Recenze

Jaroslav Seifert: Vzpomínkou zametené lásky

Jaká je láska v očích velkého básníka? Jak něžně padají do veršů její tóny? A co všechno po ní zůstane kromě srdce zarostlého v kůře vzrostlého stromu? To a mnohem více se dozvíte mezi řádky sladkobolné básnické sbírky Jaroslava Seiferta skryté pod oslavným názvem Ty, lásko, pozdravena buď.

Tak kouzelně a výjimečně zní slova lásky muže, básníka, který si s nimi ve svých verších pohrává. Zdá se, že láska je pro něj nejvyšší metou, které je zapotřebí neustále dosahovat, dokud nepřijde poslední láska života, která nás ve smrtelném náručí semkne navěky.

Seifertovy básně jsou tradičně zvukomalebné, plné originálních rýmů a elegantní slovní zásoby. Jsou vzletné, ale uvěřitelné, jsou důvěrné, ale nepatetické. Jsou zkrátka odrazem vnímavé duše muže, který dokáže ocenit krásu ženy a její nepostradatelnost v životě – se všemi svými tvářemi, kterými jej může obohatit. Stěžejním tématem sbírky je tedy žena s celou škálou svých nezapomenutelných květinových vůní, se svými obdivuhodnými křivkami a bezelstnými spanilými rty pobízejícími k polibku. Ale je tu i řada dalších témat, se kterými se to ryze ženské snoubí. Je jím jaro s pestrostí sobě vlastní, je jím země, matka všeho živoucího, je jím příroda a smrt, dvě zdánlivě věčné průvodkyně.

Jarní apostrofa

 

Ty, který lehce rozvazuješ hlásky

v hrdélkách pramenů

a dáváš blesky mrakům za opasky

a nohy do třmenů,

 

ty, který páčíš poupě konvalinek,

vzpomeň si na včely,

dotkni se úlů jako hracích skříněk,

aby již zazněly.

 

A rozbij sklo, jímž spoutány jsou břehy

svou pružnou opratí,

pak poruč větrům zhasnout bílé sněhy,

ať se již nevrátí.

 

Zavřená země jako ústa ženy,

cudná před lásky hrou,

ať pro polibek větrem nadnášený

prudce se otevrou.

 

A husopasce, jež jde po úvoze,

dej proutek ubohý,

ať housátka jak vločky na mimóze

spadnou jí pod nohy.

Jaroslav Seifert v kouzelném veršohraní popisuje nestálost lásky, po které v zašedlé vzpomínce zůstane jen trocha smetí, jen srdce vyryté v kůře stromu, jen vůně ženy linoucí se v místě dávného lásky ošálení. Ví, že zůstane jen prachbídné málo, ale stále věří, že krásné začátky za smutné konce stojí. Nebylo by o čem snít, z čeho psát a na co vzpomínat…

Básník si je moc dobře vědom toho, že za lásku musíme platit, vždycky s její touhou něco z nás poztrácíme, vždycky se v její prospěch musíme něčeho vzdát. Přesto, když v jedné ze svých básní přibližuje čtenáři výčet různorodých a přece tak podobných lásek, nechce zůstat nemilován.

Na celý život to však nestačí.

Nohy se najednou zastaví,

tanec v půli písně umdlí,

z horkého náručí se nechce do zimy

a dlaň se brání.

            Nechce již být prázdná.

 

Konečně přichází ta poslední.

Je smutná, netančí,

            zato je nejkrásnější.

A ta jediná až do smrti.

 

A ta to také není.

Seifertova ryze poetická slovní zásoba je pozoruhodná svým rozhledem a rovněž pak archaismy, kterými jeho verše tak krásně a zastarale voní… U slov jako „perpendikl, čeřeň, mimóza či trifórium“ by už mnozí mladí těžko pátrali v paměti po významu. A v tom je ta básníkova jedinečnost. Tepe do řádků dosti neomšelá slova, halí je do elegance svého výrazu a pak je s veškerou noblesou a srdečností dává v plen všem čtenářům, kteří touží po zušlechtění vlastní duše pomocí jeho veršů. A ani básně o básnění v této sbírce nechybí:

Zdá se tak snadné vydechnout

pár pěkných slov,

            dát jim rytmus,

svázat je k sobě rýmy,

aby už nemohla z papíru odlétnout

a zůstala spolu v tanci.

 

Řada Seifertových básních uveřejněných v této útlé knížce poezie byla později převtělena do písní, z nichž si jednu zazpívala i známá chansoniérka Hana Hegerová. Mnohé další básně pak známé ze školních lavic, tak příkladnou poetickou četbou byly a dosud jsou. Snad pro svou libozvučnou krásu a dokonalý rým, snad pro svou uvěřitelnou srdečnost a blankytnou vlnu upřímnosti…

Píseň o smetí

 

Co zůstalo z těch krásných chvil?

            Třpyt očí,

            kapička vůně,

            pár vzdechů na klopě,

            dech na skle,

špetka slz

a za nehet smutku.

 

A pak už, to mi věřte, téměř nic.

            Dlaň kouře z cigaret,

            pár letmých úsměvů

a trochu slov,

která v koutě se točí

jako smetí,

když je zahnal vítr.

 

A ještě abych nezapomněl,

            tři vločky sněhu.

 

            To je vše.


 

(SEIFERT, Jaroslav. Ty, lásko, pozdravena buď. Praha: Vyšehrad, 2014, s. 88)

Click to comment

You must be logged in to post a comment Login

Leave a Reply

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top