějak krátká… Opravdu jsem nějak nevěděl, co na to říct. Jistě by se našlo pár lidí, kteří by po této argumentaci dopsali dalších osmdesát stránek a měli by klid a možná i ohlas a přízeň čtenářů a nakladatele. Já jsem ale téma v sobě uzavřel přesně tak, jak jsem to cítil a nechtěl na tom měnit ani řádku. Můžeme to nazvat tvrdohlavostí, upřímností, slabostí nebo prostě jen nedostatkem vůle. To přitom nemá být kritika nakladatelů, jejich život není vůbec jednoduchý a nechtěl bych být v jejich kůži. Spíš jde jen o popis konkrétní situace, ve které jsem se s Ptáčetem ocitl. Jinak ve spolupráci s klasickými nakladatelstvími samozřejmě jsem a něco nového se v tomto směru chystá pod názvem Černý čáp je přeci bílý, a to snad už na příští rok. Tedy pokud jsem teď nakladatele moc nenaštval a pokud to nebude moc krátké… A to ono bude! (usmívá se)
Jací jsou Vaši oblíbení spisovatelé?
Na první dobrou Karel Hynek Mácha a Karel Jaromír Erben. Jednoznačně, nezpochybnitelně. V obou vidím zvláštní mix vášně a cílené umírněnosti, jakési trvalosti věcí. Erben navíc v tomto směru navazuje na Máchu, kdy se jinošské vzplanutí mění v motivovanou dospělost. Pak jsou zde samozřejmě další. Třeba Jan Skácel, jeho archetypy a rituály. Obecně mám rád autory, kteří mi dokážou zprostředkovat, jak tomu sám říkám, „tolik lákavý zvuk ticha“. Zvuk ticha v nás je tím nejzásadnějším zvukem naší existence. Ukazuje naši velikost stejně jako nicotu.
Napsal jste někdy něco pozitivního? (usmívám se)
A má být umění pozitivní? Nebo má být znepokojující? Podle mě má být hlavně upřímné. Novelu Ptáče jsem začal psát skoro před dvaceti lety. I proto je, řekněme, psána hrubším stylem (u tohoto slovního spojení se musím smát), který nemusí zvlášť v dnešní hyperkorektní době každému sedět. Ale tehdy jsem to byl opravdu já. Když jsem se nedávno rozhodl knihu dopsat, jasně jsem si řekl, že na tom stylu zpětně už nebudu nic měnit. Je to výpověď určité doby mého života, a tak je to správně. Nemění to ale přece nic na tom, že se považuji za vysoce pozitivního člověka a bezbřehého optimistu. Hranice mezi černou a bílou není podle mě nikdy ostrá. Nedávno jsem nad tím přemýšlel v souvislosti s výstavou malíře Jiřího Štourače v Litomyšli. Když jsem viděl všechny ty jeho klidné tahy štětcem, to tlumené spojení barev, zdánlivě smutné, ale přitom uklidňující… Cítil jsem s tím maximální souznění, takže asi opravdu nastal čas mé vnitřní harmonie a spokojenosti. Jestli je toto ta pozitivita, pak se můžete určitě těšit na její vlnobití i v mém podání. Už třeba v právě dopsané sbírce Černý čáp je přeci bílý…
Jste romantik? (usmívám se)
Jak sviňa!
Rád a hojně cestujete. Na jakou zemi máte nezapomenutelné zážitky?
Cestovat jsem začal nikoliv proto, abych poznával místa z encyklopedií, ale abych poznával sám sebe. Ano, sjížděl jsem na prkně pískové duny v poušti, v Číně se hnal vlakem rychlostí přes 430 km/h nebo se pustil na raftu po africké řece Zambezi, skutečným zážitkem však je sledovat lidi. Hledat, co nás přes geografickou vzdálenost a odlišný historický vývoj spojuje. V tuto chvíli je nám známý svět vlastně malý. Problémy Jižní Ameriky nebo Afriky se nás tak bytostně dotýkají stejně jako ty, které trápí plzeňský Mrtník nebo středočeský Pičín. Jenom před touto spojitostí někteří zavírají oči. Z nezájmu, lenosti nebo jen nevědomosti. Většina lidí, které jsem ve světě poznal, má přitom po stránce materiální mnohem méně než průměrný Čech, spokojení jsou ale dvakrát tolik. Čtyřikrát častěji se pak usmívají.
Jak nahlížíte na současný svět? Myslíte si, že se dokáže držet skutečných hodnot?
Podívejte, já nemám patent na rozum. Nerozumím všemu. A určitě nejsem z těch, kteří by chtěli paušálně moralizovat a odsuzovat vše, čemu na dnešní době třeba úplně nerozumím nebo mi není blízké. Ono také, co to je ta skutečná hodnota… Já za ni považuji respekt vůči druhým. Když respektujeme něčí existenci a názor, vychází z toho vše ostatní. Respekt, tolerance, empatie, upřímnost… To, co s trochou nadsázky možná vyčítám současnému světu, je jeho rychlost. Spousta z předchozích slov dnes zůstane totiž jen slovy na papíře, kterým přece každý dávno rozumí. Ale je to tak opravdu? Dokázali se všichni z těch, kteří teď čtou tyto řádky, na chvíli zastavit a zamyslet se nad skutečným významem těch slov a jejich reálnému použití v našich vlastních životech?
Co byste tedy lidem na této zemi nejvíce přál?
V dnešní v mnoha ohledech těžké době bych lidem přál schopnost vlastního kritického myšlení. Schopnost a čas na to ověřovat si informace, rozeznat populismus a dezinformaci. Přál bych lidem, aby si na sebe udělali čas, protože čas je ta nejdražší komodita na světě. Zároveň bych nám všem přál více trpělivosti, respektu a schopnosti odpouštět.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Foto: Michal Jurman)
Pro další články, recenze, ukázky poezie, soutěže o knižní novinky a mnoho dalšího navštivte facebookové stránky Literární klenoty Jarmily Vandové.