Slavný malíř, sochař a spisovatel Ladislav Maria Wagner: „Bez umění jste biologičtí roboti!“
Ladislav Maria Wagner je člověkem nadmíru tvůrčím v mnoha uměleckých oblastech. Malířství, sochařství, grafika, povídková tvorba, poezie, jazz, … Vydejme se dnes spolu s ním po stopách jeho životní odyssey a nahlédněme do tajů jeho obrazů i básní. Tento umělec si totiž přes pracně vydobytou úctu a obdiv v zahraničí zaslouží být známý a doceněný především v Čechách, jejichž dějiny mu více vzaly, nežli daly. Pojďme společně nahlédnout do duše bohaté na vjemy, moudrost, cit i ušlechtilost… S kapkou vzdoru svobodnému umění tak vlastní.
Jaký byl Váš první impuls pro psaní poezie?
Byla to má přirozená potřeba už od dětských let. Maminka milovala verše, které si tajně po večerech četla. Zřejmě
to cítila jako něco velmi osobního. Mně, jako dítěti, některé odříkávala nazpaměť.
Vaše poezie je jak „mluvící obraz“. Skládáte ji někdy podle obrazu nebo podle ní malujete obraz?
Já píšu rýmy málokdy, víceméně, když to vyžaduje charakter námětu veršů. Převážně tvořím slovy obraz. Chci, aby mé básně byly svobodné a dávaly volnou citovou představu, jejíž intenzita je závislá na životních, citových zkušenostech čtenáře a jeho představivosti. Vznikl ve mně velice intimní klíč ke stavění verše a myslím, že je zároveň nepřenosný mimo moji slovní zásobu a způsob myšlení.
Jste vysoce kreativní člověk. Věnujete se hudbě, psaní poezie a povídek, architektuře, sochařství. Čím malba zvítězila nad vším ostatním?
Tvořit obraz je u mě rituál, jenž mě duchovně uspokojuje a tvoří soupeře mému intelektu a problémům, které ke mně přichází z prostoru mého života a citových vazeb. Filozofie a fantazie jsou v konfrontaci s všedními dny a vytváří nové a nové otazníky, které řeším všemi možnými prostředky. V mém případě zřejmě vždy poetickými. Malbou, sochou, poezií, …
Umění je kolikrát především přerodem utrpení nebo radosti na plátno či na papír – a tedy velmi intimní záležitostí. Jak vnímáte kritiky svých obrazů i textů? Dáváte jim vysvětlení své tvorby, nebo je raději necháváte vnímat Vaše dílo po svém?
Nepodávám zásadně žádná vysvětlení k dílu. Dialog například u obrazu musí vést divák s obrazem, ne se mnou! Je pochopitelně mnoho lidí, takových skalních logiků, kteří vám řeknou veškeré parametry obrazu, curriculum vitæ malíře, ale nikdy nevniknou do děje či obsahu obrazů. Zde je jakákoli snaha cosi vysvětlit teprve marná…
Jste nesmírně vnímavý a citlivý člověk. Jaké to je žít v dnešní době s takovým (někdy) danajským darem?
Upřímně, není to opravdu lehké. V žádném případě si nechci stěžovat, protože dělám to, co miluji, a to je nenahraditelná deviza. Necitlivá doba však velice krutě komunikuje s přecitlivělostí tvůrce umění. Průměr doslova nesnáší vyčnívání nad konvenční míru, a to platí za okny i v profesionální sféře.
Jaké byly Vaše začátky? Nebál jste se, že sebe a svou rodinu neuživíte tím, co Vašemu životu dává ten pravý smysl?
To je otázka na větší prostor. Když jsem začínal, pracoval jsem z donucení režimem na šachtě. Od roku 1978 v tom
plavu profesionálně pod kolonkou „svobodné povolání“, takže i přes mnohé úspěchy – s permanentním stínem existenčního strachu.
Jak vnímáte dnešní dobu, ve které, zdá se, vyhrává nad uměním konzum a laciná zábava? Myslíte si, že rozum ustupuje do pozadí nad nově vykládaným „Carpe diem“? Čím to je?
Konzum v určité míře byl přítomný vždy. A vždy také levná zábava vytvářela nevstřícné podmínky věcem duchovně náročným. Tato doba svou rychlostí života neposkytuje dostatečné prostředky, včetně času, k vytvoření náročných děl, pokud ve výjimečných případech tuto možnost umělci společnost cíleně neposkytne. Zkratka prostupuje vše! I umění. Rozum a logika nejsou živnou půdou fantazie a poezie.
Ačkoliv za sebou máte celou řadu výstav a obdržel jste za svou tvorbu mnohá ocenění, nepřijde mi, že by Vaše jméno bylo známé neodborné veřejnosti. Čím to je? Menším důrazem na reklamu? Reklamou v podobě obrazů jen pro vyvolené?
Málokterý malíř by si mohl dovolit prezentovat svou tvorbu na billboardech, případně na televizních obrazovkách a v médiích všeho druhu. Je to práce v tichu ateliérů a vylučuje možnosti herců a jiných veřejných profesí kolem umění, aby se zaskvěli v médiích všedních dnů.
