Petr Pančoška: Jen spolu víme, co nutí létat ptáky
Šenovské nakladatelství Barbara předkládá na knižní trh novou sbírku poezie autora Petra Pančošky s názvem Co nutí létat ptáky. Ta spolu s ostatními sbírkami poezie spadá do knižní edice Krokusy, ze které však vystupuje jako jedna z těch méně náročných sbírek pro čtenářské publikum.
Útlá knížka s názvem Co nutí létat ptáky je modrá, protože je hlavně o moři, řekách a o naději. Je čistá, protože k sebevyjádření potřebuje básně s počtem rýmů tak akorát a k tomu trochu sněhových vloček. Je neskutečně otevřená a upřímná, protože se příliš neztrácí v metaforách, symbolech a abstrakcích.
Petr Pančoška započíná svou básnickou sbírku prózou a končí ji prózou. Uprostřed však rozevírá vějíř fantazijně barevných básní. Ty procházejí možná i vašimi životy – od bezuzdné radosti k vykřesání naděje až po utrpení a smrt. Poezie Petra Pančošky je plná přírodních obrazů, sem tam přimalovaných autorovou fantazií. A tak si v jeho napůl snovém a napůl reálném světě můžete přivonět například k „medovým plástvím sněhu“ a letmo přitom zahlédnout i „stříbrně sněhové kolibříky“.
V této chvíli básník, v jiné vědec. Petr Pančoška jakoby si ze svého exaktního života odskočil do světa poezie, aby také zde zanechal jeden ze svých nejlepších výkonů. Je aktivním vědcem, fyzikem a autorem šesti patentů v různých oborech. Právě tato exaktní část jeho osobnosti se v jeho verších skloubila s lyrikou všedních dnů, které povýšila na neobyčejné.
A tak v jeho sbírce poezie Co nutí létat ptáky najdete básně ryze romantické, ale i ty směle říznuté fyzikou. A vůbec se nejedná o roubování nucené, naopak vše plyne ladně a velmi originálně. Některé čtenáře pak může napadnout, jak by se asi žena tvářila na takový originální lyricko-matematicko-fyzikální kompliment typu: „Tvé vlasy tvoří grupu symetrie prvků Booleovy algebry.“? Nebo „automorfismy krásy tvých očí promítnou má pohlazení sama do sebe“. A jak autor této sbírky uvažuje o blízké budoucnosti? Třeba tak, že „zítřka dosáhneme prostou derivací unitární hustoty dnešních snů“. A jak asi tak vypadá celá báseň psaná jako integrál?
S panem Skácelem
Nebe
je integrál času
s opačným znaménkem
konvergence
od prázdné čtvrtky
ke Cayleyovu grafu krásy
posezení u vody
která si rozpustila vlasy…
Poseděl jsem u vody
která si rozpustila vlasy
konvergencí
do Cayleyova grafu krásy
do prázdné čtvrtky
s integrálem času
s opačným znaménkem
Tebe
Básně Petra Pančošky jsou voňavě modré, plné kapek moře a květů hořce, jsou upřímné a kolikrát velmi konkrétní, ukazují city ve vší své nahotě. Jsou to básně o naději, sebehledání i zklamání. Z hloubky svých veršů však vyvěrají výhradně samá pozitiva spolu s touhou po životě a umění radovat se z maličkostí. Radost z maličkostí, které mohou být pro mnohé z nás naopak obdivem čehosi velkého, vystihuje skvěle už jen svým názvem báseň Drahokamy z podhradí.
V poezii Petra Pančošky ani taková zima nepůsobí nádechem konce života, je spíše obrazem čistoty, víry a něhy.
Zima na Karlově
Pod lampou se jiskřící svět
otevřel dokořán
padajícímu peří.
Chuchvalce vloček
zabily tíži
a přišly uvidět.
U Michiganského jezera
… Za okny není nic než temně bílá.
Zkouším ti zavolat.
