Recenze

Lístek lásky Émila Zoly – několik tváří touhy v kulisách Paříže

Pro ty, kteří znají nejvýraznější romány Émila Zoly, francouzského představitele naturalismu, může být Lístek lásky příjemnou romantickou procházkou, při níž se nikam nespěchá. Milovníci Zolových popisů Paříže budou moci v úžasu obdivovat jeho hru s jazykem, při které se město probouzí a usíná spolu s hlavními hrdinkami. Příběh, jehož hlavní osu představuje několik tváří touhy, se rozvíjí pomalu a něžně, tak jako okvětní plátky růží.

 

Tento citlivý román z roku 1878 patří podobně jako Zolova Nana, Zabiják či U Štěstí dam do série Les Rougon-Macquart. Spadá tak do cyklu dvaceti románů s podtitulem „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“ (Les Rougon-Macquart. Histoire naturelle et sociale d’une famille sous le Second Empire). Hlavními postavami těchto děl se tak vůbec poprvé stávají lidé z periférie, jejichž prostřednictvím autor svým naturalistickým přístupem dokumentuje dobu a společnost.

 

Francouzský originál Lístku lásky vyšel pod stejnojmenným názvem Une page d´amour v Paříži v nakladatelství Fasquelle roku 1946. Typický ženský román patří k méně publikovaným Zolovým dílům a česky nevyšel už celá desetiletí. Na rozdíl od většiny románů tohoto slavného autora, kde podle vyjádření jednoho ze svých kritiků „sestoupil až na dno špíny“, řadí se Lístek lásky k dílům označovaným za lyrická intermezza. V těch „blátivý“ naturalismus ustupuje do pozadí a naopak do popředí vystupují prvky lyrického romantismu, z něhož Émile Zola vyšel a jimiž jsou poznamenány jeho literární začátky.

 

Lístek lásky zobrazuje cestu mladé vdovy, která spolu se svou dcerou nachází klid v náručí Paříže. Nic pro ni není důležitější nežli křehké zdraví její dcery. Při sobě je drží obrovské pouto, které dokáže narušit jen dceřina vrtkavá povaha. Je znát, že tento román byl napsán s velkým pochopením pro psychologii dítěte. Úzký vztah matky a dcery ovlivňuje neustálý boj s dotírající nemocí, který s péčí, láskou a obavami sledují tři mužské postavy. Jedna z nich však věčně sužovanou matku zaujme natolik, že je po dlouhém osobním boji ochotna vzdát se svého zpola osamělého vdovství a vydat se na cestu dobrodružství lásky, nejprve zcela tichého a počestného. A není to nikdo jiný než osobní lékař rodiny, který zažehne v matce nemocného dítěte dosud nepoznaný plamen lásky. Projevované city ženatého muže započaly se objevovat tak pomalu a jemně, přesto se svou něžností přinášely i obavy o hrdost a čest hlavní ženské postavy.

 

Tu Jana sepjala ruce. Matka jí připadala jako světice, se zlatou svatozáří, odlétající do nebe. Koktala stále: „Ach, maminko! Ach, maminko…“ schváceným hlasem.

Zatím paní Deberlová a Malignon se zájmem přišli blíž pod stromy. Malignon shledával, že ta dáma je velmi odvážná. Paní Deberlová řekla s polekanou tváří:

„Ve mně by se jistě srdce obrátilo.“

Helena ji zaslechla, neboť vrhla zprostřed větví dolů tato slova:

„Ach, já mám srdce pevné! … Jen víc, jen víc, pane Rambaude.“

A její hlas skutečně zůstával klidný. Zdálo se, že se nestará o oba muže, kteří tu byli. Pletenec vlasů se jí rozpustil; provázek asi povolil, sukně hlučně vlály jako prapory. Stoupala do výše.

Najednou však zavolala:

„Dost, pane Rambaude, dost!“

Na schodišti se právě objevil doktor Deberle. Přišel blíž, objal něžně svou ženu, zvedl Luciena a políbil ho na čelo. Pak s úsměvem pohlédl na Helenu.

„Dost, dost!“ říkala bez ustání.

„Pročpak?“ optal se. „Překážím vám?“

Neodpověděla. Zvážněla. Houpačka, rozhoupaná na nejvyšší míru, se nezastavovala; udržovala dlouhé pravidelné výkyvy, které unášely Helenu ještě velmi vysoko. A doktor, překvapený a okouzlený, ji obdivoval, tak byla nádherná, velká a silná, s čistotou antické sochy, jak se tak zvolna houpala v jarním slunci.

Vypadala však podrážděně; a náhle skočila.

„Počkejte! Počkejte!“ volali všichni.

Helena tiše zanaříkala. Padla na štěrk na cestě a nemohla se zvednout.

