Jaká žena se skrývala pod rouškou hinduismu? Byla to bohyně uctívaná v rámci dávné matriarchální tradice? Nebo se jednalo o pouhopouhý nedokonalý stín muže, který jen stěží dosáhl na určitá lidská práva? To a mnohem více se dozvíte v knize indoložky, Dagmar Markové, s lehce zavádějícím názvem Hrdinky Kámasútry. V jejím vyprávění se vydáme po stopách sociálního i antropologického vývoje indické ženy, budeme číst ryzí fakta, okořeněná však osobitými humornými intermezzi. Ty mnohé vážnější situace odlehčí, ale především je přizpůsobí dnešnímu moderně a evropsky vnímajícímu čtenáři.
Kniha byla vydána nakladatelstvím Dar Ibn Rushd a ačkoliv nese podtitul Historie indické ženy, vypráví na svých stránkách také o bolestném i šťastném nádechu Orientu, kterému Indie během svých dějin nemohla uniknout. A tak se zde, v příběhu staré i moderní Indie, přeneseme od klasických mýtů Mahábháraty a Rámajany přes drancující i poklidnější vpády rozličných národů se svými zvyky, zákony a pravidly, abychom spolu s jejich kroky pochopili, jak se Indie a zvláště její ženská část drala na výsluní.
Nejprve navštívíme starou Indii, pevnou a neoblomnou ve své matriarchální tradici, ve které žena stála na vrcholu piedestalu podle vzoru bohyně Matky. Tehdy, před příchodem Árjů, tzv. „urozených“, se ženě dostávalo mnohé cti. Byla do jisté míry svobodnou bytostí s průbojným charakterem.
Když však do indických končin zavítali někdy před polovinou 2. tisíciletí př. n. l. zarytě patriarchální Árjové ze Střední Asie, zúžila se pocta vzdávaná ženám na tu náležící výhradně ženě-matce, nikoliv už tak ženě jako manželce. Ta se stále více po boku manžela, nebo spíše v jeho závěsu, dočkávala spíše podřadnosti a nedocenění. Nutno však dodat, že tyto ženy své postavení přijímaly s jakousi danou samozřejmostí. Svobodnější ženský svět nepoznaly, a tak je jeho vidina snad ani tolik netrápila. Byly pokorné a smířené. Árjové tehdy položili prvopočátky kastovního systému, především díky svému pohrdlivému vztahu k místnímu domorodému obyvatelstvu. V jejich závěsu pak vystoupil světec a zákonodárce Manu se všemi svými příkazy a zákazy vztahujícími se především na život indických žen. V tu chvíli se žena stala nedůvěryhodným objektem, který je zapotřebí neustále střežit, aby nebyl zbaven duševní i fyzické čistoty.
„Žena se kazí zejména pitím, stykem se špatnými lidmi, odloučením od manžela, procházkami venku a zdržováním se přes noc v domech jiných lidí.“
„Ve dne ani v noci by muži neměli ponechávat ženy sobě samým. V dětství je střeží otec, v mládí manžel a po smrti manželově synové, ženě nikdy nepřísluší samostatnost.“
„Samostatností žena hyne, i když pochází z urozené rodiny. Proto jí pán všeho tvorstva určil závislost.“ (s. 42)
Potom co celá severní Indie rozkvetla pod vládou dynastie Guptů, vznikla slavná Vátsjájanova Kámasútra, světská kniha zaměřená na vnímání lásky a rozkoše. Kámasútra však není jen snůškou rad pro muže, kteří mají ženu udělat šťastnou. Je také, podobně jako Manuův zákoník, sepsáním pravidel, jakými se žena ve vztahu k muži má řídit. A teď nemám na mysli vztah intimní. Tato pravidla však působí spíše jako doporučení a nejsou, jako v případě Manuova zákoníku, zatěžkána následnými tresty.