Právě teď
by bylo hřejivé
se dozvědět
do které vločky
jsi se to vlastně jarně probudila.
Stěžejním tématem celé sbírky je voda a nebe – jako zrcadlo ráje. Voda, ať už v jakémkoliv skupenství, v nás probouzí pocity čistoty, svěžesti a nekonečnosti. Sladká řeka, slané moře, déšť smáčející naše obavy, po kterém na nebe vypluje duha, … Sníh jako léčivý bílý fáč na vše bolavé… A to všechno navíc zalito modrou vlídností oblohy. To je to, co nutí létat ptáky. A nejen pokud se vaše rty spojí v polibku, je tady šance, že vzlétnete taky – s vůní květin a živoucí přírody.
O hořci tolitovém
Povídám si o mostech vůní
a kořenech kontinentů
s temně modrou tůní
kvetoucího hořce.
Nenávratně a naposledy
se dotknu jeho okvětního plátku.
Hořce a láskyplně spočinu
pod křídly na památku.
Autor jakoby ve svých básních nejraději splynul s přírodou, mořem, vodou, celkově s prostorem i časem. Vedle vodních ploch vyzdvihuje i hory, díky kterým se můžeme mnohem více přiblížit vysněnému ráji. A když pak shlédneme dolů, uvědomíme si, co vlastně nutí létat ptáky… A že i tráva je milenců druhé nebe.
Určitou symboliku v sobě nesou i hvězdy, dětství, sníh… Moc dobře známe ta kouzelná zimní období, kdy jsme všichni znovu jako malé děti s jiskrami štěstí v očích i ve vlasech.
Hvězdy po večerce
Jdeme – malá ruka ve velké –
a kolem křičí ticho sněžné běloby.
to tam je ráno zasvěcené smíchu
a ztřeštěným žertům
virtuálních čertů.
Jsme jen dva kluci
kteří touží po hvězdách
a nachází je spadlé ve vločkách
smíchaných z modrých tónů slunce
a vesmírného klidu noční oblohy.
Voda a náhoda, to jsou další dvě přítelkyně vzniku a života většiny básní ve sbírce. Kolikrát je přece i láska zrodem neskutečné náhody?
Barevná moudrost
… Sedíme spolu
v nepředstavitelnu náhody
a zaháníme žízeň
vodou našich veršů.
Splyneme.
Příběh z letiště
Setkáme se.
Nečekaně.
Jak se to nikdy nemá přihodit.
Vrhneš se mi kolem krku
a naše srdce chvíli tlukou spolu.
Láskyplně.
Přátelsky.
Uspěchaně.
Život je najednou krásný.
Nesmíme jej zahodit.
Básnická sbírka Petra Pančošky je zkrátka plná nadějně modrých, lyrických i chytře exaktních básní o lásce v lůně přírody. Ukazuje, že právě láska k druhému, ale i ke kouzlům přírody či ke zdánlivým maličkostem je naší sebedefinicí, je smyslem života. Ukazuje nám, že všechny ty bolesti z konců lásek a konců blízkých životů je třeba brát jako dešťovou přeháňku, po které zase vyjde slunce. A my, posílení a vyrovnaní, pak zase budeme toužit po tom zažít to, co vlastně nutí létat ptáky…
To nejdůležitější
Bloudili jsme pod oblaky
Vítr ve vlasech
A v prstech kapky deště.
Snili jsme spolu
– ticho, ty a já –
– že tady pochopíme
co nutí létat ptáky.
Sklonilas hlavu.
Už to víme.
Prostě jako první vdech.
Výš …
Dál …
A ještě …
(Petr Pančoška. Co nutí létat ptáky. Šenov u Ostravy: Barbara, 2016, s. 73)
Zaujala Vás tato básnická sbírka? Podělte se se mnou o Vaše názory na mém Facebooku. Sledujte Literární klenoty a soutěžte o knižní novinky!
