Nakladatelství Argo přineslo na pulty knihkupců knihu s lákavým titulem Fantastická zoologie, jejímž autorem je argentinský spisovatel Jorge Luis Borges. Jak už sám název knihy napovídá, jedná se o menší encyklopedii fantaskních zvířat a neobyčejných bytostí, z nichž mnohé budete znát z různých pohádkových příběhů, klasických bájných vyprávění, dospělé beletrie, ale třeba i ze svatých náboženských knih.
V Borgesově knize najdete porůznu křížené mytologické živočichy, vysoce individuální bytosti vymyšlené slavnými spisovateli i zvířata, jež byla emblémem Kristovým. Nejenže se dozvíte cosi o jejich povětšinou smyšleném životě, ale spolu s autorem této knihy se ponoříte i do tajů svébytné etymologie, která se promítá až do dnešních jazyků, a také do dějin, v jejichž časové linii se ona určitá bytost vyvíjela a přisvojovala si popisnou specifičnost nových národů. Nebudete se tedy jen probírat stránkami zhola vymyšlené knihy, ale budete neustále překvapováni propojeností historie i moderní doby, ve které si ona zdánlivě zcela smyšlená bytost zvykala na své místo. Je tedy více než dobře, že téměř každý jednotlivý popis dané fantaskní postavy doprovází etymologický rozbor jejího jména a také její rozvoj v rámci dějinného úseku. Vysoce ceněn je zde rovněž regionální status toho daného mytologického objektu.
Je zajímavé sledovat, jak si určitá území uchovala povědomí o svých zažitých fantaskních bytostech. A tak se v průběhu vyprávění této knihy dozvídáme např. o čínských tygrech, irských vílách, germánských elfech, egyptském fénixovi, židovském golemovi či řeckých kentaurech. Některé z fantaskních bytostí jsou zlé a hrůzostrašně vypadající, jiné jsou svůdné a krásné ve své nevinnosti, některé jsou krásné, ale lidem rády škodí. Další jsou pak zcela neutrální, ale se skvěle vylíčenou podstatou. Tato kniha je zkrátka snůškou více než základních znalostí o fantaskní zoologii, která našim ve většině případech mlhavých představám o těchto bytostech dává jasnější a živější obraz. Tato kniha vás prostě zavede do světa, ve kterém neexistují žádné hranice racionality, ve kterém se mocně projevila lidská fantazie a touha obdivovat cosi krásného nebo krásně šíleného, co bude alespoň zčásti náležet do dějin.
Pokud se zde máme věnovat konkrétním příkladům fantastické zoologie, jmenujme alespoň pár těchto pozoruhodných bytostí.
Co by to bylo za knihu o fantaskních zvířatech bez tohoto z nejznámějších – bez baziliška. Jeho jméno doslova znamená „malý král“. Sám bývá zobrazován s korunkou na hlavě a v hadím těle. O tuto jeho identitu se postaral zejména Plinius Starší. Jinak se ale má zato, že bazilišek je spíše „čtyřnohý kohout s korunkou, žlutým opeřením, s velkými ostnatými křídly a hadím ocasem, který má na konci háček nebo druhou kohoutí hlavu.“ Bazilišek je známý především smrtící schopností svého pohledu. Tudíž jej mohlo zabít leda spatření sebe sama v zrcadle. Věřilo se však, že podléhá rovněž kohoutímu kokrhání či pachu tchoře. A tak si dříve zkušení cestovatelé brali na své cesty kohouty, aby mohli bezpečně projít neznámými končinami. Křesťanští encyklopedisté však tento iracionální výklad ohledně baziliška vyvrátili, věřit však v toto pozoruhodné fantaskní zvíře nepřestali, protože je o něm zmínka i v křesťanské Vulgátě. Zde je zmíněn pod hebrejským názvem „cefa“, který opravdu odkazuje na jedovatého baziliška. Výsledkem tedy byla vcelku racionální hypotéza o „špatně počatém a deformovaném vejci, které snese kohout a vyseděli jej had nebo žába.“
V 17. století napsal Quevedo romanci El Basilisco, ve které vystupuje tato inteligentní pasáž:
Je-li živ ten, kdo tě viděl,
z historky nic nezůstane;
neumřel-li, tak tě nezná,
a když umřel, odpřísáhne?
Zajímavými fantaskními bytostmi jsou dle islámské tradice džinnové. Podle ní Alláh stvořil tři myslící archetypy: anděly ze světla, džinny z ohně a lidi z prachu. Džinnové na sebe mohou brát různé podoby a „často dolétnou do nižšího nebe, kde překvapí anděly rokující o budoucích událostech, což jim pak umožňuje pomáhat mágům a hadačům“. Jejich otcem a velitelem je pak Iblís, ztělesněný ďábel.
Pozoruhodnou ukázkou etymologie, o které byla řeč výše, je jméno nám všem známých elfů. V Anglii je totiž slovo „elflock“ výrazem pro „kadeř elfovu“ – a tím se v trendu užití myslí rozcuchaná hlava, která má být právě dílem elfů. V německém jazyce se pak od překladu slova „elf“, které zní „alp“, odvozuje označení pro noční můru. Je totiž známo, že v dobách středověku „prý elfové svírali hrudník spáčů a působili jim děsivé sny“. Elfové původně patří do germánské mytologie, kde jsou známi tím, že kradou děti a dobytek, popř. si libují v menších zlomyslnostech.