„Manželka se má k manželovi chovat, jako by byl bohem. S jeho souhlasem má vzít na sebe péči o domácnost, má se starat o čistotu v domě, o rozmanité květiny upravené na zametených místech, o hladkou podlahu, útulný vzhled a zbožné povinnosti. Kuchyň budiž vždycky pohledna. Samozřejmě se má ke všem členům rodiny a služebnictvu chovat, jak se sluší a patří. Ve vypleté zahrádce a sadu má pěstovat zeleninu. S nevhodnými lidmi nebo mniškami (neboť to byly ženy samostatné!) se nemá stýkat. K jídlu má podávat to, co pánovi chutná, a zejména se má vždycky ptát: „Co poroučíš?“ Má se mezi jiným vyvarovat i vyhlížení z okna, klábosení na zahrádce a dlouhého prodlévání mimo dům. Má lacino kupovat nádobí, shromažďovat doma zásoby soli a všech možných přísad. Měla by také umět spoustu věcí, jako vařit cukr, z bavlny soukat přízi a z příze tkát, a jiné a jiné důležité práce.“
Na dalších stránkách knihy Hrdinky Kámasútry se vydáme po stopách problematiky dětských sňatků, chrámové prostituce a na chvíli se pozastavíme u starého zvyku satí neboli sebeupalování vdov. Přiblížení vlastní sebevraždě je zde poněkud zavádějící, protože ne vždy šla žena pozbyvší manžela na hranici darovat svůj život dobrovolně. Byl to však zvyk (až do roku 1987!), který pak svou zvrácenou exotičností znechutil příchozí Brity a dal tak Indii jasnou známku zaostalosti a výsměchu.
„Od okamžiku, kdy se vdova odhodlala zemřít na hranici – a mohla to být sahamarana čili společná smrt, okamžitě po ovdovění, nebo anumarana, dobrovolná smrt kdykoli později, byla uctívána jako světice a těšila se nejvyššímu obdivu. Pohřební průvod, který v takovém případě doprovázel jak mrtvého, tak jeho vdovu, se podobal svatebnímu průvodu. Nechyběla ryčná hudba a doprovod nadšeného zástupu v čele s bráhmanskými knězi a příbuznými zesnulého. Vdova třikrát až sedmkrát slavnostně obešla pohřební hranici, která byla zpravidla vztyčena poblíž řeky. Pak na ni vystoupila. Detaily se různily od místa k místu; někde býval mrtvý položen napříč přes živou, jinde usedla s jeho hlavou v klíně. Někde bývala hranice postavena na jakémsi lešení, které se dalo snadno podtrhnout, takže se hořící polena záhy zřítila na mrtvého a ještě živou a ukrátila její utrpení.“ (s. 65)
Když v 7. století pohltilo několik muslimských vln hinduistickou Indii, došlo k nejen k promíchání vzájemných kultur, ale také k chaosu mezi kastami způsobenými nerovnocennými sňatky. Především díky mystickým súfijům se vyvinul specifický indický islám, který se v sobě snažil smísit prvky islámu a hinduismu. V samotné Indii probíhalo takové sebeovlinění případ od případu – hůře nebo snadněji. Jak se doprovázela i míjela ženská hinduistická a muslimská tradice, došlo k většímu důrazu v zahalování. Původ těchto změn hledejme především v důsledné snaze každé náboženské komunity vedené k setrvání ve své endogamii.
V následující době turko-mongolských Mughalů už si některé budoucí slavné ženy začínají natolik uvědomovat svou individualitu, že se navzdory zarytým pravidlům začínají vymaňovat ze stínu ubíjejícího patriarchátu. Velké Mughalky převýšily své chotě a zapsaly se do dějin, nejen těch o ženské emancipaci. Vzdělaná a rázná Núrdžahán i v Tádžmahalu odpočívající Mumtázmal, to byly jedny z významných žen, které Indii předvedly své bojovné srdce i bystrou mysl. Potom, co kráse indických žen podlehl sám perský Nádiršáh, rozhostilo se ticho před bouří. Před tou britskou…
Po lehkých náznacích nové úderné moci v regionu začíná nekompromisní kolonizace indického subkontinentu. Byly nastoleny reformy a Indie byla postavena tváří v tvář modernitě, neodtržena však od svých tradic. Indové se totiž nenechali lapit do moderního světa britskými reformátory, ale až těmi svými, kteří přišli záhy. Byl však zakázán zvyk satí (nedlouho po tom, co byly na evropské půdě upalovány nevinné „čarodějnice“) a do Indie byly přineseny základy vzdělání pro ženy. A z Evropy se tak přece jen do „skupinové Indie“ dostal i nádech individualismu.
