Orhan Pamuk a jeho ecovsky laděná kniha Jmenuji se Červená
Kniha tureckého spisovatele Orhana Pamuka Jmenuji se Červená (tur. Benim Adım Kırmızı) je výletem hned několika vypravěčů do světa osmanských iluminací klasických knih. Nechybí zde těžce zkoušená láska ani záhadná smrt.
Ta se stává prvopočátkem detektivního pátrání, kdy k samotnému vrahovi máme dojít nikoliv prostřednictvím indicií ryze kriminálních, jakými jsou vražedné zbraně, místo činu či jiné, na kterých tradičně lpí příběhy známých detektivek, my jej musíme poznat podle jeho stylu. Nikoliv však stylu vraždy, ale stylu malby. Celá kniha je totiž protkaná zevrubným, ale přesto neskutečně poutavým popisem krásných osmanských iluminací. A každý iluminátor, který do své práce přidá něco, co je odchylkou od všeobecně akceptovaného umění starých mistrů, se rázem stává podezřelým. Podpisem není pár písmen v nějakém z krajů obrazu, podpisem je osobitý autorův styl, kterým drze dává najevo svou dokonalost.
Orhan Pamuk ve své knize Jmenuji se Červená klade děj do úst několika vypravěčům. Tento děj to kupodivu
nenarušuje, spíše naopak – pomáhá mu eskalovat. V jedné kapitole k nám promlouvá člověk, který se v té druhé stává vrahem. V další kapitole k nám pak promlouvá jeho oběť. Je to tak živé a pravdivé, že začínáte věřit tomu, že přesně tak se člověk musí cítit po své smrti. Že přece jenom ještě něco cítí. Kromě hněvu k vrahovi, kromě myšlenky, co bude nyní s těmi živými, co po sobě dole, na zemi zanechává. Co oni řeknou tomu, až jej v tratolišti krve najdou ve svém domě.
Ale ke zmírnění bolesti a trpké cesty detektiva-iluminátora, který musí co nejdříve odhalit vraha, jinak se sám stane obětí smrti, ovšem teď z mnohem povolanějších míst, je tu i láska. Čistá, dlouho čekající a ke konci naplněná. A její něžný příběh je opět postupně vyprávěn několika aktéry. Napřed k vám mluví muž o své lásce k jedné ženě, kapitola je zde tedy vyprávěna jeho stylem, stylem muže, který něco chce, který těžko ovládá svou vášeň a který netrpělivě čeká, až bude vyslyšena jeho horoucí naděje a vášeň vepsaná do řádek milostného dopisu. V kapitole další jemně promlouvá citlivá, láskou vyznanou v dopise zmatená žena, která stále neví, jakým směrem se má svým životem ubírat.
Ne nadarmo se i sám autor doznal, že jeho inspirací v díle byl mimo jiné velký romanopisec postmodernismu Umberto Eco. Podobnost s jeho Jménem růže zde tedy není čistě náhodná. Ale tvoří spíše těžce viditelnou kostru dějového konstruktu, Ecův mystifikující styl zde opravdu nečekejte. Ten vystřídaly nádherné a výstižné popisy osmanských miniatur, ze kterých je poznat, že ten, kdo o nich vypráví, chtěl být původně malířem.
,,Bylo mi zřejmé, že nedokáži vzdorovat, že již přišel můj čas. Jenom jsem se zastyděl, že dceři, kterou již vícekrát neuvidím, zanechávám své zkrvavené, ošklivé tělo v takovémto bídném stavu. Přál jsem si vyklouznout z tohoto světa jako z příliš těsných šatů. Otevřel jsem ústa a přesně jako na miniaturách, jež zachycují cestu našeho Proroka do nebe a jeho návštěvu v ráji, rozzářilo se všechno pestrými barvami a zahalilo do nádherného jasu, jako když se vydatně nanese zlatý nátěr. Z očí mi skanuly trpké slzy. Z plic, z úst se mi vydral těžký dech a vše se pohroužilo do nebeského klidu.“
PAMUK, Orhan: Jmenuji se Červená. Praha: Argo, 2007, s. 505)
