Román U Štěstí dam Émila Zoly – o dějinách nejstaršího obchodního domu a lásce, jež není na prodej
Půvabný příběh románu U Štěstí dam (Au Bonheure des Dames) sepsal tento velký a čtenáři milovaný klasik v roce 1883. Émile Zola se v něm nechal inspirovat obchodním domem v Paříži s názvem Le Bon Marché, který vznikl roku 1838 a postupně prorostl hned do tří pařížských ulic. Tento obchod se stal vůbec prvním obchodním domem v dějinách. Právě jeho spoluzakladatel Aristide Boucicaut představuje hlavního hrdinu tohoto úchvatného Zolova románu. Jmenuje se Octave Mouret a celá Paříž mu leží u nohou. A především její ženy, kterým postavil chrám plný látek a nahradil tak jejich víru chtíčem.
Román U Štěstí dam je citlivým a úžasně popisným dílem o tom, jak to v Paříži 19. století chodilo s obchodováním, se silou marketingu i s láskou. Je příběhem mladé dívky, která jde zkusit štěstí do
města, které ji může přinést bohatství nebo zkázu. Dostáváme se do časů, kdy jeden rostoucí obchodní gigant postupně likviduje všechny maloobchodníky, aby nakonec zůstal sám v celém svém skvostu a pýše. Nezastavitelný pokrok se zhoubně odráží v životech jednotlivých obchodníků, kteří ho ze začátku berou jako výzvu, později však jeho síle a krutosti podléhají. Uprostřed těchto dvou rozdílných světů stojí mladá dívka Denisa, soucítící s jedněmi a obdivující druhé. Na kterou cestu se vydá? A zachová si svou čistou duši?
„Setmělo se, šla se podívat blíže ke dveřím na noční ulici, mokrou po jemném hustém deštíku, který se spustil po západu slunce. Pro ni to bylo překvapení – stačilo pár vteřin, a vozovka se pokryla kalužinami, potůčky vody odnášely špínu, husté rozdupané bláto se rozlévalo po chodníku; a v pleskající přeháňce viděla jen zmatený průvod deštníků, které na sebe narážely a rozpínaly se jako temná křídla noci. Nejdříve ucouvla, otřásla se zimou, srdce se jí sevřelo tísní v málo osvětleném krámě, v tuto dobu hrůzně smutném. Z ulice vanul vlhký vzduch, dech staré čtvrti; vypadalo to, že voda crčící z deštníků, stéká až k zčernalým pultům, že se dlažba s blátem a kalužinami roztahuje dovnitř a zaplavuje plesnivinou prastaré přízemí zbělalé ledkem. Před očima jí vyvstávala celá stará vlhká Paříž, až se otřásla v znechuceném překvapení, že vidí velkoměsto tak studené a odporné.
Ale na druhé straně ulice Štěstí dam rozsvěcovalo dlouhé řady plynových lamp. A Denisa popošla o kousek blíže, znovu ji přitahovalo a jako by rozhřívalo to ohnivé zřídlo světla. Stroj stále hučel, ještě běžel, vypouštěl páru v posledním tahu, kdy prodavači již skládali látky a pokladníci sčítali tržbu. Za skleněnými okny, zamlženými oparem, vypadal obchod jako neurčité hemžení světel, jakási dvorana továrny. Za clonou padajícího deště to neurčitě zkalené zjevení dostávalo ráz obrovské kotelny, kde se na rudém pozadí topenišť míhají temné stíny topičů. Výkladní skříně se rozplývaly, přes ulici bylo vidět už jen sníh krajek, jejichž bělost zdůrazňovalo matné sklo před řadou 
plynových světel; a na tom pozadí jako v kapli vyvstávaly hotové šaty, velký sametový plášť s límcem ze stříbrné lišky se promítal jako bezhlavé ženské tělo, chystající se do deště někam za zábavou do neznáma temnot Paříže.“
V podobné živoucí atmosféře překrásného jazyka Émila Zoly se táhnou i další scény díla U Štěstí dam, jejichž vrcholem jsou dechberoucí popisy látek, které jakoby se pod rukou tohoto velkého autora staly oslňujícím vodopádem barev, materiálů a zkrátka tak půvabně nabíraných slov. Snad každý den tak budete spolu s Émilem Zolou vstupovat do obchodního domu Štěstí dam, ve kterém se bouřlivě prodává, utrácí, pomlouvá i taktizuje. Do domu, kterému však přeje i láska – ve všech svých podobách. Mouret se jí však vysmívá a pokračuje v rozšiřování svého novodobého chrámu, do kterého se tolik žen chodí klanět jeho zboží i umění bezkonkurenčního obchodníka. Nač by mu byla jedna žena, když může mít všechny? Klidně jimi může pohrdat, přesto se mu budou klanět. Zatímco tyhle zbožíchtivé paničky likvidují domácí rozpočet, denní tržby Štěstí dam stoupají. Úspěch po úspěchu pak padá i další malý obchodník ve stínu tohoto obchodního gigantu. A jednou padnou všechny. Jak by mladá dívka mohla podlehnout Mouretovu svádění, když do jejího milovaného chudého světa zasévá smrt?
