Strašidelný dům a jeho příběhy – vánoční povídky nejen z pera Charlese Dickense
Vánoce klepou na dveře a spolu s nimi i svět plný fantazie a kouzel. Sbírka vánočních povídek z knihy Strašidelný dům a jeho příběhy dává podle názvu nahlédnout za hranice reality, která se však mnohdy skrývá v naší vlastní polozapomenuté minulosti. S blížícím se příchodem Vánoc nám tak nakladatelství Plus přináší několik úchvatných povídek od fenomenálního spisovatele Charlese Dickense, ale také od dalších autorů naladěných na podobnou notu. Ty směle doprovází více či méně děsivé ilustrace Adolfa Borna. Teď už ale račte vstoupit, cesta za dobrodružstvím ve strašidelném domě totiž právě začíná…
„S domem, který je námětem tohoto vyprávění, jsem se neseznámil za žádných uznávaně strašidelných okolností ani v žádném tradičně strašidelném prostředí. Spatřil jsem jej za bílého dne ozářený sluncem. Nefoukal vítr, nepršelo, neblýskalo se, nehřmělo, žádné hrůzou nahánějící okolnosti ke zvýšení dojmu. A co víc: přišel jsem k němu rovnou z nádraží, od něhož byl vzdálen nanejvýš jednu míli. A když jsem stanul před domem a ohlédl se směrem, odkud jsem přišel, uviděl jsem nákladní vlak šinoucí se po náspu v údolí. Nechci tvrdit, že všechno se zdálo všedně
nezajímavé, protože pochybuji, že něco takového je vůbec možné, pokud se to netýká úplně nezajímavých lidí – a tady vystupuje do popředí moje domýšlivost: beru za své, že v krásném podzimním ránu by patrně kdokoliv viděl ten dům stejně, jako jsem ho viděl já.“
V podobně půvabném a lehce sarkastickém tónu se nese většina strašidelných příběhů z této antologie. Ta má svůj původ ve vydávání speciálních vánočních dílů časopiseckou formou již od roku 1850. Právě povídkový soubor Strašidelný dům vyšel ve vánočním čísle týdeníku All the Year Round (Po celý rok) dne 13. prosince 1859, načež se stal tím nejpovedenějším a nejoblíbenějším. Došlo k tomu především zásluhou neobyčejného talentu Charlese Dickense, ale také díky dalším přispěvatelům, na které se mohl bez výjimky spolehnout. Jmenujme například povídkáře a romanopisce Wilkieho Collinse, žurnalistu George Augusta Henryho Salu, básnířku Adelaide Anne Procterovou či prozaičku Elizabeth Cleghorn Gaskellovou.
Právě příběhy z pera těchto literátů si můžete přečíst v povídkovém souboru Strašidelný dům a věřte, že krásně ladí právě se stylem Charlese Dickense.
Vraťme se ale zpátky na začátek a otevřme knihu, ve které straší téměř jako v naší mysli. V úvodním příběhu s názvem Smrtelníci v domě, jehož sepsání se chopil právě samotný velký autor a iniciátor vánočních povídek s duchařskou tematikou, se poprvé podíváme do domu, který se už brzy stane místem neuvěřitelných událostí…
„Až do soumraku jsme odhalovali spousty přirozených – na rozdíl od nadpřirozených – obtíží, v nichž jsme se octli. Skličující zjištění stoupala jako dusivý dým ze sklepa a snášela se k nám z pokojů v patře. Nikde žádný váleček na těsto, nikde žádná dopékačka (což mě nepřekvapilo, protože nemám tušení, co to je), v tom domě zkrátka nebylo nic, a pokud se něco našlo, bylo to poničené. Nájemníci před námi zřejmě žili jako čuňata, to se nám pokoušel hospodský naznačit? Navzdory všem obtížím naše Děvče pro všechno bylo veselé a chovalo se vzorně. Jenže čtyři hodiny po setmění jsme se posunuli k věcem nadpřirozeným, Děvčeti pro všechno se začaly zjevovat „oči“ a objevily se u ní záchvaty hysterie.