Navíc v případě náročného umění je naprosto jedno, zda-li neodborná veřejnost něco ví, či nikoliv. Umění je to poslední, co potřebují k životu. Umění je výsada!
Nenarodil jste se do příliš šťastné doby. Jaká byla Vaše cesta po zákazu studia?
Velice těžká. Nerad se k tomu vracím. Jsem šťastný, že jsem to přežil a mám to za sebou.
Pro své názory jste se stal nepohodlným pro komunistický režim. Jaké to je stát se z malíře havířem?
Stal jsem se z havíře malířem. Předtím jsem se zabýval aktivně jako hudebník jazzem. Malířství jsem z počátku bral vedle hudby jako jakousi relaxaci tichem. Šachta a moje anabáze havíře má i svou kladnou stránku. Poznal jsem ryzí charakter lidí a prostor, který jsem znal důvěrně z dětství. Vyrůstal jsem v báňské kolonii v Handlové.
Byl jste i vězněn a dokonce násilně hospitalizován v psychiatrických ústavech. Jak jste to snášel?
Vše, co je násilím, je zlé a devastující. Jediný zisk, a to dost vzácný, je zkušenost.
S jakými významnými osobnostmi jste se setkal v době svého nuceného exilu v Rožmberku? A která z nich ve Vás zanechala největší otisk?
Rožmberk bylo vyhnanství pod dozorem StB. Žili tam, ať už s podobným osudem jako já či jako chalupáři, různé známé osobnosti tehdejší kultury. Jan Poš, Petr Poš, Jiří Šalamoun, Eva Zaoralová, … Jezdil tam Jan Kačer, Josef Kemr, Josef Vyleťal a jiní. Tvořili jsme tam podivnou intelektuální vrstvu. O otisku však nevím. Naše kontakty byly velice opatrné.
Nepomýšlel jste v časech stmívání na cílenou a trvalou emigraci?
Milionkrát! V roce 1969 jsem už byl rozhodnut vydat se na předem připravenou cestu. Tehdy jsem už měl rodinu, která se mi stejně časem rozpadla. Mohl jsem mít v Holandsku ateliér a odbyt obrazů, ale neustále jsem měl 
vtíravý pocit, že od něčeho utíkám, že jsem zbabělec a souboj se odehrává zde. Nedokážu s takovým kompromisem žít, a tak jsem se z nádraží v Bohumíně vrátil. Dál už jsem se o nic nepokoušel. Ty tendence vykopnout mě měla spíše StB. Nestihli to!
Nepřijdou Vám Čechy smutně unikátní v tom, že kolikrát přijmou své hrdiny až potom, co si získají úspěch jinde? Čím to je?
Čechy jsou kolébkou provincionální závisti. Tolik zamindrákovaných lidí, kolik zde běhá po luzích a hájích, nikde nenajdete. Průměr vládne tvrdou rukou a kdo vystrčí nos, je v podezření. Lidé vás vyslechnou a udělají vše, abyste neuspěl. Západ je v kultivovanosti života dál a považuje talent za vzácnost a prostředek k pozitivnímu vývoji.
Kdy jste zažil svůj první úspěch, který nastartoval Vaši kariéru?
Maloval jsem od dětství a byl jsem dosti chválen. Prvního úspěchu se mi dostalo za reálsocialismu, kdy komisi svazu zřejmě nedopatřením uniklo mé vypálené znamení a přijala do díla jeden obraz. „Chryzantémy“. Byl okamžitě prodán. Na dlouhou dobu jsem už tuto šanci nedostal.
Měl jste někdy pochybnosti o tom, jestli jste opravdu dobrý?
Mám obrovské štěstí, že netrpím kritikou. Možná mám k sobě přílišnou důvěru, ale nikdy nepustím dílo, abych
s ním nebyl patřičně spokojený. Nemusí to být zákonitě míra kvality, ale odezva tvoří sebevědomí, a to nikdy nebylo v té rovině, abych o sobě pochyboval.
Co děláte ve chvílích, kdy se nedostavuje inspirace?
Zní to podivně, ale přede mě stačí dát bílé plátno.
A co je po Vás tou největší inspirací pro psaní a malování?
Všechno, co je schopná prožvýkat má fantazie v konfrontaci s mými citovými zkušenostmi.
Vím, že jste odpůrce definic, a tím spíše v umění, ale jak byste popsal svůj malířský styl?
Svobodný experiment. Maluji, co chci, jak chci! Šuplíčky ponechám na jiné.
Myslíte si, že má umělec stále a nutně hledat něco nového, nebo vrátit své „diváky“ k tradici?
Já nehledám, já nacházím. Ctím tradici, abych se od ní mohl odrazit do neznámého prostoru před sebou. Za mnou pak zůstává dílo, které jednou může patřit k tradici.
Kteří malíři a spisovatelé si získali Váš obdiv?