Významnou bytostí knihy Fantastická zoologie je mnoha kulturami proslavený fénix neboli benu. Mýtus o tomto nesmrtelném ptákovi je zasazen do Egypta. Byli to totiž právě staří egypťané, kdo hledali věčnost. Svědčí o tom už jejich touha po monumentálním umění tkvícím v pyramidách, sochách i mumiích. Obraz fénixe byl upravován Řeky a Římany. Sám Hérodotos o něm píše, že se pyšnil zlatým a purpurovým peřím a velikostí byl blízký orlu. Fénix měl být dle Adolfa Ermanna „králem jubileí a dlouhých časových úseků“. Jeho místo pak bylo v chrámu Héliově, do kterého z Arábie „přenášel v myrze a vejci tělo svého mrtvého otce“. Zvláštní pak bylo, že i když vejce neslo jeho otce, mělo dle mytologie stále stejnou váhu. Panovaly různé domněnky o tom, kolika let se asi bájný pták dožívá. V rámci iracionálních možností je tou nejvěrohodnější počet 12 094 let, kdy „po zakončení tohoto dlouhého astronomického cyklu se historie Vesmíru opakuje ve všech svých podrobnostech, neboť se opakují vlivy planet“. Fénix zde tedy vystupuje jako obraz či zrcadlo vesmíru. Na konci 4. století pak o něm Claudianus řekl, že se tento „nesmrtelný pták opětně zrodí ze svého popela jako dědic sebe sama a svědek věků“. Fénix se vůbec stal jakýmsi fenoménem umění. Ve svých dílech se k němu obracejí: Ovidius, Dante, Shakespeare, Quevedo a dal.
Klasickou mytologickou postavou z oblasti judaismu je pak golem. Dante o něm ve 13. století řekl, že je třeba jej chápat ve čtyřech významových rovinách – doslovně, alegoricky, morálně a analogicky (duchovně). Sami kabalisté měli zato, že v Bibli se nic nenachází zcela náhodou, a tak v touze po objevení něčeho záchytného o tvoření živých bytostí, začali porůznu permutovat písmena jejího textu. V Talmudu se píše, že „golemem je nazýván člověk vytvořený kombinací písmen; to slovo pak znamená „beztvarou hmotu“ nebo „hmotu bez života“. Objevila se zde tedy myšlenka, že by snad zbožní jedinci mohli s pomocí slov Bible vytvořit skutečný svět plný živých lidí. Formuli, díky které bylo možné stvořit golema, údajně vlastnil rabín Eleazar z Wormsu. Říká se, že na golemově čele byl vyryt nápis „emet“ (dosl. pravda). Když měl být golem oslaben, stačilo smazat počáteční písmeno a zůstalo jen „met“ (dosl. mrtvý). Golema proslavil na západě spisovatel Gustav Meyrink, který psal, že golem „žil stejně jenom přes den, a to vlivem magického lístku, který vězel u jeho ruky a komentoval siderické síly vesmíru“.
Za nejharmoničtější stvoření fantastické zoologie je považován kentaur, tedy napůl muž a napůl kůň. Dle mytologie spolu „Ixión, král v Thessalii, a oblak, jemuž dal Zeus podobu Héry, zplodili kentaury.“ Z jiných pramenů je však spíše patrné, že kentaurové jsou potomky Apollónovými. Opět se i zde badatelé pídili po původu onoho prazvláštního spojení člověka s koněm, až došli k vcelku přijatelnému (i když pro milovníky fantaskních bytostí mrzutému) vysvětlení, že jelikož „Řekové Homérovy doby neznali jízdu na koni, soudí se, že první kočovník, kterého spatřili, se jim zdál spojen s koněm“. A ačkoliv bývá kentaur obecně spojován s obrazem neotesaného barbarství a neovladatelné zuřivosti, takový „Cheirón, ze všech kentaurů nejušlechtilejší, byl učitelem Achillea a Asklépia“.
Mezi stránky této fantaskní knihy se vedle podivuhodných živočichů dostaly i krásné a krásně nebezpečné nymfy. Ty mohly být vodní či suchozemské. K těm druhým zmíněným patřily zejména dryády a hamadryády, které žily na stromech a spolu s nimi také umíraly. Ostatní nymfy žily po dobu několika tisíců let nebo navěky. V mořích pak nacházely svá útočiště ókeanovny nebo také néreovny, v řekách to pak byly známější najády. Obecně se jednalo o zádumčivé a krásné mladé ženy, pohlédnutí na ně však mohlo způsobit šílenství, jestliže byly zcela nahé, pak smrt. Jednalo se o božstva nižšího řádu, chrámy jim tedy stavěny nebyly. Antické národy jim však obětovaly med, olivy a mléko. Jejich nebezpečná krása tak byla nasycena.