Už předem jsem se dohodl se sestrou, že o strašení v domě oba pomlčíme, a měl jsem dojem, a dosud ho mám, že když Ikey pomáhal vynášet naše věci z dvoukoláku, nenechal jsem ho ani na chvíli o samotě se ženami ani s kýmkoli ze služebnictva. Přesto, jak už jsem zmínil, Děvče pro všechno vidělo „oči“ (nic bližšího jsme z ní nedostali), a mezi devátou a desátou jsme na její uklidňování spotřebovali tolik octa, že by to stačilo k marinování pořádného lososa.“
Jakmile se dobereme k šokujícímu vysvětlení těchto i dalších znepokojivých událostí, už na nás čeká velice půvabný, něžný a hluboký příběh od Hesby Strettonové s názvem Duch v pokoji s hodinami. Ačkoliv se tedy lehce dotýká nadpřirozeného kouzla Vánoc, nese se v poklidném duchu. Nikoliv však poklidném, pokud jde o city hlavní hrdinky Stelly. Ta je totiž svou urputnou sestrou, ale neméně urputným věkem hnána do vdavek. Jak se však dostat do přízně svého vyvoleného? O tom je následující příběh plný lásky, romantiky, ale také moudrosti a odhodlání. Onen Duch v pokoji s hodinami se tak dá vykládat porůznu. Otázka však zní: Může nám ke štěstí dopomoci někdo z dávné a tajemné minulosti? A ta druhá: Jakým způsobem můžete v nesprávném věku ulovit toho správného muže?
„Stello,“ pravila vážně, „je ti už pětadvacet a ve tvém věku byly tvé sestry dávno pod čepcem, a to
ani jedna z nich nemá takové přednosti a nadání jako ty. Ale já ti musím říct na rovinu, že teď už tolik šancí mít nebudeš, a jestli pro to něco neuděláš, je s našimi plány konec. Všimla jsem si, jakou děláš chybu, i když jsem se o ní dosud nezmínila. Kromě toho, že nepokrytě koketuješ s kdekým, což mladí muži považují jen za příjemnou kratochvíli, máš také ve zvyku posmívat se každému, kdo to s tebou začíná myslet opravdu vážně. Jenže tvoje šance závisí právě na tom okamžiku, kdy se v jejich chování začnou projevovat vážné úmysly. V tu chvíli se musíš tvářit rozpačitě a zmlknout, musíš potlačit tu svou živost a napolo se takových nápadníků stranit, jako by tě změna v jejich počínání bezmála vyděsila a zcela zaskočila. Špetka zasmušilosti udělá víc než sebevětší veselí, protože když muž pozná, že bys klidně mohla žít bez něho, už na tebe podruhé ani nepomyslí. Mohla bych ti vyjmenovat půl tuctu velice vhodných partií, o které jsi přišla jenom proto, že ses smála v nepravý okamžik. Jak jednou pokoříš mužovu ješitnost, Stello, dělej co dělej, už to nikdy nenapravíš.“
Po tomto dramaticky romantickém příběhu následuje příběh pomalu groteskní, kdyby ovšem pro samotného hrdinu nebyl strašlivou tragédií. Jmenuje se Duch v dvoupokoji a jeho sepsání se chopil George Augustus Sala. Pozoruhodná příhoda, o které autor píše, je ukázkou tragikomedie, ale také brilantní práce s jazykem. Nebudu se zde tedy o ní více rozepisovat, protože tu si zkrátka musíte sami přečíst.
Kouzelná knížka Strašidelný dům a jeho příběhy skrývá svůj vánoční dárek nejen pro milovníky prózy, ale také pro obdivovatele poezie. Jakmile jej rozbalíte, pohladí vás na duši neskutečně libozvučná a lehce archaická báseň o úctyhodné délce z pera Adelaidy Anne Procterové. Jmenuje se Duch v pokoji s obrazem a pomocí překrásných veršů vypráví moudrý příběh o ztracené lásce i znovunalezeném štěstí. Podívejte, že tuhle báseň je zkrátka radost číst:
„Setmělo se. Já stál jsem opřený
u krbu s hasnoucími plameny
a sledoval, jak stíny obludné
se plíží blíž a pohlcují mne.