Je jich spousta v minulosti a spousta v současnosti. Nelze říci od koho ke komu a velkoryse reagovat, abych se zalíbil, jak je to v módě. Totéž v literatuře. Například ve dvanácti letech jsem měl dokonale prolouskaného Balzaca v „Lesk a bída kurtizán“. Coby malé dítě jsem velice trpěl a nenáviděl Karafiáta za to, že v Broučcích nechal vymřít rodinu Janinky. Kolem svých třiceti jsem měl rád Selmu Lagerlöfovou. Pokud mám čas, preferuji knihy filozofického a faktografického zaměření.
Znali jste se hodně dobře s Václavem Havlem? Jak na něj vzpomínáte?
Tato otázka je mi kladena často, a o to víc mám problém na ni přiléhavě odpovědět. Byla doba, kdy Václav Havel jezdíval do Jižních Čech. Tehdy to bylo to podnětné a plné naděje. Jenže pak přišly změny, ve kterých vznikl kompromisní chaos a já měl přespříliš mnoho jiných odpovědí na spoustu otázek, které vynesla doba na povrch, než ti ostatní. Poté přišlo údobí kladení věnců k nohám umělecké emigrace, a na fakt, že jsem byl násilně vystěhován do pohraničí bez jakýchkoli možností obživy, se zákazem výstav, hlídán StB, se jaksi zapomnělo. Měl své rádce a ty jsem prostě nemusel! Když jsme se po letech potkali v Praze, připadal mi nešťastný. Mám ho s úctou hluboko v srdci. Byl to člověk spíše pro budoucnost než pro současnost.
Co pro Vás znamená Paříž? Co Rakousko?
Paříž je sen a skutečnost. Měl jsem štěstí být toho nějakou dobu součástí. Mám ve Francii blízké přátele, výstavy. Paříž je odměna. Odchod vždy znamená slzy a touhu po „příště“!
Rakousko je země, která mě přijala s otevřenou náručí a udělala po roce 1989 to, co měla udělat moje zem, tehdy tak obdivující emigranty všeho druhu, nakukující ze svého „západního“ pohodlí do duchovně zdevastované ČSSR.
A Vöcklabruck, to byl dlouhou dobu skoro můj druhý domov. Výstavy, přátelé, publicita, finanční zázemí k existenci v Čechách. Vytvořili spolu s Francií můj evropský profil. Mám to všechno v srdci.
Co si myslíte o dnešní politické scéně? Jak ji vnímají Vám známí intelektuálové v zahraničí?
To je velice obšírné téma, a pokud to dost zdestiluji, národ má možnost demokratického rozhodnutí a bude mít ve výsledku to, co si zaslouží. Přátelé v zahraničí se dívají na naše problémy prismatem své země a svého životního komfortu. Vycházejíc z kulturní tradice naší země, nechápou! Já taky ne!
Čím to je, že se historie opakuje?
Mám pocit, že opičí stádo má větší schopnost poučitelnosti z vlastních chyb než lidé se svou srovnávací schopností. Těch moudrých, kteří tuto vlastnost dokázali zužitkovat a stali se příslibem pozitivních změn, je vždy daleko méně. Jak v minulosti, tak dnes. A většina se chová jako morče v mlejnku…
Dočetla jsem se, že připravujete monografii. Na co všechno se v ní můžeme těšit?
Je trochu atypická tím, že se v ní moje malé dějiny povídkově prolínají „velkými“ dějinami. Ta monografie navíc není v textu únavná studenou profesionalitou. Odborný pohled bude pouze třešnička na dortu.
Co autorská čtení poezie? Plánujete v nejbližší době nějaká? A výstavy?
Frekvenci autorských čtení ponechávám na své nakladatelce, která je v této oblasti profík, a tak ví, kde a kdy je 
poezie zapotřebí. Autogramiáda a křtiny básnické sbírky „Plechový kolotoč“ by měly být v Praze a u příležitosti naší společné výstavy s francouzskou výtvarnicí a básnířkou Janou Ágnes, která se mnou pokřtí svou sbírku „Probouzení“.
Výstavy pak proběhnou v příštím roce. Jedna ve Francii, v Praze, Olomouci a v Hluboké nad Vltavou.
Osobně mám nejraději Vaše „holandské prvotiny“. Jaké obrazy jsou Vašimi největšími „srdcovkami“?
Jsou to moje děti a miluji je všechny. Pochopitelně těm posledně narozeným se věnuji nejvíc. Teď to je experimentální série sedmi obrazů andělů. První je už hotov. Na druhém se pracuje…
Co si myslíte o lidech, kteří na rozdíl od duše pracují na svém těle? Myslíte si, že má každý dispozice k tomu, aby zušlechtil svou duši?
Lidé, kteří pracují na svém těle, jsou blíže těm, co na svém těle nepracují vůbec. Tělo je přece jenom cosi, co dokáže vytvořit určitý pohyb, a to i bez příliš velkého nároku na duši. Každopádně sval přináší za života dotyčnému nepoměrně vyšší životní úroveň než duše, i když v muzeích nevisí hokejky, ale obrazy.
Zušlechťovat svou duši může každý. Jde spíše o to, do jaké míry.
Co byste na závěr vzkázal všem těm, kteří cestu k umění dosud nenašli?
Hledejte s největším nasazením a citem. Bez umění jste biologičtí roboti!
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Foto: Ladislav Maria Wagner, Janina Dallibert)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