Kniha Fantastická zoologie obsahuje další a další pozoruhodné bytosti, zmiňme tedy ještě například valkýry, krásné ozbrojené panny, které po uskutečněném boji odvážejí duše padlých bojovníků do Ódinova ráje; Banshee, lkající vílu, jejíž nářek děsí noční Irsko a „pod okny ohlašuje smrt některého z členů rodiny“; Buráqa, nebeského koně islámu, který přenesl Muhammada z Ka´by do mešity v Jeruzalémě; našeho klasického západního draka, po kterém nesou své označení i dragounské pluky; Fastitokalona, obrovskou velrybu, kterou si námořníci pletli s ostrovem a pak díky své mylné představě hynuli; Gardu, ptáka, na kterém jezdí Višnu a který zdobí štíty indických svatyní; Mínótaura, napůl člověka a napůl býka živícího se lidským masem, kterého si nakonec podmanil až sám Théseus; salamandra, který je zvířetem žijícím v ohni, či satyry, kteří rozpustile holdují alkoholu a připomínají ztělesnění ďábla.
Jak již bylo řečeno, v knize jsou obsaženy i bytosti vytvořené samotnými spisovateli. A tak se zde dočítáme hned o třech, které na svět přivedl kupříkladu Franz Kafka. Jedno z nich nazval prostě Křížencem a v tomto úryvku popisuje svůj vztah s ním a vlastně i vztah se sebou samotným:
U mě na klíně nezná to zvíře ani strach, ani touhu pronásledovat. Když se ke mně tulí, cítí se nejblaženější. Lne k rodině, která ho vychovala. Není to snad nějaká mimořádná věrnost, nýbrž správný instinkt zvířete, které má na zemi sice nespočet sešvagřených příbuzných, ale snad ani jediného pokrevního, a jemuž tedy je ochrana, již u nás nalezlo, svatá.
Někdy se musím smát, když mě tak očmuchává, protahuje se mi mezi nohama a ne a ne se ode mne odloučit. Jako by nestačilo, že je jehnětem i kočkou, chce být skoro ještě i psem. – Jednou, když jsem – což se může stát každému – nevěděl už kudy kam ve svých obchodech a ve všem, co s tím souviselo, když už jsem chtěl všeho nechat a v takovém rozpoložení jsem ležel doma v houpacím křesle a s tím zvířetem na klíně, tu, když jsem se náhodou podíval dolů, kanuly z jeho obrovských vousisek slzy. – Byly to mé, byly to jeho? Má tahle kočka s beránčí duší ještě i lidskou ctižádost? Nezdědil jsem po otci mnoho, ale tohle dědictví stojí za to.
Další Kafkovou fantaskní bytostí je Odradek. V jeho popisu už se Kafkův klasický popisně psychologický styl teprve nezapře:
Pobývá střídavě na půdě, na schodišti, na chodbách, v průjezdu. Někdy se neukáže celé měsíce; to se asi přestěhoval do jiných domů; ale potom se přece jen s jistotou opět vrátí do našeho domu. Někdy, když vyjdete ze dveří a on se zrovna opírá dole o zábradlí schodů, máte chuť ho oslovit. Nekladete mu samozřejmě žádné obtížné otázky, nýbrž jednáte s ním – jeho titěrnost k tomu svádí – jako s dítětem. „Jakpak se jmenuješ?“ zeptáte se. „Odradek,“ řekne on. „A kde bydlíš?“, „Bydliště nestálé,“ řekne a směje se; avšak je to jen smích, který lze vydávat bez plic. Zní ti asi jako šelestění spadlého listí. Tím obyčejně rozprávka skončí. Ostatně ani těchto odpovědí se vám nedostane pokaždé; často dlouho mlčí jako dřevo, jímž se zdá být.
Marně se ptám, co s ním bude? Cožpak může umřít? Vše, co umírá, mívalo předtím jakýsi cíl, konalo cosi a tím se opotřebovalo; u Odradka tomu tak není. Že by se snad tedy jednou i mým dětem a vnoučatům kutálel pod nohama ze schodů dolů a tahal za sebou nit? Nikomu arci zjevně neškodí; avšak pomyšlení, že mě snad i přežije, je pro mne téměř bolestné.
Mimo tyto dvě fantaskní bytosti uvádí kniha ještě jednu bytost vytvořenou Franzem Kafkou, ve které také jakoby se ztělesňovala nějaká z Kafkových nejvnitřnějších obav. Na stránkách knihy Fantastická zoologie mají své literárně smyšlené zástupce i další spisovatelé jako např. Edgar Allan Poe, C. S. Lewis či H. G. Wells.
Vše je zde tedy podáno komplexně, a dohromady nám tak vzniká vskutku různobarevný svět skrytý za hranicemi lidské racionality. Možná proto je pro lidstvo stále tak lákavý, protože realita omezená rozumem je přece jen tak trochu nudná… Ale fantazie zakotvená kdesi ve starých bájích nám přináší kouzlo nepoznaného, jehož podobu si sami můžeme dotvářet.
(BORGES, Jorge Luis: Fantastická zoologie. Praha: Argo, 2013, s. 244)
