Nakladatelství Petr Štengl nám předkládá útlou knížku poezie Kateřiny Komorádové, mladé absolventky žurnalistiky. Autorčina básnická sbírka s názvem Den vytažený ze zásuvky je dnem bez falše, se srdcem na dlani, ale kolikrát i v odpadkovém koši. Je výrazem touhy po samotě, ale paradoxně i touhy po sdílení. Je pesimistickou učitelkou lásky i fáčem na všechna zranění této doby. Je předčasnou melancholií mladých lidí, kteří jsou každodenně otloukáni neúspěchem při plnění svých naivních snů.
Sbírka Kateřiny Komorádové se věnuje vcelku typickým tématům, které prožívá a řeší většina mladých žen. Básní o lásce, intimnostech, o duševním sebezapření ve prospěch lásky, o vzpomínkách, které časem hořknou, … Básní o touze po samotě a nezávislosti, aby pak očima těkala po těch, kteří jí chybí, s kterým chce něco sdílet. Ocitá se na cestě za sebevědomým a plným já, ale něco ji stále táhne do ústraní – nepřitažlivý vzor okolního světa, „nedokonalost“ sebe samých v očích druhých, jistá zranitelnost vlastní tak moc vnímavé duše, strach z nepochopení…
Samota je krásná věc, pokud zvládneme docela sami ovládat své myšlenky. Pokud chceme být na své pocity docela sami a bezbranní. Jak dlouho člověk dokáže být sám? Nepodlehne přece jen raději možnosti sdílení?
Tolik jsem toužila být nezávislá
a mít prostor
teď jenom nevím
kam dát všechno to
čím uvnitř překypuji
hodiny se odevzdaně zaleskly a začaly téct
čas ukrojený z lednového rána
na Smíchově
kde člověk člověku
mám čistě vyprané
své roucho beránčí
Autorka v metaforách svých básní naznačuje, co jednou zůstane z kdysi láskyplných pocitů. Líčí, jak běžná je v životě člověka jakási „pomsta pamětí“. Vždycky když něco krásného zakaleně odplave, máme ve stylu to hanit, aby nás tolik nebolelo u srdce a ve vzpomínkách. Stále se jen podřizujeme vrtochům druhým, zapíráme sami sebe a pak nám nezbývá než sledovat, jak vše dosud hezké potichu odplouvá…
Píšu ti psaní
protože na zavolání
prý není vhodná chvíle
možná čas ani místo
nějak se zasekly
krájím bílý papír
bříškem elektronického ukazováku
co jsem ti chtěla říct
ti napíšu
a místo vylisovaného květu
na důkaz
po tom všem
do obálky vkládám utrženou muší nohu
Na stránkách knihy Den vytržený ze zásuvky najdete i pomíjivé chvilky štěstí, radosti z maličkostí a touhu po očekávaných krátkých láskách. Téma přeháňky blouznivých pocitů, to je to pravé téma pro poezii. Je plné chtíče a vstřícné přírody. Co na tom, že se stejně zase vrátíme k tématu tradičnímu – do náruče bezútěšné samoty…
Řekl to tak samozřejmě
až se mi zachtělo načrtnout
průnik množin
náměstí se propršelo
a křik
ne náhodou se poskládal
tam někde za mraky
pevný stisk
objetí
ráno bez slibů
nezdál se být příhodnější okamžik
než náhodné setkání
nakonec jsem byla dešti vděčná
odnesly to nohavice
ale bylo to pořád málo
dotýkal jsem se
popisoval definoval a vysvětloval
vím to
dívala jsem se pečlivě
stejné místo
pro stejné lidi
zapínám pračku pro pocit
že nejsem v bytě sama
Autorka píše o tom, že nechce ani tak vzpomínky jako spíše jistotu společně trávených dnů. Nechce se svíjet na neustálých sinusoidách nejistých vztahů, ničí ji ty vztahově nárazové „křeče v žaludku“ – nebo na srdci? Vypravuje svůj emocionální příběh, do kterého se vždy krůček po krůčku vplíží rozum. Možná v podobě muže, který má docela jiné představy o štěstí. Přemýšlí nad tím, proč své vysněné lásky zahrnujeme „špatným štěstím“. Nastoluje myšlenku, že se asi máme do nekonečna ptát, co je pro druhého to pravé, aby se nestalo to, že nám zůstane „sevřený tíhou nedostatku v době přesycení.“
Muž sevřený tíhou nedostatku
v době přesycení
snaží se pořád dál
skrz ženu
branou mezi světy
když mu bylo pět
na zázraky měl v sobě
ještě místo
Básněmi se line častý motiv „tmy přežitých nocí a dní složených do prádelníku“ jakoby člověk neustále jen přežíval veškerou tu stereotypní bezbarvost. Jak kdybychom žili od dávky štěstí k další dávce. Jako kdybychom dny zející uprostřed neměli čím plnohodnotným vyplnit. Okolní svět nás děsí svou cizotou a malicherností, vlastní sebeurčení nacházíme výhradně ve světě nejvnitřnějším. Všude venku se po nás něco chce, jsme hnáni před důležitá rozhodnutí, musíme být schopní a dokonalí, pro nedokonalé není k mání nic. Ani štěstí, ani láska. Nic se nedává nezištně. Všechno je podmíněno něčím. A když už konečně najdeme kousek nového domova a trochu té lásky a chceme se usadit, zjistíme, že se usazujeme na špatné půdě. Tohle nám ale nikdo neporadí, nikdo nás to nenaučí, životem se musíme protloukat sami a lízat si rány.
Jednou večer jsem sklonila hlavu
a po letech se konečně stala jablkem
po vzoru zralých žen
úhledně složených
ani jedna mě nevarovala
když jsem začala pomalu
na místech nejméně vhodných
zapouštět kořeny
Autorka se staví i proti falešné iluzi davu, chce být originální a stát si za svými názory i vkusem. Pro ni není trendy „trendy oblečení“, pro ni je trendy nekopírovat poblázněný dav. Chce usínat spokojená, byť ví, že ji čeká „ráno plné jizev“. Touží po domovu a trápí ji každovečerní nostalgie, trápí ji vykořenění. Píše i o stáří, smrti a ztrátě. Útěchu hledá v přírodě a drobných radostech. Na svůj věk je až příliš pohlcena ve svém melancholickém světě, kterému ale nechybí vzdor a pohrdání dnešním materiálním světem, který si nevšímá pro ní tak okatých krás…
V noci je den
vytažený ze zásuvky
obloha velkoměsta
neztemní víc
než kruhy pod očima
noční můru
si osedlám v mezidobí
(KOMORÁDOVÁ, Kateřina. Den vytažený ze zásuvky. Praha: Nakladatelství Petr Štengl, 2014, s. 48)
