Co by to bylo za Vánoce bez typické vánoční literatury, tentokrát v podání Františka Nepila a jeho knihy s názvem Vánoce mám rád. Jedná se o sbírku vánočních fejetonů, které někteří z nás mohou znát z rozhlasových Dobrých jiter. Fejetony doplňují i kratší vánoční pohádky, a kniha tak dostává punc opravdu sváteční.
V předvánočním čase vydalo tuto knihu nakladatelství Euromedia, a pomohlo tak nám, nedočkavým čtenářům a milovníkům Vánoc, naladit se co nejdříve a nejspolehlivěji na vánoční notu. Za pomoci malebných příběhů (pro nás už) dávné historie přináší František Nepil podání Vánoc v časech nejryzejších. S každým příběhem navíc přichází i jeho typický jemný humor a také sladké kouzlo nostalgie. To vše je podbarveno jiskrou moudrosti a skromných přání. Kniha Vánoce mám rád je snůškou srdečných příběhů, ve kterých shon, peníze a materialismus dnešní uspěchané doby nemá zastání.
Stránku za stránkou se přenesete do tradičních starých Vánoc a znovu v sobě objevíte duši dítěte. Okusíte lásku, moudrost i pokání. A možná si něco z Vánoc Františka Nepila vezmete i do těch svých, současných. Třeba se zamyslíte nad tím, jestli jsou opravdovou hodnotou dnešních Vánoc právě peníze, a vzpomenete si na doby, kdy jste ještě dokázali mít radost i z docela obyčejných věcí…
A tak se medvěd octl pod stromečkem. Obě babičky z něj měly otřes. Celé týdny si utrhovaly od úst, celé týdny střádaly, aby Helenka neměla pod stromečkem o nic menší a o nic levnější divy divoucí, než jaké bude mít Renátka odvedle či Michaela odnaproti; a když k tomu konečně došlo, spatřila Helenka pod stromečkem toho špindíru s utrženýma ušima a chocholouščíma očičkama a byla jím tak okouzlena, že o nic jiného neměla už zájem. Nejenom Štědrý večer, ale celé další tři roky.
Nazvala ho Krumlík a tři roky s ním spala a jedla a stonala a radovala se. Nakonec si ho vzala na letní ozdravovnu od školky, tam vypukla nějaká střevní pohroma a Krumlíka z hygienicko-epidemiologických důvodů upálili. Střevní chřipku si Helenka domů opravdu nepřivezla, ale mysleli jsme, že s ní budeme muset kvůli medvědovi chodit na dětskou psychiatrii.
O tom Krumlíkovi však vypravuji vám, maminky a tatínkové, ale hlavně vám, babičky, co se obáváte, že dárek levnější než za tři stovky by mohl vaše malé miláčky urazit. Mrazí mě totiž, když vidím, jak se svátky radosti a lásky mění rok od roku v portmonkový šampionát.
Snad je to tedy štěstí, že dětské srdce – a nejenom dětské! – je tak nevypočitatelné, že za krásu všech krás může zvolit vetešního medvídka bez uší. Ale i když ho nezvolí, netřeste se tak o mincovní přízeň svých vnoučátek. Zkuste si vzpomenout, čím si vaši duši a vaše vzpomínky získaly na věky vaše babičky, které měly do svých kapsářů o hodně, o hodně hlouběji.
Dalšími moudrými radami se kniha Františka Nepila jenom hemží. Možná je i ve vašich rodinách jistý smysl pro sváteční obřadnost někomu proti srsti. Možná se i ve vašem domě musí strpět hodně cirátů, než se i v rodinném soukromí odehraje cosi veřejně obřadného. Vánoce jsou svátky plné pohody a klidu, ale také pokory a slušnosti. A tak se z nás všech alespoň na moment stávají pokorní lidé vědomi si toho, že jsou obdarováváni – láskou Boží i tou lidskou. A slova díků se přece jen nevyjadřují od televize a v teplákách…
Maminka měla sice nenaditou peněženku, ale zato neúnavné ruce, krásnou fantazii a smysl pro obřadnost. Ty neúnavné ruce s krásnou fantazií se mně i bráchovi předlouho zdály být něčím samozřejmým, o čem se třeba nezmiňovat, zvláště tedy mamince, a smysl pro obřadnost se mi zdál být spíš jejím záporem. Neboť jsem obřadností pohrdal, a kdyby bylo po mém, tak bych se snad i ženil spíš v teplákách a na verandě než v tmavém obleku a v obřadní síni.
Maminka však trvala na tom, abychom k jejímu štědrovečernímu stolu usedli v měšťácky čisté košili a abychom si nad dosud nenačatou rybí polévkou popřáli šťastné Vánoce i šťastné shledání napřesrok a abychom se políbili. Zdálo se mi tenkrát, že to jsou zcela nepřirozené a nepochopitelné ceremonie a že maminka se nám prostě nevyvinula dost do moderna.
V hluboké dospělosti jsem se však ocitl asi dvakrát v jiných rodinách na jejich štědrovečerní večeři, nad kterou si nic nepřáli, natož aby se celovali. Po zavolání se prostě přiklátili jako jindy od televize ke stolu, který se ovšem prohýbal pokrmy, a bez cirátů, polibků a přání vysrkali polévku a napěchovali se dalšími chody, na jaké moje maminka nikdy neměla. A já si najednou připadal jako v luxusní maštali a nikoli u štědrovečerní večeře, a honem jsem dodatečně udělil mamince na podnebesí pozdní platonické absolutorium za ono obřadné úvodní povstání nad rybí polévkou, za ty řeči o setkání napřesrok, za to líbání i jiné věci. A především za ten nevšední dar oddělit od všedních dnů opravdu svátky, a nikoli jen dny pracovního klidu.
