Amor patriae v půvabných verších Mahmúda Darwíše
Dnes společně nahlédneme do knihy poezie palestinského národního básníka, Mahmúda Darwíše, která nese název Přicházím do stínu tvých očí. Do rukou se nám dostává díky překladu Burhana Kalaka, s nímž jsem měla tu čest číst Darwíšovy verše z téhož pódia.
Poezie Mahmúda Darwíše je politicky čistá i angažovaná, něžná i vzdorovitá, milostná i vlastenecká. Je to poezie člověka vyvrženého z rodné země, který jejímu věrnému otisku dal vzniknout ve svém srdci. Jakmile nahlédneme do této sbírky poezie, budeme procházet Darwíšovým životem jako jeho věčnou cestou k domovu.
„Kdysi jsem řekl: Domov je hezčí než cesta, co k němu vede…
∼ ∼ ∼
Teď říkám: Cesta k domovu je hezčí než sám život v něm…
Sen je vždy hezčí a čistější než skutečnost, ze které sen vyprchal…
Sen se stal sirotou…“
Milovaný a obdivovaný palestinský básník Mahmúd Darwíš se ve svých básních plných odvahy a lásky k rodné zemi snaží pravdivě pojmenovat příčiny jejího nešťastného osudu. Pro jeho přímost a politickou angažovanost se tak jeho poezie často setkala s nepochopením a odsouzením v řadách jeho ideových odpůrců.
V Darwíšových básních se přitom objevuje silně prolnutá dualita angažovanosti a svobody. Nejedná se o vlastenecké básně, na které jsme zvyklí v jiných časech a zemích. Darwíšova vlast na sebe bere spanilé roucho milenky, z básní o rodné zemi hovoří zároveň láska muže k ženě, kterou se mu nedaří získat. Jeho hlas veršů je něžný a metaforický. Občas může připomínat (sladší) beatnické elegie Allena Ginsberga, kterým se nechal inspirovat. Možná je v Darwíšových básních znát i letmý dotek Francie, ve které strávil dlouhých deset let, a v níž se podle něj zrodila jeho skutečná poezie.
Sbírka Přicházím do stínu tvých očí nám přináší hrsti jemné poezie, které oplývají ryzí láskou, touhou, živelností i moudrem. A pranic nedbají na to, že jsou psány v době pro poezii nepříliš příhodnou. S tím souvisí také otázka, kterou jednou Mahmúd Darwíš dostal a která zněla: „Kde je místo básníka v epoše barbarství?“ Na tuto otázku odpověděl další otázkou: „Je ještě vůbec možné psát básně po Auschwitzu?“
Vzhledem k časům, ve kterých Mahmúd Darwíš žil, je vcelku logické, že nejvýznamnější místo v jeho poezii zaujímá právě amor patriae, tedy láska k vlasti. Verš po verši tak s odvahou sobě vlastní kráčí po cestě, jejíž cíl je v nedohlednu. A vítá na ní všechny stejně odvážné, kteří „nehledí zpět, aby se rozloučili s vyhnanstvím, neboť další je před nimi“. Podobně jako v našich životech se i v tom vypsaném na papíře Mahmúdem střídá skepse se záblesky naděje. Nepříjemně v něm však doznívají pochybnosti o osudu rodné země a o pozemské hodnotě života.
„Darwíšova poezie, poznamenaná utrpením a křivdou spáchanou na jedné malé části velkého národa, je zdrojem povzbuzení pro všechny milovníky odvahy, pravdy a krásy básnického slova.“
Není však správnou cestou chápat Mahmúda Darwíše jako angažovaného odpůrce izraelského lidu. Spíše jako někoho, jehož domov byl (doslova) srovnán se zemí.
