Recenze

Zábavné i poučné umění moderny v komiksech – od impressionistů až po konceptualisty

Křiklavě žlutá knížka neobvyklého formátu s nadsazeným názvem To bych zvládl taky nám v komiksové podobě představuje moderní umění, tedy umění z konce 19. až začátku 70. let 20. století. Tahle svérázná knížka byla vydána prostřednictvím Masarykovy univerzity v Brně a stojí za ní čtveřice nápaditých autorů, jmenovitě: Petr Kovář, Marta Kovářová, Ondřej Navrátil a Magda Navrátilová Garguláková. Pokud se chcete pobavit i poučit, vstupte do světa komiksů, který vás provede od impressionistů až po konceptualisty. A šílených a pikantních historek? I těch si užijete.

 

Například na svou dobu pobuřujícím obrazem Snídaně v trávě (1863) z tvůrčí dílny impressionisty Édouarda Maneta. Ten byl komisí profesorů v pařížském Salónu označen za neslušný, i když už se na nejslavnějším výstavním místě v celé Paříži nacházela celá řada opovážlivějších nahotinek. Ovšem ty nebyly malovány podle nových a zcela nepřípustných nápadů…

 

K hanlivě označeným „dojmařům“, tedy impressionistům, tehdy patřili vedle Édouarda Maneta také například Pierre-Auguste Renoir, Edgar Degas, Alfred Sisley či Camille Pissarro. Jejich obrazy však byly často považovány za nedokončené skici, byly vysmívány a zůstaly nadlouho nepochopeny. Přesto se impressionisté nevzdali svého umění a dál se snažili vyjádřit štětcem svůj okamžitý dojem, měnící se světlo a chvějivý vzduch.

 

„Tito umělci používali tehdy neobvyklou techniku malby. Plátno pokrývali množstvím skvrn ze světlých míchaných barev, které si divákovo oko spojí v motiv obrazu až z určitého odstupu. Malby zároveň vyvolávají pocit vzdušnosti a prchavého okamžiku.“

 

Alfred Sisley a Camille Pissarro navíc patřili k prvním krajinářům, kteří malovali přímo v plenéru, nikoliv v ateliéru dle náčrtků. Zatímco impressionisté za svého života moc chvály nesklidili, dnes se za jejich obrazy platí i stovky miliónů dolarů.

To, že dojem nestačí, ale obrazy musí vyjadřovat ještě něco více, si mysleli postimpressionisté. Publikum, které si dosud nezvyklo na odvážné obrazy impressionistů, tak mělo před sebou malby ještě odvážnější. Paul Cézanne, Paul Gauguin a Vincent van Gogh s odvahou sobě vlastní dál čeří ještě vcelku poklidné vody tradice, dosyta si hrají s barvami i tvary. A Paul Cézanne i s důvěřivostí vlastního otce…

 

„Paul Cézanne se mohl díky podpoře svého otce, bohatého bankéře, věnovat pouze malbě. Úplně snadné to přesto neměl. Aby mu otec kapesné nezrušil, musel před ním zatajit, že má manželku a dítě.“

 

Paul Gauguin je známý především svými obrazy plnými svůdných Tahiťanek. Na Tahiti si žil svůj umělecký sen po tom, co přišel o zaměstnání a opustil rodinu. Vincent van Gogh je ještě pozoruhodnější případ. Narodil se v Holandsku v početné rodině kantora, nakonec se však nestal knězem, ale malířem, ačkoliv za svůj život prodal jen jeden jediný obraz. Dnes je Vincent van Gogh právem považován za jednoho z nejgeniálnějších malířů. Jeho citlivě pojaté obrazy plné divokých tahů štětce, zářivých barev a deformovaných tvarů vzbuzují údiv, obdiv i potvrzení jeho postupujícího šílenství…

Kniha To bych zvládl taky nás pak vede uličkou secese, dalšího uměleckého stylu, který se zároveň stal posledním slohem v dějinách. Secese se vedle malby vpila i do architektury, sochařství a designu. Nešetřila květinovými a rostlinnými ozdobami, což jí brzy vmete do tváře sám Adolf Loos, jeden z porodníků milovaného i zatracovaného funkcionalismu. Co by to ale bylo za dějiny umění bez slavného a výstředního španělského architekta Antonia Gaudího! Jeho vrcholný secesní výstřelek ve stylu chrámu Sagrada Família sice stále čeká na své dokončení, obdiv k němu však neupadá. Gaudího život však skončil téměř stejně výstředně…

