Karmelitánské nakladatelství přišlo na trh s autobiografickou knihou známého televizního producenta Thierry Bizota. Je lehce sarkastickou, ale i moudrou knihou o znovunalezení a upevnění víry. Je také jakýmsi návodem na oproštění se od negativních emocí, návodem na uvědomění si vzácného pocitu štěstí.
Kniha Anonymní katolík není knihou ryze spirituální. Líčí život člověka, který není nepodobný tomu našemu. Všichni máme své obavy a úzkosti pramenící z našich omezených možností, jsme tak trochu nedobrovolně zakotveni ve víceméně stereotypním životě, v manželství, které už třeba nepřináší nic nového, v práci, která je den ode dne plná úspěchů i proher. Náš život se točí v ohraném kruhu a my jsme stále nespokojeni. Nevážíme si už tolik nastřádaného štěstí, hmotných statků, lásky. Hledáme cestu ven. A možná ani nevíme, že v tu chvíli hledáme vlastně cestu dovnitř…
Thierry Bizot vypravuje ve své knize o tom, jak se kolikrát cítil naprosto malý a neschopný. Jeho psaní je natolik upřímné, že se v něm musí vidět každý z nás. Přesto že je tato kniha tak silně autobiografická, není vůbec elitní. Ačkoliv je její autor známým televizním producentem, nemluví k nám spatra, nezamlčuje své slabé stránky, naopak – dokáže je s plnou vahou vylíčit a dokáže se jim i zasmát. Je stejný jako my. Jednou silný a úspěšný, jednou plný pochybností, pod kterými se hroutí i jeho poslední jistoty – lásku své ženy nevyjímaje. Možná hledá něco nového, možná mu prostě jen svědomí nedá spát, a tak se vydává na křivolakou cestu za vírou. Za tou, jak si ji pamatoval z mladých let. A tak se dostane do společenství obdobně hledajících lidí, tak nějak ztracených v materiálním světě. Poslouchá je, vdechuje spirituální atmosféru pro něj nového místa a nechce si připustit, že k těmto lidem patří, že mu mohou v čele s vírou něco nového dát. A tak se zpočátku jim i jejich víře vysmívá, zřejmě ze své převahy racionality. Kniha však není nějakým nemorálním výsměchem Bohu, ale elegantně sarkastickou a introspektivně moudrou příručkou pro cestu za štěstím, za nejvnitřnější pravdou. Nadhled autora vás tedy jistě pobaví a kniha se vám bude číst lehce a s úsměvem na rtech.
Každopádně jsem špatný teoretik: jakmile se pokusím ze své osobní zkušenosti vyvodit nějaké obecné pravidlo či poučení, skončím vždycky tím, že řeknu nějakou blbost, která vypadá chytře.
Thierry Bizot neustále balancuje mezi svým skutečným životem a skrytou touhou po troše té sdílené spirituality. Nechce si připouštět možnou závislost na „nové zábavě“, ale když se jí vyhne, začne ho trýznit svědomí a tíha reality.
Zatímco se usilovně snažím najít argumenty, jak se bránit katechezi, sama katecheze mě začíná chránit. Zabírá mi totiž tolik prostoru v myšlenkách, že mě rozptyluje od mých dotěrných úzkostí a přináší mi jakýsi odstup, který oslabuje hrůzu reality.
Jakoby se autorova touha po kousku sdíleného duchovna stala jeho malým a tajným domovem. Nechce se stát terčem výsměchu svých přátel, nechce vypadat jako slabý člověk, který potřebuje oporu ve víře, který se prostě a jednoduše stal kázáním zaslepenou ovcí. Nechce si víru příliš pouštět k tělu, ale tím spíš na ni myslí. Jeho rodina tím však zůstává téměř netknuta. I jeho žena má ze svého tak trochu nového muže obavy zastiňované lehkým sarkasmem, stále se však ukazuje v mnohem silnější pozici než on.
Proč je tak těžké svěřit se někomu, koho mám rád? Mám strach, že když odhalím svou radost, znehodnotím i poslední zbytky obdivu, které by snad ke mně mohla mít.
Pro autora a filmového producenta v jednom je zkrátka těžké svěřovat se se svou údajnou slabostí, obzvlášť pokud si k ní má přičíst i ty své ostatní. Celkově tato kniha poukazuje i na fakt, že i v dávno zajetých manželstvích existuje stále jakási forma strategie „jak neztratit tvář“. Jakoby přirozenost a ryzí upřímnost nebyly dobrou sázkou na štěstí…
To vše se ale změní v jejím závěru, v samotném spisovatelově obrácení. Není lehké oprostit se od negativních vlivů každodenního kolotoče, není to ale ani zhola nemožné. Pokud člověk touží po štěstí a pravdě, najde je. Ale nesmí je hledat za branami svého srdce. A právě o tom tato kniha je – o pozitivního náhledu na život, o vděčnosti za to, co nám dal. A především o naší síle, jak vnímat radost a lásku. Lásku ke Kristu nevyjímaje. Možná je tato kniha skvělou obranou proti thanatofobii, pokud se ovšem vydáte spolu s jejím autorem na cestu víry. A ta nemusí být nijak veřejně okázalá, může být naopak vaším malým soukromým domovem…
Všechno se tedy mění – a k lepšímu. Vypadá to, že když se otevřela má klec, uvolnily se i mé emoce, které nyní vidím poletovat před očima jako pestrobarevné balónky na nebi. Každý den cítím dojetí, vlhnou mi oči. Nechávám se dotknout lidmi, kolem nichž jsem byl dříve zvyklý chodit, ale ve skutečnosti jsem je neviděl.
A ještě pořád jsem celý pryč z toho, že si každý den uvědomuji, jak moc miluji svou ženu. Vždycky jsem věděl, že ji miluji. To mě nenaučil Ježíš. Svou ženu jsem miloval ještě dřív, než jsem se s Ježíšem setkal. Ale od té doby, co mi zkřížil cestu, se má láska k ní obnovila. Jako by mi Ježíš pouhým pohledem umyl srdce, oživil jeho funkce, vyčistil ho a vyházel zbytečnou zatrpklost. Mám nové srdce, jsem nový, veselý člověk. A jsem hrdý i na to, že dokážu plakat. Přiznávám, že se mi ulevilo, když jsem viděl, že během tohoto podivuhodného procesu moje láska k ženě i dětem vzrostla. Při vstupu do mystické fáze jsem se bál, že se vzdálím těm, které miluji. Ale nastal pravý opak: jsem vnímavý ke všem pocitům, a vůně, barvy i zvuky mi byly vráceny. Obnovuje se má schopnost dojmout se, soucítit a milovat. Otevírají se mi oči. Dostávám denní dávku štěstí. Ten jev je tak hmatatelný, že se musím ptát, jestli jsem snad předtím neměl srdce z kamene. Žil jsem mezi dvěma světy a opíral se o svou touhu líbit se a o svou dobrou povahu, abych nebyl úplně nelidský. Oblékal jsem se do neviditelného brnění lhostejnosti – a teď jsem ho shodil. Dýchám volněji a jsem méně stísněný. Čerstvý vítr, co mi hladí kůži, mi dělá dobře. A pohled ostatních, který mě také hladí, mě zahřívá nevšední něhou.
(BIZOT, Thierry. Anonymní katolík. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2015, s. 161)
