Nakladatelství Hejkal vydává zejména díla známého finského spisovatele Mika Waltariho. Mně se do rukou dostala útlá knížka s nápisem Láska a tma. Její obálku krášlí silueta ženy zahalená šedavým kouřem, titul knihy je zbarven do růžova. Jakoby ty dva protipóly signalizovaly dva zdánlivě protichůdné světy – ten racionální mužský a ten naivní ženský.
Na stránkách této knihy, popsané stylem důvěrným a detailním, se dočtete o příběhu jedné lásky, zdánlivě opětované. Budete otáčet list za listem – a třeba někde najdete i sebe v záblescích milostných eskapád. Tato Waltariho kniha je totiž velice křehká ve svém podání. Působí jako kdybychom přímo před sebou měli ty dvě duše, které spolu zápasí – při barové konverzaci i za dveřmi ložnice. Waltariho spisovatelský styl pitvá srdce zaslepené milující ženy, ukazuje její slabosti a bezbřehé odevzdání svému miláčkovi. Zatímco muž, který zůstává pln hrdosti a síly, je ztělesněním lhostejnosti vedle nejvyššího dávání. Je varovným ztělesněním konce vedle zažehnuté jiskry budoucnosti.
V samotném doslovu se píše, že Mika Waltari vlastně využíval milostných dobrodružství čistě pro svou vlastní inspiraci. Lámal srdce žen, aby mohl psát. Tvorba byla vždy tou hlavní metou, nikoliv setrvání u jedné jediné ženy. To samé dýchá i ze slov hlavního hrdiny – chce být hrdý a nezávislý, nechce, aby se žena kvůli němu ponižovala a trápila, tím u něj ztrácí na hodnotě. I v největším zoufalství ženy je schopný ji svou necitlivostí ještě více srazit na kolena. S racionální tváří a zcela bez soucitu. Na milosrdné lži se dnes zkrátka nehraje…
„Zavřelas oči, ale přesto se ti z nich vyřinuly slzy. Pevně jsi mě objala kolem krku. „Nemůžu bez tebe žít,“ vzlykala jsi.
„Nesmysl,“ řekl jsem. „Nebuď blázen. Něco takového vůbec neříkej. Jsme přece dospělí lidé. To jsou jenom řeči. Člověk může vždycky žít, když musí. Ty beze mě. Já bez tebe. Žít se dá, opravdu. Možná ne tak dobře, ale žít. Už nikdy nic takového neříkej, nebo odejdu teď hned.“
Autor v této autobiografické knize ukazuje, jak je láska ve své nahotě vlastně zoufalá. Ukazuje, že její častou cestou, ke které dospěje, bývá lhostejnost. Znechucení a pak lhostejnost.
„Jednou mě budeš mít dost,“ řekl jsem, „přece víš, jak to chodí.“
Zamyslel jsem se. „Napřed smutek, potom zlost, a nakonec lhostejnost.“
„Chci říct, že bych stejně nikdy nemohl být šťastný. Nakonec se všechno změní v lhostejnost.“
Mika Waltari má úžasnou schopnost psát procítěně a skvěle vystihnout rozpoložení obou hlavních protagonistů. Umí dobře vést rozhovory, umí je oživit silnými pocity, které se odehrávají v každou jednotlivou chvíli v jeho dvou postavách. Až děsivě se přibližuje k pocitům a (už snad tak trochu) frázím, které jsme zažili a vyslechli si i my. A ženy vlastně především…
Byla jsi krásná. Líčila ses, abys zakryla plachost. Chránila sis tak obličej před lidskými zraky. Jen mně ses odvážila ukázat svou nahou tvář. Z toho jsem poznal, že mě miluješ. Oddávala ses mi bezbranná. Působil jsem ti jen zlo, samé zlo. Člověk se před nikým nesmí příliš odhalit. Vede to jen k utrpení. Do záhuby.
Celá kniha o lásce ve tmě – protože jen v soukromí a tmě jakoby láska sílila – je psána velmi poutavým a citlivým jazykem. Je to velice podrobné psaní, které popisuje okamžik po okamžiku, pocit po pocitu. Její hlavní mužský hrdina je navíc hodně výřečný. Možná tím dává najevo svou sílu, možná se chce vyhnout špatným rozhovorům. Možná jen stále vzpomíná na docela jinou ženu…
„Přitiskla jsi mi prst na rty. „Vždycky moc mluvíš,“ umlčela jsi mě. „Proč zbytečně mluvit.“
„Narodil jsem se, abych si hrál se slovy,“ namítl jsem. „Je to moje povolání. Poslání, vážně, i když z toho obvykle nedělám vědu. Ale o to snad ani nejde. Chci se jen vyznat sám v sobě. A taky v tobě. Proto o tom mluvím.“
Autor ve své knize vcelku zesměšňuje lásku, i když je možné, že spíše nevěří, že by té opravdové byl schopen. Možná nevěří, že by taková žena mohla existovat. Možná už je dávno mrtvá…
„Ať jsme řekli cokoliv, vkradla se mezi nás cizota. Cizota lidí, cizota šatů, cizota stolu. Když lidé milují, je jim dobře, jenom když jsou spolu sami. Právě proto je láska tak zoufalá. Nejzoufalejší věc na světě.“
Jsou tu však i momenty vyvažující naši vztahy pochroumanou psychiku. Pokud dojdeme na vrchol, jen těžko se smiřujeme s tím, že bychom měli padat dolů. A jen těžko pak znovu vstáváme. A o to více si pak připomínáme, jak nám bylo na vrcholu krásně. A postupem času tu krásu přibarvujeme a naše zoufalství se v každodenním šedém stereotypu prohlubuje. Zřejmě si dostatečně neumíme užívat štěstí a přežívat neštěstí. Vždycky nás něco až příliš vykolejí …
Všechno bylo jako dřív. Zdánlivě. Ale všechno bylo jako dřív už mnohokrát. A přitom nikdy nic není jako dřív, vůbec nic. Všechno se mění. Jsou jen dobré dny a špatné dny. Jediná možnost je užívat si dobrých dnů a nebát se těch špatných, i když je jasné, že přijdou. Jinak se žít nedá.
(WALTARI, Mika. Láska a tma. Havlíčkův Brod: Hejkal, 2013, s. 119)