„Můj bože! Taková neopatrnost!“ řekl doktor s velmi bledou tváří.

Všichni se nahrnuli kolem ní. Jana plakala tak prudce, že pan Rambaud, o něhož se také pokoušela slabost, ji musel vzít do náruče. Doktor se mezitím horlivě dotazoval Heleny.

„Narazila jste si pravou nohu, že ano?“… Nemůžete se postavit?“

A když stále zůstávala jako zmámená a neodpovídala, zeptal se znovu.

„Máte bolest?“

„Mám tupou bolest tady v koleně,“ řekla namáhavě.

Tu poslal ženu pro lékárničku a obvazy. Opakoval:

„Je třeba to vidět, je třeba to vidět… Bezpochyby to nic není.“

Pak si klekl na štěrk. Helena ho nechala. Když však natáhl ruce, namáhavě se nadzvedla a přitáhla si sukně k nohám.

„Ne, ne,“ zašeptala.

„Ale přece jen je nutné, abych to viděl,“ řekl.

Lehce se zachvěla a pak tišším hlasem řekla zase:

„Nechci… Nic to není.“

Pohlédl na ni zprvu udiveně. Zrůžověla až k hrdlu. Na okamžik se jejich pohledy setkaly a zdálo se, že si čtou v hloubi duše.

 

Historie lásky mladé vdovy a ženatého lékaře se pomalu začíná psát. Nejprve své city skrývají a potají se z nich těší. Později však jednoho z nich začnou tížit a touha náhle ještě více vzrůstá. Velkou roli ve zpočátku vcelku nevinném vzplanutí obou hraje Helenina dcera Jana, zmítaná dorážející nemocí a častou změnou nálad. Chce mít maminku jen pro sebe a její sílící žárlivost má brzy přinést své následky… Pro Helenu je však Jana na prvním místě. Pak ale přijde chvíle, kdy jednu lásku zastíní druhá. Nejen v tento okamžik přicházejí na scénu brilantní Zolovy popisy Paříže. Ta jednou otevírá svou vřelou náruč, jindy však ukazuje rozmrzelou tvář věčně nespokojeného dítěte. Paříž, to majestátní město se všemi svými pamětihodnostmi na dohled z okna malého světa dvou žen, spoludotváří jejich věčný zápas o štěstí.

 

Toho jitra probouzela se Paříž s úsměvem lennosti. Pára, která se táhla údolím Seiny, zaplavila oba břehy. Byl to lehký, jako mléčný opar, který prosvětlovalo pomalu rostoucí slunce. Pod tímto plujícím mušelínem, který byl barvou ročního období, nebylo z města nic vidět. Zhoustlý mrak tmavl v dolících modravým odstínem, zatímco v širokých prostorách se vytvářela průhledná místa, neobyčejně jemná, zlatý prach, za nímž se daly uhodnout průlomy ulic; a trochu výše, chrámy a špičaté věže protrhávající mlhu tyčily se svými šedými obrysy, zahaleny ještě cáry mlhy, kterou prorážely. Chvílemi se obláčky žlutého kouře oddělovaly těžkým úderem křídla obrovského ptáka, pak se zase rozpouštěly ve vzduchu, který je od sebe sál. A nad tou nesmírnou plochou mraku, který klesl a usnul nad Paříží, rozprostíralo svou hlubokou klenbu nebe velice čisté, bledě modré, téměř bílé. Slunce stoupalo v jemném prachu paprsků. Plavý jas, připomínající plavost dětství, se tříštil v déšť a zaplňoval prostor vlažným chvěním. Byl to svátek, svrchovaný mír a něžné veselí nekonečna, zatímco město, protkané zlatými věžemi, líné a ospalé, se neodhodlávalo vynořit se ze svých krajek.

 

Taková a často jiná byla Paříž, nerozlučitelná svědkyně konání dvou žen. Jedné toužící po naplněné lásce muže, druhé strachující se o svou matku, tolikrát ztrácející se do zlověstných uliček města. Émile Zola rozbíhá na stránkách své knihy příběhy několikeré lásky, ale také marnivosti a světských radovánek. Kde začíná a končí opravdový zájem? A jak vedle lásky obstojí rozum? To je jen zlomek otázek, na které je třeba najít odpovědi, ať už v knize nebo sobě samém po jejím přečtení.

 

Tu otupělá svou bolestí, stávala se znovu velmi klidnou, bez touhy, bez zvědavosti a kráčela pomalým krokem po cestě zcela rovné. Její život pokračoval, s jejím přísným klidem a pýchou počestné ženy…

 

 

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

 

ZOLA, Émile. Lístek lásky. Praha: Lidové nakladatelství Praha, 1972, s. 348

 

(Foto: France Loisirs, Pinterest)

 

Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky Literární klenoty Jarmily Vandové.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top