 

„Gaudího srazila jediná tramvaj, která tehdy v Barceloně jezdila a protože slavný architekt nosil ošoupané oblečení, nechtěl mu prý nikdo pomoci.“

Také secesní malíři dokázali své okolí pobouřit a patřil k nim zejména vídeňský malíř Gustav Klimt se svými obrazy plnými erotiky. Těžko pak vysvětlovat, že secesní malby žen měly znázorňovat především lidské vlastnosti nebo roční období…

 

Velmi oblíbený byl ale náš Alfons Mucha, který si pro ovace dojel do Paříže. Za svůj skvěle zvládnutý plakát znázorňující proslulou herečku Sarah Bernhardtovou sklidil obrovský obdiv, uznání i značku „styl Mucha“.

 

Nedlouho po Van Goghově sebevraždě se k jeho díle a myšlenkám začínají hlásit ti malíři, pro které Vincent nebyl šílený (nebo měli podobný problém). Také oni bohatě zásobovali své obrazy výraznými barvami a nehodlali se při malování omezovat nějakou tou realitou. Další umělecké období nám tak přináší obrazy plné modrých koní, zelených tváří a rudých mraků, tvary už také nejsou to, co z nich po útoku postimpressionistů zbývalo. Máme tu expressionismus plný neklidných pocitů, vzrušených slov a nervní hudby, včetně boje proti všem zažitým zvyklostem. Jedou v tom malíři, básníci i hudebníci. I publikum si připadá mírně sjetě. Ale bude hůř…

 

Velkým vzorem expressionistů se stal Edvard Munch se svým úchvatným a úchvatně úzkostlivým obrazem Výkřik (1893).

 

„V Munchově rodině došlo k několika předčasným úmrtím a objevily se také psychické poruchy. Tyto zkušenosti z dětství pronásledovaly malíře celý život a nepochybně ovlivnily podobu jeho obrazů.“

 

Divokost šelmy v sobě nesou obrazy Henriho Matisse, se kterým nastupuje nový směr – fauvismus.

 

„Nechtěl však diváky děsit, ale spíš potěšit lahodnou souhrou barev. Své obrazy přirovnal k lenošce pro odpočinutí unaveného ducha.“

V závěsu už na nás číhá Pablo Picasso, nejznámější malíř 20. století. Také on se za svým úspěchem vydal do Paříže a užíval si divokých, nuzných i veselých let v „lodní prádelně“, domě, ve kterém se to jen hemžilo malíři a básníky. Jeho dílo však ovlivnilo především africké umění, které si natolik oblíbil, že ho vtiskl i do jednoho ze svých nejslavnějších obrazů s názvem Avignonské slečny. Kdo jiný by taky měl mít divoce africké obličeje než nahé prostitutky ve francouzském nevěstinci? Tehdy však zůstal tento Picassův obraz naprosto nedoceněn, nahota nenahota.

 

Kubismus, ve kterém se vedle Picassa vyřádil i jeho přítel George Braque, byl opravdovou vědou (přičemž si řada jeho odpůrců samozřejmě myslí opak).

 

„Kubisté odmítli obvyklá pravidla zobrazování předmětů a lidí. Pokoušeli se je zachycovat současně z různých úhlů pohledu a v různém čase. Jako kdybyste model obcházeli a sledovali z různých stran. A k tomu doplnili ještě něco z toho, co o něm víte. A nakonec to vše nově spojili v ploše jednoho malířského plátna.“

 

Mladí čeští umělci pak začali kubismus uplatňovat i v architektuře a všechno bylo hranaté – jako krystaly.

„Kdo tvrdí, že obraz nebo socha musí vždy znázorňovat něco rozpoznatelného?“

 

Ano, nastává ten pravý čas pro přivítání abstraktního umění. Tedy alespoň pro někoho. Na začátku 20. století se o první abstraktní obrazy (vynecháme-li dávné jeskynní malby) pokouší ruský malíř Vasilij Kandinskij. K abstrakci se však dostává od konkretizace. S tou se pak už nijak nepáře jeho krajan Kazimir Malevič a říká:

 

„Barva, tvar a kompozice jsou v malířství přece důležitější než znázorňování viditelného světa! A že jsem namaloval jen černý čtverec na bílém pozadí? Není v něm snad vše? Cit, vznešenost vesmíru, celý svět?