„Darwíš se narodil v roce 1942 v rodině sunnitských muslimů, vlastnících pozemek ve vesnici
Birwa v Galileji, v té době pod britským mandátem. Když mu bylo šest, zabrala Birwu izraelská armáda a Darwíšova rodina se připojila k exodu palestinských uprchlíků, jejichž počet odhadla OSN na 756 000 – 900 000. Rodina strávila rok v Libanonu, kde žila z darů OSN. Po vzniku státu Izrael a arabsko-izraelské válce roku 1948 se rodina v roce 1949 ilegálně vrátila, ale zjistila, že Birwa byla jako jedna z nejméně 400 palestinských vesnic srovnána se zemí a vylidněna, a na jejích troskách byly postaveny izraelské kolonie. Darwíš říká: „Znovu jsme žili jako uprchlíci, tentokrát ve vlastní zemi. To je kolektivní zkušenost. Na tuto ránu nikdy nezapomenu.“
Sám tedy právem touží po vlastní zemi, na druhou stranu však není nějakým zarytým odpůrcem židovského národa.
„První učitel, který mě učil hebrejsky, byl Žid. První láska mého života byla židovská dívka. První soudkyně, která mě poslala do vězení, byla Židovka. A tak jsem se od počátku nedíval na Židy jako na ďábly či anděly, ale jako na lidské bytosti.“ Několik básní je věnováno židovským milencům. „Tyto básně stojí na hraně lásky, ne války,“ říká.
Pokud jde o osobní život Mahmúda Darwíše, dvakrát jej spojil s velkou láskou. První jeho ženou byla Raná Kabbání (neteř známého syrského básníka Nizára Kabbáního), jejichž manželství po pár letech skončilo. Později byl asi rok ženatý s egyptskou překladatelkou Haját al-Hiní. On sám hovoří o těchto úsecích svého života velmi povrchně, jakoby pro něj soužití se ženou nemělo velkého smyslu. Sám to svými slovy vlastně i potvrzuje:
„Nebyly tam žádné rány,“ říká, „rozešli jsme se v klidu. Nebyla tu žádná třetí žena a nebude. Jsem závislý na tom být sám. Nikdy jsem nechtěl děti, snad se bojím odpovědnosti. Potřeboval bych více stability. Měním své myšlení, místa, styly psaní. Střed mého života je moje poezie. Co mé poezii prospívá, to dělám; co ji ničí, toho se zbavuji.“
Říká ale, že se rád a často zamilovává:
„Mám rád zamilovanost. Mé znamení horoskopu jsou ryby; mé emoce jsou proměnlivé. Když to přejde, uvědomím si, že to nebyla láska. Láska musí žít, není možné na ni jen vzpomínat.“
Tolik k náhledu do života Mahmúda Darwíše, který se na své životní pouti na nějaký čas zastavil i v Káhiře, kde se setkal s předními egyptskými intelektuály a literáty, mezi kterými nemohl chybět první arabský nositel Nobelovy ceny za literaturu Nagíb Mahfúz. V Káhiře také pracoval v klubu spisovatelů při významném egyptském deníku al-Ahrám. Jeho poezie si brzy získala celou řadu obdivovatelů. Přeložena pak byla do více než dvaceti jazyků.
Teď už je ale vážně načase přistoupit přímo k poezii tohoto velkého národního básníka, kterou uvádím výmluvnými slovy z úvodu knihy Přicházím do stínu tvých očí:
„Myšlenkové bohatství a působivou krásu básnických obrazů vlastně ani není možno plnohodnotně reprodukovat a ani plnohodnotně přijímat a pochopit bez přímého kontaktu s básníkovým slovem.“
Na této zemi
Na této zemi je pro co žít: pro váhání dubna,
vůni ranního chleba, mínění jedné z žen o mužích,
pro Aischylova díla, začátek lásky, trávu na kamení,
maminky stojící na struně loutny
a strach vetřelců ze vzpomínek.