Abychom však dlouho nesetrvávali výhradně u moudrých a nostalgických ponaučení, sluší se zmínit i řadu vtipných pasáží z autorovy knihy. Ať už se týkají zdobení stromečku, schovávání napečeného cukroví či dárkových poukázek.
Maminka byla z nás nejdůležitější. Byla rodinným ceremoniářem a dbala na to, aby se Vánoce vymkly z hranic všedních dnů i všedních nedělí a aby měly svůj řád, pořádek a režii. Dbala tedy na to, aby se dárky, které nakupovala už od konce prázdnin, uložily tak, aby je nikdo nenašel až do Štědrého dne. Protože pak by nebyl překvapenej. Musely se ovšem uložit tak, aby se pokud možno v předvečer nadílky našly, což nebylo tak samozřejmé, protože o každých Vánocích dostával někdo z nás pouze ručně psanou dárkovou poukázku s tím, že dárek obdrží hned, jak se přijde na to, kde vlastně je.
Vtipně je popsáno i zdobení stromečku – možná se v něm sami se svým každoročním dekoračním obřadem najdete…
Nato přijde to rozhodující, hned poté se rozvěsí na stromku vánoční řetězy. Řetězy musí dát stromku obrysy a tvar, řetězy zacelí mezery a nahradí chybějící větve. Stromek může být původně koště, stromek může být i pometlo, ale řetězy ho přetvoří na divoucí div. Jestliže jich máte dost! A jestliže při jejich věšení od stromečku párkrát odstoupíte tak, jak to dělal Rembrandt, když komponoval Noční hlídku, jako to dělal Mánes, když maloval Josefinu, a Michelangelo, když tesal svého Mojžíše. Řetězy totiž udělají z vašeho stromku dílo, o jaké Rembrandt, Mánes a Michelangelo, a také Tizanové, Škrétové, Brožíkové a Goyové i s Nahými Majami usilovali až do konce života.
Celá kniha je zkrátka plná vtipných pasáží, nad kterými se určitě od srdce zasměje řada z vás. Je tady znát, že psaní opravdu originálních a zábavných fejetonů je Františku Nepilovi vlastní. Z dalších takových pasáží citujme např.:
Pokus o rodinný půst končil každoročně vždy okolo druhé hodiny odpolední, kdy od rána trvající hladovka začala evidentně ohrožovat tatínkovo i moje zdraví. Brácha licoměrně trval na jejím pokračování, neboť svou účast na půstu stejně jenom předstíral. Dávno již totiž objevil alespoň některou z maminčiných pečivárenských skrýší a po kapsách se mu povalovalo tolik cukroví, že by s jeho pomocí překlenul i ramadán.
* * *
Já tedy hupky z postele a ťapy ťapy ke dveřím a dveře jsem zavřel. Teda chtěl zavřít, protože klika nějak zlobila a dveře nedržely a otvíraly se. Tak jsem kliku přidržel a vší svou tříletou silou jsem otočil klíčem. Tenkrát tedy nebyly dózické zámky, my měli klíč tak velký, že jím dědeček normálně zabíjel králíky.
* * *
V dospělosti jsem i já chtěl mít alespoň od 29.11. do 27.12. tak hodnotné dítě, jako jsem býval sám. Bohužel jsem se nějak pokazil výchovnou literaturou, která mě vedla k tomu, abych na své vlastní dítě působil moderněji: osobním příkladem a přesvědčováním. Je to však cesta vedoucí k naprostému nezdaru. Vynesete-li například sami před Štědrým dnem několikrát za sebou koš na odpadky do popelnice, nepochopí to dítě jako osobní příklad. Vysvětlí si to tak, že vynášení odpadků působí jeho podivínskému otci nějakou vyšinutou blaženost. Každé dítě se tedy rozhodne, že vás o takový požitek nemůže připravit, třebaže se mu těmi odpadky poněkud ošklivíte.
A závěrem mého vyprávění o této krásné knize se ještě spolu s autorem zamysleme nad tím, kdy je vlastně ta nejvhodnější doba ke čtení…
Knihy mají už svůj měsíc, už mají březen, jak víte, ale kdyby se mě ptali na radu, když ho pro knížky vybírali, tak bych jim ho neodkýval. Řekl bych jim, že březen je přece měsícem mičud, že je měsícem koloběžek, kterých se děti nemohou dočkat, že je měsícem zahrad a zahrádek a kuliček a všeho, co se v březnu obrozuje a znovu vytahuje na světlo, ale kniha ne, té že patří prosinec. Oni by mi samozřejmě řekli, že za takovou radu pěkně děkují, že ovšem prosinec toho má na zádech tolik, že mu tam nemohou strkat ještě knížky, a šli by o dům dál. A věci by zůstaly tak, jak jsou, to znamená, že měsícem knihy by byl prostě dále březen, ale já bych za vzdoroměsíc knihy považoval stále prosinec, a třeba ne celý, nýbrž jen jeho část, jenom Vánoce.
(NEPIL, František. Vánoce mám rád. Praha: Euromedia, 2015, s. 96)
