Tvůrčí psaní

Když píšu básně…

Ve svém dnešním příspěvku Vám přináším pár svých básní. Třeba Vás osvěží stejně jako šálek ranní, odpolední či večerní kávy…

Hyacinty už voní z parků

Hyacinty už voní z parků

a já ti vplétám do náramků

celé trsy pampelišek

jsi moje touha spadlá z výšek

bleděmodré oblohy

a já ti sypu pod nohy

okvětní lístky tulipánů

a na polštáři tě něžně k ránu

zlíbám jak slunce v bezvětří

jsi moje víla

a na těch se láskou

nešetří

 

Láska z papíru

Za okny mírně poprchává

otáčím v knize tentýž list

na stolku jemně voní káva

nauč mě ve své duši číst

 

Slova se pletou a bouře sílí

veď moji ruku, tak uč mě číst

už jenom vteřinu, jen pouhou chvíli

a zůstane ze mě bílý list

 

Srdce básníka

Ach, jak velké je srdce básníka!

Každý den pro jinou ženu hoří

do časů dávných ve snech utíká

co spálil, chtěl by znovu prožít

 

Opona padá, rudé slunce hasne

Villonovy verše bijí na poplach

tak se ještě jednou, dvakrát spasme

než se naše těla promilují v prach

 

Pro zahřátí

Tak zase bílé jsou louky i ulice

a není co v básni by nebylo psáno

lampy dnes zažehly na světel tisíce

lesknou se ve sněhu jak naše ráno

 

Polibek od tebe chvěje se na tváři

v pokoji pomalu zamrzá strach

že ještě naposled v očích ti zazáří

oheň, jež zakrátko změní se v prach

 

Ještě mi na chvíli zavoníš v dlaních

jak první květy v předjaří

není to láska a není to lhaní

jenom ten oheň už nezáří

 

Lásce nadoraz

Tvé jemné vlasy voní po malinách

když ranní slunce běhá po trávě

jsem pořád stejná a přece trochu jiná

a možná že ti o tom budu vyprávět

 

Kreslíc prstem po tvých nahých zádech

zpola rozpuštěné letokruhy něhy

počítej se mnou – nádech, výdech, nádech

proč jen se obzor najednou zdá bledý?

 

Posbírám maliny na svém holém břiše

a nechám slunce vysušit náš čas

neříkej nic, co nechtěla bych slyšet

zas jednou lásce jsme byli nadoraz

 

Múzou potrhaná samota

Krajinou smutná píseň zní

obloha máčí se dočerna

chladno a teskno je podél zdí

a v oknech láska dotěrná

 

Za závěsy a za mříží

padají slova, vázy, ženy

kdo silný byl, se poníží

a životem dál unavený

 

Se srdcem na sto západů

hledá, co by dal mu svět

a děkujíc mu za radu:

necítit, nežít, nevidět

 

Padáme všichni do vězení

s nápisem „bylo a už není“

život dál kolem klokotá

a múzou potrhaná je samota

 

Jak voní máma

Vidíš?

 

To pivoňky se rozsypaly kolem domu

a maminčiny sukně už tu nevoní

mateřídouškou a levandulí k tomu

když věšívala prádlo v kruhu jabloní

 

Něco však přece zůstalo tu po ní

chodské talíře a kuchyň milovaná

tady ji cítím, to tady je mi drahá

když její písmo luštím z papíru

 

Z receptů všech pak zavoní mi máma

v sukních tak hladkých jako z kašmíru

 

Slova

Když slunce svítí, máš vlasy stříbrné

tehdy tě čítávám, čítávám pohledem

káva ti na stolku pomalu vychládá

řekni mi, dědečku, jakýs byl zamlada

 

I stará lípa k tobě se uklání

poledne na vršku v kostele vyzvání

a venku u branky štěká už třetí pes

řekni mi, dědečku, kdepak jsi právě dnes

 

Když vůně domova vznáší se nad krajem

duši mám z olova, dál tebe neznaje

loudám se cestičkou, cestičkou paměti

a stále nemám nejmenší ponětí

 

Proč touha poznání mrtvá je u dětí

proč stačí úsměvy a silná objetí

káva mi na stolku pomalu vychládá

a sám teď vzpomínám, kým jsem byl zamlada

 

V pokoji zhasly svíčky

V pokoji zhasly svíčky
šlo se spát
s poslední znělkou ztlumených
nočních zpráv

venku začalo sněžit
do černých šatů noci
v pokoji je krásně teplo
a v duši zvláštní pocit

sníh sem tam vběhne
okny k nám
všude venku to bliká
i zahrada je dneska tak
zvláštně unavená a tichá

vločky se lepí do větví
a mně je tak smutně krásně
ještě mi chvilku povídej
a já zas budu moct psát básně

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

Pokud se Vám má poezie líbí, ráda Vás přivítám na svých FB stránkách Digitimes.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top