Na této zemi je pro co žít: pro konec září,
ženu v kráse jejích čtyřiceti,
hodinu vycházek ve vězení, oblaka napodobující
hejna ptáků,
skandování národa těm, jež kráčejí
ke svému konci s úsměvem
a strach tyranů z písní.
Na této zemi je pro co žít: na této zemi je paní Země,
matka začátku a matka konce.
nazývala se Palestinou. Nazývá se Palestinou.
Paní moje: zasloužím si, protože Ty jsi má paní,
zasloužím si život.
Ona večer
Ona je večer sama,
a já jsem jako ona sám…
Mezi mnou a jejími svíčkami v zimní restauraci
jsou dva prázdné stoly (nic neruší naše mlčení).
Ona nevidí mě, když já vidim ji
trhat růže ze své hrudi,
a já nevidím ji, když ona vidí mě,
vpíjet ze svého vína polibek…
Ona nedrobí svůj chléb,
a ani já nevyliji vodu
na papírový ubrousek
(nic neruší náš klid).
Ona je sama, a já jsem před její krásou sám.
Proč nás nesjednotí křehkost?
Říkám si pro sebe:
Proč neochutnám její víno?
Ona mě nevidí, když ji vidím
dávat si nohu přes nohu…
A také já nevidím ji, když ona vidí mě,
svlékat si kabát…
Nic ji se mnou neruší,
nic neruší mě – nyní splýváme v zapomnění…
Naše večeře, oddělené, byly chutné,
a hlas noci byl modrý.
Já nebyl sám, ani ona nebyla sama.
Spolu jsme naslouchali křišťálu
(nic neroztříští naši noc).
Ona neříká:
láska se rodí jako živá bytost
a stává se myšlenkou,
Já také neříkám:
Láska se už stala myšlenkou,
ale vypadá to tak…
Jsem odtamtud
Jsem odtamtud. Mám vzpomínky.
Narodil jsem se, jak se rodí lidé.
Mám matku a dům s mnoha okny.
Mám sourozence. Přátele.
A vězení se studeným oknem.
Mám mořskou vlnu, již unesli rackové.
Mám svou zvláštní scénu.
Mám přibývající trávu,
mám měsíc na okrajích slov,
potravu ptáků
a věčný olivovník.
Přešel jsem zeměkouli,
a aniž by meče proklály tělo,
proměnily ho v prostřený stůl.
Jsem odtamtud. Vrátím nebe jeho matce,
když ji nebe oplakává,
a pláču,
aby mě vracející se oblak poznal.
Naučil jsem se každou řeč hodící se k soudu krve,
abych rozpoznal princip.
Naučil jsem se všechna slova a rozložil je, abych složil jediné: vlast…
Kdybych měl opakovat začátek
Kdybych měl opakovat začátek,
zvolil bych to, co jsem zvolil:
pnoucí růže,
podruhé bych putoval po cestách, které snad vedou
a snad nevedou do Córdoby.
Pověsil bych svůj stín mezi dvě skály,
aby si toulaví ptáci mohli postavit hnízdo
na větvi mého stínu
a rozbil bych svůj stín,
abych mohl následovat vůni mandloní,
jež se nese na štědrém obláčku
a unavím se u úpatí: pojďte ke mně a poslyšte.
Jezte z mého krajíce, pijte z mého vína
a nezanechejte mě samotného na cestě života,
jako znavenou vrbu.
Mám rád zemi, na niž nevstoupil chvalozpěv putování
a nesklonila se před krví a ženou.
Mám rád ženy, které schovají v touze
sebevraždu koní na překážce.
Kdybych se měl vrátit, vrátil bych se
ke své stejné růži,
ke stejnému kroku,
ale do Córdoby se nevrátím…
Cizí v dalekém městě
Když jsem byl malý
a hezký
růže byla mým domovem
a pramen mým mořem.
Růže se stala ranou
a pramen žízní.
– Změnil ses hodně?
– Nezměnil jsem se hodně.
Když se vracíme jako vítr
domů,
upři svůj zrak na mé čelo.
