Paulo Coelho a jeho kniha Nevěra je daní za dokonalé štěstí, které umí zevšednit. Zatímco okolí marně hledá způsob, jak dosáhnout života šťastného ve všech směrech, hlavní hrdinka této knihy se ve svém štěstí beznadějně utápí. Začne si vážit svého života, nebo bude chtít prožít jiný a plný vzrušení?
Paulo Coelho sází ve své knize Nevěra na jistotu. Jeho věty linoucí se z ženských úst se dotýkají mnohých z nás, tak jsou nám blízká, byť jsme dokonalého štěstí ani zdaleka nedosáhli. Milující manžel, vytoužené děti, skvělá práce, slavné jméno, značný majetek. Možnosti jsou nepřeberné a sny do velké míry splněné. Je ještě kam stoupat? Nebo zbývá postavit se na vrchol a dívat se do míst, kterými jsme prošli? Stane se ještě vůbec něco nového?
Autor zde mistrným způsobem vtáhne nejednoho čtenáře do děje. Je autentický ve vnitřním monologu rozpolcené ženy. Vysype do řádků celý myšlenkový proud vedoucí od čistoty k nevěře a od lásky k sexu. A nechce tím říct, že nevěrnost je v tomto případě záležitost čistě tělesná. Je křehce zakotvena ve vidině lepší a odvážnější budoucnosti, naplní svá očekávání v náručí obdivovaného muže, nebo se stane jen sprostou hrou?
Tato kniha není jen vyprávěním jedné zklamané ženy, která čeká uprostřed své cesty s mylným vědomím, že dál už není kam směřovat. Je to rovněž kniha o nevěře, kniha plná moudrých myšlenek, které vybízí k zastavení a snad i vlastní introspekci.
Já jsem uvěřila, že můj život může mít jiný smysl, on si jen myslel, že mu odpoledne přinese něco jiného nežli ty nudné, nekonečné rozpravy ve Státní radě.
Já pro něj byla pouhou zábavou, třebaže nebezpečnou. On pro mě byl čímsi neomluvitelným, bezcitným, ukázkou narcisismu smíšeného se sobectvím.
Muži podvádějí, protože to patří k jejich genetické výbavě. Žena to dělá proto, že nemá dost hrdosti, a kromě svého těla nakonec vždycky dodá i trochu svého srdce. Je to skutečný zločin. Loupež. Horší nežli přepadení banky, protože pokud se na to někdy přijde (a přijde se na to vždycky), nenapravitelně to ublíží rodině.
Pro muže je to jen „hloupá chyba“. Pro ženu je to duchovní vražda všech, kdo ji zahrnují láskou a v kom má jako matka a manželka oporu.
Jak je tedy patrno z těchto slov, v Nevěře je velmi věrohodně rozlišený svět ženy a muže potom, co do něj vstoupí chtíč, láska či jejich koktejl s ingrediencí strachu o dobrou pověst i manželství. Je to kniha plná rozporuplných pocitů, které však nepostrádají svou logiku, své ukotvení, se kterým dokáže zatřást jen vítr, v lepším případě pak pořádná vichřice. Paulo Coelho nám ukazuje, jak moc nás vlastní dlouho budované zázemí dokáže držet při zemi, jak dokáže zabíjet sny a touhy, jak své nepřetržité štěstí rozpouští v každodenních starostech. A jak se kdysi žhnoucí vášeň mění v horké uhlíky v našich srdcích, které skomírají, ale stále čekají na náznak větru…
„Láska není jen cit, je to umění. A jako v kterémkoliv umění pouhá inspirace nestačí, je třeba také hodně pracovat.“
„Řekla bych – vlastně jsem si jista -, že všichni lidé žijící v manželství vždycky někoho skrytě přitahují. To je zakázáno, a právě koketování s něčím zakázaným dává životu půvab. Jenže lidí, co přejdou k činu, je málo – podle jednoho článku, který jsem četla v novinách, jen každý sedmý. A myslím, že jen jeden ze sta si nechá poplést hlavu tak, že se nechá unášet vlastní fantazií jako já. Pro většinu lidí je to jen drobné vzplanutí, cosi, o čem se od samého začátku ví, že to nepotrvá dlouho. Troška citu, který dodává sexu erotičtější nádech a díky němuž ve chvíli, kdy se dostaví orgasmus, slyšíme výkřiky „Miluji tě!“. Nic víc.“
Celá kniha je takovou oslavou života a snůškou různorodých pocitů. Říká, že můžeme zkusit, co nás láká, ale musíme zároveň počítat s následky. Vypráví o křehkosti lásky, ale nechá nakonec zvítězit její sílu. Kolikrát v životě zakoušíme obavy z toho, zda jej trávíme ve správném náručí. Možná až nevěra nám může odpovědět. Máme ale zapotřebí tolik riskovat? Život je mozaikou splněných a nenaplněných přání, jde jen a jen o to, s kým si je chceme plnit…
„Honit se za snem něco stojí. Může to vyžadovat, abychom se vzdali svých zvyků, přimět nás, abychom čelili těžkostem, nakonec nám to může způsobit zklamání a podobně. Ale ať je cena sebevyšší, nikdy není tak vysoká jako cena, kterou zaplatí člověk, co nikdy doopravdy nežil. Ten se totiž jednou ohlédne zpátky a uslyší, jak mu vlastní srdce říká: „Svůj život jsi promarnil.“
Pokud si tedy nejste jistí, zda je vaše životní cesta dlážděna všemi barvami štěstí, přečtěte si knihu Paula Coelha Nevěra a možná přijdete na to, kde je vaše kotva.
„Jsem svobodná. Ano, jsem svobodná. A orel má pravdu, jsem horami i jezery. Nemám minulost, přítomnost ani budoucnost. Zažívám to, čemu lidé říkají věčnost.“
(COELHO, Paulo. Nevěra. Praha: Argo, 2014, s. 231)