Umění je přece víc než omalovánky! Malíř otročí tomu, co vidí!“

 

Z našich významných představitelů abstraktního umění je pak třeba zmínit zejména Františka Kupku, který si tak prostě a jednoduše dovolil namalovat pohyb i zvuk.

 

A už je tu milovaný i zatracovaný Adolf Loos, porodník funkcionalismu, pro něhož je ornament prachsprostý zločin! S první polovinou 20. století se k nám tak vedle řady nových strojů a vynálezů dostává i nové umění, které se má oprostit od všech zbytečných ozdob. Tedy od šech ozdob.

 

„Současná budova musí být zbavena všech přebytečných ozdob! Ty jsou jen pro zaostalce a divochy. Moderní krása spočívá v prosté eleganci bílých zdí. A od začátku se musí myslet především na účel (funkci) stavby! Tím je myšleno, že vzhled obytného domu má být podřízen potřebám příjemného a zdravého bydlení, továrna zas praktické a bezpečné výrobě.“

 

Za funkcionalistické stavby je pak třeba jmenovat slavnou vilu Tugendhat, kterou si zámožní manželé Tugendhatovi nechali postavit od německého architekta Ludwiga Mies van der Rohe. Stavby si však příliš neužili, protože brzy po jejím dokončení museli před nacisty prchnout do Ameriky.

 

„Surreálné, ale milé…“ Ano, dalším uměleckým směrem je surrealismus, který vzniká v reakci na významný objev slavného psychologa Sigmunda Freuda. Objevil totiž nevědomou část naší mysli a nadchnul mladé básníky, spisovatele a výtvarníky, kteří tak zase našli něco nového na hraní. Šlo vlastně o „nad-realisty“, protože se nespokojili jen s rozumovým vnímáním skutečnosti. A jejich hlavní představitele najdete na obraze Maxe Ernsta s názvem Schůzka přátel (1923-24).

 

Jmenovat je však třeba hlavně Salvadora Dalího, provokujícího svým uměním, výstředním vzhledem i stylem života. Na druhou stranu… to však dotáhl až na markýze!

 

„Dalí pečlivě a detailně maloval scény halucinativních představ, snů a posedlostí. Hodinky roztékající se jako sýr, hadrovité tváře, chrastící kostry, rozkládající se končetiny a hořící žirafy…“

Po něm už následuje abstraktní expressionismus. Ano, to je to, jak se nezdržujete štětcem a lijete barvy z plechovek rovnou na papír. Jakson Pollock v tom byl mistr. Šlo zkrátka o to, co nejpřímějším způsobem vyjádřit na plátně vnitřní pocity člověka… Abstraktní expressionismus tak měli Američané, zatímco Evropané měli svůj informel. Informel vlastně přinášel na plátna kresby malířů z ulice. Stačilo vnímat čmáranice na zdech v parku a pak z nich v ateliéru udělat umění. Odborníkem na to byl zejména Jean Dubuffet, který navíc do svých barev přimíchával písek, štěrk a slámu… Jako by to nestačilo.

 

„Vrstvení, strhávání, řezání a propichování, jako by šlo o maso duše, odhalovalo i u dalších umělců informelu sílu prožitku.“

 

Dost bylo opěvování originálu. Utrpení 2. Světové války je zapomenuto a zejména USA se chce bavit, blýskat a žít. Objevuje se Andy Warhol a další umělci se svými „reklamně uměleckými“ postupy. Objevujeme svět reklamy, nového „umění“, ale možná i svět přebujelého konzumu dnešní doby…

 

„Díla pop artu před námi otevírají svět televizní zábavy, bezstarostných nákupů a reklamy. Svět, který může být velmi příjemný a oslnivý, zároveň však i falešný a prázdný.“

 

Poslední stránky v knize To bych zvládl taky se věnují i akčnímu umění (umění v ulici) v čele s Milanem Knížákem, minimalismu, land artu a konceptuálnímu umění, které vystihuje poslední obrázek, ke kterému už není víc co dodat.

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(Kovář, Petr; Kovářová, Marta; Navrátil, Ondřej; Navrátilová Garguláková, Magda. To bych zvládl taky. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 69)

 

Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top