V té tmě jen zášleh ohně tu a tam
ozářil obraz – prastarý měl rám
a visel nad krbem. Jako by noc,
můj strach či ohně svit dávaly moc
začernalému tomu portrétu
(znával snad Rembrandtovu paletu?),
portrétu jeptišky. Hluboký žal,
jak se mi zdálo, tvář jí rozrýval
i útlé ruce k srdci zdvižené –
vše ostatní se utápělo v tmě.
Zasnil jsem se, když tu mi do mysli
oharky dávnou pověst rozkřísly
a její teskný děj se propojil
s obrazem v strašidelném pokoji.
Tam v dáli na jihu, v tom kraji rév,
kde prvně zazněl trubadúrský zpěv,
kde Francie se svojí brilancí
zplodila středověkou romanci,
já jednoho dne prodlel. Červen plál
a blankytem vše vůkol opřádal;
obloha čistá, těžký, horký vzduch
a nikde ani sebemenší vzruch,
jen vzlykající vlnka naráží
na stříbrojasný písek na pláži,
kde Středozemní moře v karmínu
polibky zahrnuje pevninu.“
Po tomto úchvatném výletě do světa poezie už si bere slovo Wilkie Collins se svou povídkou Duch v pokoji s příborníkem, která je dalším skvostným literárním dílem. Spolu s hlavním hrdinou tohoto vpravdě děsivého příběhu se ocitnete na moři a pak tváří v tvář smrti. Ne nadarmo je tato povídka jasným odrazem klasického díla Jáma a kyvadlo, za kterou stojí nám všem známý Edgar Allan Poe.
Charles Dickens a jeho Duch v pokoji Mladého pána B. pro nás zas mají docela jiná překvapení, která jako by spolu s trochou děsu a ironie vypadla z knihy Pohádky tisíce a jedné noci.
Čímkoliv, ale jen ne pohádkou je pak příběh Duch v zimní zahradě od Elizabeth Gaskellové, který je opravdu hutným a skvěle zvládnutým dílem. Tajuplností se jenom hemží a svůj předobraz spatřuje v samotné Bibli. Můžete v něm spatřit třeba biblický příběh o marnotratném synovi nebo Pohádku máje. Celou neskutečně krásnou knížku Strašidelný dům a jiné příběhy pak zakončuje poslední povídka od Charlese Dickense, který tak uzavírá dílo
úchvatné svou nebetyčnou kvalitou.
Pro všechny, kteří milují starou dobrou klasiku, tajemno a kouzelný čas Vánoc, je Strašidelný dům a jeho příběhy tou nejkrásnější možnou knížkou, se kterou se vydají na výlet, jenž ještě dlouho zůstane znít v mysli. A jak že to vlastně je se všemi těmi duchy?
„Ach, Bože můj, ach, Bože můj! Žádný jiný duch, přátelé, nestrašil v pokoji toho chlapce od chvíle, kdy jsem se v něm ubytoval, než duch mého vlastního dětství, duch mé vlastní nevinnosti, duch mé vlastní bezstarostné důvěřivosti. Za tímto fantomem jsem spěchal mnohokrát, ale nikdy jsem ho svým dospělým krokem nedohonil, nikdy jsem se ho svýma dospělýma rukama nedotkl, nikdy jsem se mu svým dospělým srdcem nepřiblížil natolik, abych si ho uchoval v ryzí neposkvrněnosti. A tak mě tu teď vidíte, jak pykám, ochotně a s vděčností, za své hříchy tím, že holím v zrcadle stále se střídající zákazníky a že uléhám a vstávám s kostrou, společnicí mého smrtelného údělu.“
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
DICKENS, Charles a spol. Strašidelný dům a jeho příběhy. Praha: Plus, 2016, s. 158.
Překlad knihy: Zdeněk Beran, Jarmila Emmerová, Julie Žemlová
(Foto: Jarmila Flaková)
Pro další recenze, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.
