Cesta peklem na Neonový vrch aneb vzpomínky kluka z diagnosťáku
Autor píšící pod pseudonymem Lable Woo nám představuje knihu Neonový vrch. Knihu, kterou napsal sám život. A ten si někdy něžně hraje, jindy zahrává a zasazuje těžké rány. Tohle je ten druhý případ. Když kniha vycházela, nebylo zřejmě pro autora žádoucí dát najevo svou pravou identitu, ale postupem času došel k přesvědčení, že on se přece vůbec nemá za co stydět…
Kniha Neonový vrch je zpovědnicí dítěte, které přes příkoří osudu předurčeného rodiči, nešťastnými rodinnými událostmi i zásahem docela cizích lidí vyroste trochu předčasně v silného mladého muže. Zocelování je ušlechtilá věc, ale ne vždy se tak děje dobrovolně a s naší svobodnou vůlí. Někdy je třeba se zocelit, aby se dalo přežít.
Lable Woo žije až do svých deseti let život jako každý jiný. Z koloběhu všedních dnů pak ale vystoupí jeden, který udá směr jeho osudu. Klid a pohodu rodinného soužití zkalí už navždy tragická nehoda mladší sestry našeho hrdiny a její smrt se už navždy vpije do duše všem, co k ní měli blízko. Doma se rázem objevují nevítaní hosté – alkohol a gamblerství. Dosud klidné dny zkrápí každodenní psychické vlnobití. Matka se ze ztráty relativně brzy vzpamatuje, otec si – víc a víc posilován alkoholovým opojením – osvojuje násilnické sklony. Na cestě je nové dítě, nic ale není růžové. Pro našeho hlavního hrdinu začíná období temna prošpikované tvrdými ataky otčíma. Z dálky už se ozývají hlasy sociálních pracovnic…
V chlapci se začíná probouzet jeho povaha. K ostatním je otevřený, sebevzdělává se, na svůj věk je díky svému rozhledu, komunikačním schopnostem a vědomostem napřed, což se však postupem času ukazuje jako danajský dar. Díky svému mnohdy dospělému myšlení nemůže uznávat určité osoby z řad dospělého (kolikrát pouze věkem) okolí 
jen z principu za autority. Podle slovníků těchto lidí je však jeho otevřenost překládána jako drzost, a jeho hyperaktivita, kterou brzdí méně zvídaví a učenliví žáci, jako nezvladatelnost. Začíná řetězec mnohdy neoprávněných a přehnaných stížností – dotčené okolí, které se nestalo autoritou, hledá důvody, jak se pomstít za neoceněnou práci.
„Poslední den školy byl klasicky nejlepším dnem roku. Na vízo jsem měl asi sedm dvojek a trojku z chování. Samozřejmě zejména za jeden z nejhorších prohřešků – pár upřímných vět směrem k nudným kantorům, kteří vykládali látku jako lidi, kterým zbývají už jen pouhé tři minuty života. To by ještě nebylo ani tak urážející. To spíš ten jejich výraz v obličeji ala: to jsou spratci hloupí, těm se nemá smysl věnovat. Tyhle ksichty mě přímo přiváděly k šílenství. Takoví mi mají ukazovat úctu k lidem? No to jsme to tedy dopracovali.“
Po návštěvách psychologa padlo rozhodnutí, které nařizovalo přesun do výchovného neboli diagnostického ústavu. Nikdo si tehdy neuvědomil, jaké doživotní následky může pobyt v takovém zařízení naprosto zdravému, jen zkrátka povahově rozdílnému dítěti, přinést. Tým uražených učitelů a (rádoby) znalců lidské duše zpečetil osud malého chlapce, který se jen nebál říci svůj názor. Svoje osobní peklo už prožíval v rodině, kde si jeho otčím vybíjel svůj zdegenerovaný smutek na něm i na jeho matce. Stál mezi nimi jako živý štít a bránil jednu z nejmilovanějších osob a svou nově narozenou sestru. Jeho role ochránce však skončila, když byl vytržen z domácího prostředí a vsazen do ústavu plného psychicky narušených jedinců.
„Chybu, kterou mají na svědomí rodiče, vlastně odskáče dítě. Bezvadný příklad toho, jak to v naší společnosti vypadá.“
∼∼∼
„Když se podobně chovám dnes, jsem označen za průbojného jedince beze strachu, se svobodnou myslí, který nikdy nepřekročí své zásady. Tenkrát, jen proto, že mi bylo třináct, jsem byl označen za nezvladatelného devianta neslučitelného se společností. Takhle obdobně zněl výrok jedinců, kteří vykonávali praxi za režimu rudé hvězdy a nedokázali pochopit, že svobodné myšlení a názor není anarchie ani útok mířený proti nim, ale pouze projev zdravého a plně myslícího mozku. Jenomže proč by se jejich omezený mozek měl zabývat alternativami, když můžou lidský život zahodit podle toho, jak se vyspí.“
Dosud výborně nastartované vzdělání hrdiny své zpovědi začalo pod mírou neustálého ústavního opakování základních věcí stagnovat. Ranou pro jeho dětskou psychiku byly události, se kterými by za normálního života nikdy nepřišel do styku. Běžně viděl souložící chlapce nebo potrestané chlapce, kteří se po nesplněném úkolu ve spánku zřítili dva metry dolů, potom co jim strůjci šikany vyndali z postele latě… Ráno pak společně strávenou chvilku masturbace – kdo se neúčastnil, mohl se v noci „těšit“ na obdobnou pomstu.
