Básnická sbírka Petry Stré s názvem Volavka je surrealistickým odrazem autorčiny duše. Zachycuje doteky přírody, čas dětství, vůni domova a nádech lásky, čistý a ryze objektivní, oproštěný od extravagance nutně vyjadřovaných protichůdných pocitů. Poezie Petry Stré je tajemství skryté v podvědomí, které se na světlo světa dostává po pomalých lehkých krůčcích, ze kterých po cestě opadává náruč slov vonících po medu a po jablkách.
Právě v tom tkví ta síla vzpomínek na domov a dětství. Pokaždé si vybavíme především vůni linoucí se z kuchyně, kouzlo domácích prací a vtíravé paže zimy čekající na prahu domu. A přesně v téhle atmosféře se nese i poezie autorky. Každá její báseň je jakoby „upečená“ z vlastního podvědomí, je ještě horká a její písmena zahřívají stránky knihy jak paprsky slunce zkřehlé dlaně. Petra Strá si jakožto autorka mnoha písňových textů pohrává i se slovy svých básní, resp. s jejich dozvuky, které nechává podupávat do rytmu jak slabiky vysypané z košíku plného hub. A právě po houbách, listí, jeřabinách, jablkách a jahodových knedlících voní verše této autorky, jsou akorát vyndané z trouby a lákají k vychutnání. Podobně jako surrealistické verše našich i francouzských básníků z doby vzniku tohoto (nejen) básnického směru popírá Petra Strá jakoukoliv násilnou formu, natož pak vtěsnanou do pravidelných rýmů. Její básně jsou přímým přetavením autorčina podvědomí, které za sebe skládá přesně tolik slov, kolik je zapotřebí. Bez vyumělkování, bez povýšenectví, s nohama ve sněhu a hlavou v oblacích.
Několik dalších hodin
leží s hlavou na polštáři
ten je zimou zmokřelý
a noc je blízko i daleko
konvice na kamnech stojí
sníh padá do hlubokého stínu
Petra Strá má talent na to podělit se se čtenářem o typickou atmosféru svých aktuálních emocí. Stačí pár veršů a jejich posluchači se rázem ocitnou v krajině zimní přírody, s ledovou královnou přímo za zády. Má dar popsat těmi pravými slovy zpěv ptáků, předlouhé otálení zimy na kopcích i třeba takovou rozestlanou postel, rozestlanou stejně jako naše životy… Je surrealistická, a přece plná naturalismu, je odměřená, ale přesto plná silných pocitů směřujících od srdce stejně rychle jak verše na papír.
Postel je bílá
vypraná načechraná sladká
rozházená nahrnutá
k jedné straně
nakousnutá
nechaná
Originalitu veršů podporují především experimentálně, ale výstižně zvolená slovesa, kterými se jí daří mnohem více personifikovat zdánlivě nepříliš živý děj. Pod její rukou ožívá nejen příroda, ale i zdánlivě obyčejné věci bezpečně ukryté za prahem domu.
Neděli zadělala tak
že posbírala mák
a upekla obraz který
pověsila zpátky
na stěnu mezi ostatní
A jak pod její rukou vstává příroda, tak se i naše mysl unáší stezkou ukrytou pod pokornými korunami stromů…
Ráno v teplém kabátě uprostřed ramen vyšívaném
světlém až na zem odchází k lesu
jde po jednonohých stopách lišek
hřibů čirůvek a dalších sousedů a sousedek
Prvního koho potká je děda
v hnědém širokém klobouku
s bílou krempou což není nikdo jiný
než jedlý klouzek kravský
Autorčiny pocity jsou skryty tak trochu mezi řádky a jejich čtenář a pozorovatel si musí jejich odhalení zasloužit. Nesmí chtít všechno „jasně a obnaženě“, musí přistoupit na autorčinu surrealistickou hru a vydat se na cestu do podzámčí, do jejího kouzelného podvědomí.
Pod vybledlým obočím
vyrůstají první květy
otevírají víčka
potřebují vyčistit od písku
kousků větví nějakého listí
vypláchne je první a druhý déšť
Petra Strá ve verších své sbírky po vzoru surrealismu plně osvobozuje vlastní bezbřehou fantazii a neotřelým způsobem nám sděluje své aktuální dojmy, pocity a nálady. Je v dokonalém usebrání a zahleděná ve vlastní introspekci plné neskutečně barevných obrazů. Proto také její poezie voní po jeřabinách, jahodových knedlících, hlohu a dýchá sluncem a jinovatkou na okně domova.
Stojíme spolu na
konci světa
hnědá
jako bys na té zemi spala
vlasy ti narostly
a vlní se
daleko u potoka
roste tam malá vrba
narodí se vám nějaké květy
v řádcích
přes celá záda
i na ramenou
proutěný kříž
(STRÁ, Petra. Volavka. Brno: Host, 2013, s. 100)
