Prší, když píšu sonety…
Pokaždé když se léto zhoupne ke svému konci a je znát, že podzim si už zrána ustlal na cestách, jakoby se i život přehoupl do své temnější půle se vší tou melancholií poztráceného léta…
Sonet o dešti
Zas nebe pláče tiše do trávy
a listy chladí na tvé holé šíji
když noční příběh měsíc vypráví
a hvězdy šikují se v jasnou galaxii
Tehdy tě znám lépe než znáš sebe
voda ti smyla faleš ze tváří
ve vlasech tvých jiskry od hřebene
tak zlatě svítí v lučním polštáři
Jak rád tě hýčkám deštěm provoněnou
jsi noční motýl s křídly pavučin
když den si s nocí hraje na honěnou
přemýšlím, čemu tě ještě naučím
∼∼∼
Nad krajem v mžiku rozlije se duha
zůstal mi zas jen úsměv dobrodruha
Sonet o zběhlých múzách
Ty verše sonetů už dávno odvál čas
a struny lyr jen noční motýl zdobí
duše i s krásou zběhla na Parnas
a kalský pramen teče mezi hroby
Na dně té bídy leží němé věty
jak slzy v dešti boha Apollóna
a lepé múzy utíkají z Kréty
co voda smyla, slovo nedokoná
A přece papír láskou zachvívá se
to zběhlá Euterpé srdci je na obtíž
a když ukáže se ve své nahé kráse
o to víc jsme všichni smrti blíž
∼∼∼
Na časy sonetů se snáší pachuť dneška
co osud nenapsal, to životem jsi zmeškal
∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼
Pokud se Vám má poezie líbí, ráda Vás přivítám na svých FB stránkách Digitimes.