Po kolotoči šikany a úchylností naštěstí přišly prázdniny, které omylem deportovaného chlapce načas zachránily. Mraky se roztáhly, slunce se rozpilo po obloze a všechny temné přízraky zmizely. Nastala doba prázdnin strávených u prarodičů na Valašsku – Lable se věnoval chytání pstruhů s novými kamarády, po nocích zasněně sledoval hvězdy a snažil si naplno užít každičkou minutu tohoto krásného života.
„Uvědomoval jsem si, jak je ticho a svoboda snoubící se s přírodou jedinečná, nezapomenutelná a hlavně ničím nenahraditelná.“
Po příjezdu domů se však stupňuje brutalita otce a ani sociální pracovnice nezahálí. Brány dosud nepoznané Opavské psychiatrické léčebny se otevírají vstříc novým a horším zítřkům… Následuje devastování jeho těla i duše „léčebnou“ nařízenými drogami, opravdové peklo začíná… Občas však i v těchto temných chvílích vysvitlo trochu slunce – někteří zaměstnanci brzy pochopili, že se stala chyba, a že tu Lable vůbec nemá být.
Následuje další bohatá zkušenost, tentokrát na diagnostice v Hradci Králové. Čtrnáct let na krku a síly za dva – je třeba se bránit. Fyzicky i psychicky. Zde je už plně cítit, jak Lable vyrostl, jak se předčasně vypracoval z dítěte v silného muže. Život vás naučí – a takový obzvlášť. Lablův osud i osudy jeho rodinných příslušníků se dál rozbíhají. Na diagnostice vládne strach z násilí, na které si nemáte komu stěžovat. Jedinou cestou ven z pekla je posílení vlastní vůle, permanentní snaha jít za svým cílem – „obyčejným“ (obyčejně krásným) životem, o který byl Lable chybou druhých a nepovolaných ochuzen. Chce to ještě více důvěry, která mu v očích naštěstí nepohasíná, a na kterou reagují ty správné autority. A cesta bude volná.
A jak je líčena cesta oním peklem? Velice poutavě, reálně šíleně a tak, že budete autora obdivovat už jen za to, že ještě jednou a důkladně dokázal vytáhnout takové peklo až ze dna svých klidným životem dávno zasypaných vzpomínek. Někdo je může brát jako útočný a mstivý vzkaz všem (často) zmiňovaným sociálním pracovnicím, někdo jako snahu o osvětlení temna, které mělo zůstat skryto a které zničilo tolik zdravých životů – a těm nemocným také příliš nepomohlo. Spíš je uvrhlo ještě do většího zoufalství.
„Ušel jsem dlouhou cestu plnou trnitých keřů, medvědích pastí a jiných nástrah. Vydržel jsem počůrávání z důvodu neschopnosti dojít si na WC. Neuroleptika mi žraly mozek den za dnem, dostal jsem milion ran do různých částí těla, dvakrát jsem skončil ve špitále na rentgenu lebky (s podezřením na krvácení do mozku), kroutil jsem se na izolaci v bolestech a sám. Všechno se muselo řešit v komnatách mé hlavy. Sám jsem vyhledával Sílu a odháněl Strach. Během těch pobytů jsem se chtěl asi dvacekrát zabít. Chtěl jsem pozabíjet dvě rozkošné paní, které se velikou měrou podílely na mé bolesti a strachu z každého kroku. Poznal jsem dealery, feťáky, lidi zamilované do toluenu a jiných látek přeměňující mozek na smradlavou hadru plnou duchů a přízraků. Seděl jsem na pokoji s totálně zperníkovaným člověkem a poslouchal jeho životní příběh. Dva kluky, co se mnou sdíleli jednu budovu, zastřelili. Jeden shořel na drátech vysokého napětí. Všechno se obracelo v gesta zmaru a nikdo nechápal, co se to kolem nás děje.“
Autor ve své knize nepoukazuje předně na svoje neštěstí, spíš z něj kapitolu po kapitole dává vykvést moudrům, ke kterým on sám musel dojít trnitou cestou. Všechny ty slohy plné příkoří však dalece převyšuje jeho zdravá a posilněná duše, hotový člověk, kterému mnoha ze zmíněných aktérů nesahá ani po kotníky. Nechce závratnou kariéru, netouží po bohatství, chce „jen“ ryzí lidský cit, který dělá z člověka plnohodnotnou bytost. A jehož absence den ode dne více srážela jeho spoluchovance z ústavů na samé dno beznaděje.
„Odjakživa pohrdám materialismem. Nejcennější je pro mě lidský cit, který je neuplatitelný, pokud má člověk v sobě zakódované určité morální zásady. Pokud ne, je to čistě jeho problém a nikdy nebude žít plnohodnotný život. Materiál pomine, ztratí se, rozbije se, opotřebuje se. Ale jen lidský cit je obnovitelný – podle potřeb studený, žhavý, svěží či skleslý. Dokáže způsobit bolest a zároveň vyvolat pocit štěstí.“
∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼
(WOO, Lable. Neonový vrch. Lablesa Woopash, 2012, s. 168)
Pro další články či soutěže o knihy sledujte mé FB stránky DigiTimes.