Shledáš růži palmou
a prameny potem.
Najdeš mě takového, jaký jsem byl:
malý
a hezký.
Zabité a neznámé
Zabité, a neznámé.
Není zapomnění, které by je spojilo,
a není vzpomínka, která by je rozdělila…
Jsou zapomenuté v zimní trávě
na cestě
mezi dvěma dlouhými příběhy
o hrdinství a utrpení.
„Já jsem oběť“. „Ne, já jsem jediná oběť“.
Neřekly autorovi:
„Není oběť, která by zabíjela druhou.
V příběhu je vrah a oběť.“
Byly malé, shazovaly sníh z Kristovy cypřiše
a hrály si s malými anděly – jsou z jedné generace…
Nepozorovaně se vytratí ze škol,
utíkajíce od matematiky a starých hrdinských veršů.
Hrály si s vojáky na zátarasech nevinnou hru na smrt.
Neřekly vojákům: odhoďte pušky a otevřete cesty,
aby motýlek nad ránem našel matku,
abychom s ním vyletěly ze snění,
které je úzké pro naše dveře.
Byly malé, hrály si a vymyslely pohádku
o červené růži pod sněhem,
za dvěma dlouhými pohádkami
o hrdinství a utrpení,
a utekly s malými anděly do čistého nebe.
Nečekala jsem nikoho
Kamkoliv odejdeš s větrem,
budu vědět, jak Tě vrátit.
Vím, odkud přichází tvoje dálka.
Tak jdi, jako vzpomínky jdou
ke své věčné studni,
nenajdeš sumerskou ženu,
nesoucí džbán pro ozvěnu,
čekající na tebe.
Ale já,
já budu vědět, jak Tě vrátit,
tak jdi,
vedou tě flétny starých mořských národů
a karavana soli ve svém nekonečném chodu.
Jdi,
Tvoje píseň se odpoutává od Tebe,
ode mě a od mého času,
hledajíc nového koně, jenž roztančí svou nezkrotnou harmonii.
Nenajdeš nemožné, jak tomu bylo tehdy,
když jsem tě našla,
onehdy,
kdy jsem Tě stvořila ze své touhy;
čekající v sedě na Tebe.
Ale já,
já budu vědět, jak Tě vrátit.
Jdu s řekou z jednoho osudu k druhému,
neboť vítr je připraven vytrhnout Tě mé luně
a poslední slova na mých stromech
jsou připravena spadnout
na náměstí Trocadéro.
Ohlédni se za sebou,
abys našel sen,
a jdi kamkoli na východ či západ,
jež umocní Tvé vyhnanství,
a mě oddálí o krůček od mé postele,
a od nebe mé smutné duše.
Konec je sestrou začátku,
tak jdi, nalezneš, co jsi tu zanechal
při čekání na Tebe.
Nečekala jsem tě a nečekala jsem nikoho.
Musela jsem česat své vlasy pomalu
jako osamocené ženy ve své noci,
zařídit si své věci;
rozbít flakón parfému na mramoru
a zakázat si
věnovat se sama sobě během zimy,
jako bych jí říkala:
Ohřej mě… ohřeju tě, ženo.
Pečuj o své ruce,
neboť co je rukám po sestoupení nebe k zemi
či cestě země k nebi.
Pečuj o své ruce, aby tě nosily
„tvé ruce jsou tví páni“ jak řekl Eluard…
tak jdi, ať už tě chci nebo nechci.
Nečekala jsem Tě a nečekala jsem nikoho.
Musela jsem nalít víno do dvou rozbitých sklenek,
a zakázat si všímat si sebe
při čekání na Tebe!
∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼
(DARWÍŠ, Mahmúd: Přicházím do stínu tvých očí. Babylon, 2007, s. 84)
Foto: arablit.org
Pro další články či soutěže o knihy sledujte mé FB stránky DigiTimes.
