Proslulý libanonský spisovatel Džibrán Chalíl Džibrán nás ve své knize s názvem Údolí nymf provádí příběhy tří postav, které za čistotu své duše platí příliš velkou daň. Snovým jazykem z náruče nymf píše o rozkvétajících květinách, které byly ušlapány zlem, ale jejichž semena zůstala navždy ukryta v blahodárné zemi.
Jakoby velice umně propojil denní snění s nezlomnou realitou doby, a vyprávěl tak příběhy, jejichž moudrost nalézá zrcadlo i v prostředí moderního věku. Píše o touze vymanit se z chudoby, o tom, jak podat ruku lásce z mostu příkoří. Píše o tom, jak bozi napomáhají nesmrtelnosti pravé lásky a jak lidé zapomínají na význam svatých slov.
První Džibránova povídka nese prostý název Marta. Je plná smutku a vnitřního rozervání. Překrásná dívka v kaluži lidské chudoby, to je obraz tak přitažlivý pro pána z vyšších světů. Ze světů, kde se morálka vykupuje zlatem. Marta je přitahována dobrosrdečností laskavého páru očí, chce se vymanit z chudoby a živoření, které jí neskýtá ani zrnko vstřícnosti, pochopení. Uvědomuje si ale její čisté a nezkažené srdce, že tvář může být jen maskou?
Žila na venkově, kde příroda namísto líčidel dala jejímu tělu nesrovnatelný půvab, s přírodou srostla i její duše neznající faleš a pokrytectví. Jak daleko má morálka venkova k morálce městské, je ústředním tématem této povídky:
Ti z nás, kdo většinu života prožili v rušných městech, si život obyvatel vesnic zastrčených v různých koutech Libanonu neumíme dost dobře představit. Necháváme se unášet proudem moderní civilizace. Filozofii toho drsného a prostého způsobu života v ryzosti a duchovní čistotě jsme zapomněli, nebo si to aspoň namlouváme. Pokud bychom se však ohlédli a podívali se pozorně, viděli bychom, jak se venkov na jaře usmívá, v létě podřimuje, na podzim sklízí své plody a v zimě odpočívá; jako naše matka příroda ve všech svých náladách. V hmotném bohatství tyto vesničany předčíme, ale jsou vznešenějšího ducha než my. My sázíme mnohé, ale nesklízíme nic. Avšak co oni zasadí, také sklidí. Zatímco my jsme otroky našich choutek, oni jsou dětmi svého pokoje. My z poháru života upíjíme nápoj zkalený hořkostí, zoufalstvím, strachem a únavou. Oni z něj upíjejí čistého nápoje.
Jazyk Džibrána Chalíla Džibrána je tu opět krásně snový až pohádkový, plný porozumění, soucitu a brilantních popisů přírody i lidských pocitů. Z jeho vyprávění si lze vybrat řadu oduševnělých citátů a mouder. Je expertem na přirovnání jednotlivých úseků života k obrazům přírody.
Co je tento život než mlat utrpení, na kterém se mlátí snopy duší, dokud nevydají své zrno? Běda však klasům, které jsou ponechány bez mlatu, neboť je odnesou pozemští mravenci nebo je seberou nebeští ptáci. Do skladů pána polí však nevejdou.
Druhá povídka je jako vytržení ze snu, odráží v sobě dva rozdílné časy, ve kterých se opětovně prolínají ztracená zamilovaná srdce. Povídka se jmenuje Prach věků a věčný oheň a jak už sám její název napovídá, věnuje se absurditě času ve vztahu k žáru pravé lásky. Ten ukazuje, že přetrvá – za pomoci bohyně lásky Aštarté – a znovu zanese štěstí do klína, který se zdál být mrtvý. V povídce je celá řada pozoruhodných myšlenek i poetických obrazů. A její příběh započíná, když se ve spánku probudí k životu duše člověka… Džibránovo psaní obecně připomíná jakousi poezii v próze.
Můj milý, odcházím do luk duší, ale na tento svět se vrátím. Neboť Aštarta přivádí zpět na tento svět duše milenců, kteří odešli na věčnost dříve, než mohli ochutnat požitků lásky a radosti mládí… Znovu se setkáme, Nátane, a společně budeme pít ranní rosu z kalichu narcisů a radovat se na slunci s polními ptáky…
Poslední povídka nás pak navrací zpátky k Bohu, ale také k církvi a věřícím, kteří často po právem získávají pejorativní označení „zaslepených ovcí“. Je pokřiveným zrcadlem učení Ježíše Krista, studnicí bohatství i špinavou kaluží morálky. Džibrán Chalíl Džibrán se na stránkách věnované povídce s názvem Prosťáček Juhanna zaobírá tématem, které vynáší jednoho spravedlivého křesťana nad tisíc pomýlených. Prostý pasáček telat oponuje s Biblí pod rukou „zástupcům božím na zemi“ a hlásá Ježíšova slova tak, jak byla vyřčena. Ale církev? Nenasytná po majetku jej má raději za blázna, než by přiznala vlastní vinu.
Juhanna stál mezi pastýři a rolníky na vyvýšené tribuně a celou podívanou sledoval smutnýma očima. Na jedné straně viděl hedvábné šaty, zlaté nádoby, kadidelnice a drahé stříbrné lampy. Na druhé straně zástupy chudých a zubožených lidí, kteří přišli ze zapadlých vesnic a vesniček, aby se zúčastnili oslav svátku a slavnosti posvěcení kostela. Při tom pohledu si Juhanna hořce povzdechl bolestí a žalem. Na jedné straně viděl moc oděnou do sametu a saténu, na straně druhé bídu v hadrech a cárech. Tu bylo bohatství a moc zosobněná v náboženství s jeho chvalozpěvy, tam stál zesláblý lid, ponížený a chudý, který se ve své skryté duši radoval ze Vzkříšení, v tichosti se modlil a vzdechy, které stoupaly z hloubi zlomených srdcí, se vznášely ve vzduchu a ševelily ve vánku. Zde stáli páni a vůdci, kterým moc zajistila život podobný životu stálezeleného cypřiše. Tam stáli ponížení rolníci, jejichž život se podobá lodi, které velí Smrt a jejíž kormidlo polámaly vlny a plachty potrhal vítr, lodi, která se potácí mezi hněvem hlubin a hrůzou z bouřky. Zde byla surová tyranie, tam slepá poslušnost.
Celá Džibránova kniha je oslavou čistého a spravedlivého srdce, které nikdo nezničí a jehož odkaz se v budoucnu zaleskne na nebi jako jedna z nejzářivějších hvězd v samotné blízkosti (pro jiné nedotknutelného) Měsíce.
Ovce může v temnotě noci padnout za oběť vlkům, ale před rozbřeskem a východem slunce její krev potřísní kamení v údolí.
Spravedlivému člověku pronásledování neublíží a člověka, který se drží pravdy, útisk nezničí. Sókratés vypil jedovatý odvar z bolehlavu s úsměvem na tváři. A když kamenovali Pavla, radoval se. Když se proti této pravdě bouříme, bolí to. Když ji zrazujeme, odsuzuje nás.
(DŽIBRÁN, Chalíl. Údolí nymf. Praha: Vyšehrad, 2014, s. 72)