Významnou osobností národního hnutí v boji za nezávislost se stal Móhandás Karamčand Gándhí. Ze ženy už nedělal pokornou matku a trpitelku, ale vynesl ji jako Sítu, společnici Rámovu, na samotný piedestal doposud ženských vzorů. Vytvořil z ní oddanou spolubojovnici a věrnou manželku. Uznal plně její individualitu, fyzickou i psychickou sílu. Vyzdvihuje ji však také jako nositelku míru a nenásilí.
„Jsem pevně přesvědčen, že posláním ženy je uskutečňovat nenásilí v nejvyšší a nejlepší formě… Neboť žena je k nenásilí uzpůsobenější než muž. Co do odvahy k sebeobětování je žena muži všestranně nadřazená stejně jako, domnívám se, muž ženě co do odvahy brutální.“
„Je-li nenásilí zákonem našeho bytí, náleží budoucnost ženě.“ (s. 153)
Předtím než došlo k rozdělení Indie na Západní a Východní Pákistán a Indii, zmítal zemí chaos náboženský i kulturní. Muslimská liga, která působila paralelně s Indickým národním kongresem, začala usilovat o vytvoření islámského státu. Velká Británie tuto politickou stranu podpořila. Byla určena „krvavá linie“ mezi menšinami. Mělo se roztrhnout to, co k sobě náleželo. Došlo k neskutečnému chaosu, doprovázenému násilím, deportacemi a ponižováním žen protivníků. Začalo krvavé období nemající konce.
„Jakmile byly vyprovokovány první krvavé srážky mezi hinduisty a muslimy a padly první oběti na životech, pokračoval řetěz nepřetržitě dál až po vyvražděné vesnice, městské čtvrti a evakuační vlaky plné mrtvol. Nově vytvořená státní hranice se skutečně stala krvavou čarou – byla vyznačena nesmyslně prolévanou krví. Dnem i nocí proudily nepřehledné davy utýraných uprchlíků oběma směry – muslimové do Pákistánu, hinduisté do Indie, a mnozí nedošli.“
„Odvěký způsob, jak ponížit nepřítele, je násilí na jeho ženách. Ty neměly tentokrát čas ani na hromadné sebeupálení, k němuž přistupovaly ženy ve středověku. V některých vesnicích, zejména v Paňdžábu, však místo pohřební hranice posloužila studna, kam naskákaly zoufalé ženy i s malými dětmi, aby nepadly násilníkům do rukou.“ (s. 159)
Ženy, které toto nesmyslné řádění přežily a vrátily se pak do svých domovů, však už nemohly být svými manželi a příbuznými považovány za „čisté“. Zde tedy „rámovská“ tradice zafungovala naprosto opačně – příliš krutě.
Když pak „odvanul dým spálenišť a usadil se krvavě zbarvený mlžný prach, zvířený hrůzami kolem dělení Indie“, mohla už konečně hinduistická i muslimská část Indie vyjít vstříc lepším zítřkům. Svých změn dostálo manželské i rodinné právo a později se ženy (ale i osvícení mužští reformátoři) začaly zasazovat o větší důraz na vzdělávání žen.
Vystoupily tedy zpod pardy (závoje a ženské uzavřené společnosti) a vydaly se na cestu, kterou jim střídavě osvětlovalo slunce. Bude tedy nanejvýš příhodné uzavřít naší návštěvu Indie slovy ženy, která nejvíce ze všech využila svého postavení na výsluní, tedy ministerské předsedkyně a moudré ženy, Indiry Gándhíové:
„Myslím, že každý člověk je sám. To nesouvisí s rodinou nebo s tím, co člověk dělá. Někteří lidé to skrývají a snaží se to maskovat hlukem nebo tím, čemu říkají bavit se, nebo něčím takovým. Ale myslím, že každý v sobě chová jádro osamělosti. Řekla bych, že jsem vždy byla mnohem méně osamělá než většina lidí, které znám, protože jsem vždycky dobře vycházela sama se sebou, snad proto, že jsem byla jedináčkem a šťastně jsem si vymýšlela hry.“
„Myslím, že lidskou osobnost smutek obohacuje právě tak jako štěstí nebo cokoliv jiného. Je to něco, co člověk vstřebává. Víte, vy na Západě se pořád snažíte bojovat, proto máte v sobě tolik napětí. A já to všechno přijímám.“ (s. 226)
(MARKOVÁ, Dagmar. Hrdinky Kámasútry – Historie indické ženy. Praha: Dar Ibn Rushd, 1998, s. 268)