„Paní Bauduová zemřela v lednu; bylo to jasné sluneční odpoledne. Posledních čtrnáct dní neměla dost síly, aby šla dolů do krámu, hlídala tam posluhovačka. Seděla na posteli, podepřená o polštáře. To už žily v jejím bledém obličeji jen oči, a hlavu měla umíněně otočenou ke Štěstí dam, viděla je záclonkami oken. Baudu sám trpěl tou posedlostí, tou zoufalou upřeností pohledu, občas chtěl zatáhnout vnitřní záclony. Ale žena ho prosebným pohybem rukou vždycky zastavila, stále si přála vidět až do posledního dechu. Nyní jí obr vzal všecko, dům i dceru, a sama také umírala ve Starém Elbeufu, život se z ní vytrácel, jako se z krámu vytrácely zákaznice; když začalo smrtelné chroptění drobného obchodu, dodýchávala také. Když cítila smrt, ještě se vzchopila a požádala muže, aby otevřel obě okna. Nebyla zima, záplava radostného slunce dopadala na Štěstí dam, zatímco pokoj starého bytu se zimomřivě chvěl ve stínu. Paní Bauduová nehybně upírala oči, zaplněné vizí vítězného paláce, jeho jasných oken, za nimiž se točil kvapík miliónů. Oči jí poznenáhlu pobledly, nevnímaly světlo, a když pohasly při smrti, zůstaly dokořán, jako by se stále dívaly závojem slz.“
Zolův román U Štěstí dam je předně věrohodným obrazem toho, jak se chudá dívka neprvoplánové krásy, ale čistého srdce a nezlomné odvahy, může dobrat i těch nejtajnějších snů. V její síle a lásce, které dává svým dvěma osiřelým bratrům, je mnohem víc než bohatství celého obchodního domu. Právě těmito ctnostmi spolu se svou vytrvalostí, pílí a nepoddajností chtivým mužům vyčnívá jak anděl z celého zástupu teď už bývalých Mouretových milenek. Žádná jiná žena ho už nezajímá a tak den co den přežívá vedle té, kterou nemůže mít – zatímco mu zřízenci nosí do kanceláře stále větší a vetší tržby. Cožpak však mohou peníze zacelit ránu v jeho srdci?
Romantický příběh tak umně podaný mistrným spisovatelem se táhne od popisu marketingových triků
vychytralého Moureta až po úchvatné líčení chvilek strávených v přírodě. Pro milovníky Zolovy Nany či Zabijáka vystupují tak na stránkách románu U Štěstí dam úchvatné scenérie Paříže 19. století ve vší své mnohobarevnosti. Celý příběh je důmyslně prošpikován i jemným humorem.
Favier se konečně dostal z hromady zboží a zamířil na schodiště k jídelnám. Od rozšíření Štěstí dam byly ve čtvrtém poschodí nové budovy. Jak tak spěchal, dohonil Deloche a Liénarda, jdoucí před ním; promluvil však na Mignota, který šel za ním.
„Hrome!“ ozval se v chodbě před kuchyní u tabule, kde byl napsán jídelní lístek. „To je vidět, že je inventura. Úplná hostina! Kuře nebo hovězí plátky a artyčoky v oleji! Ta kýta asi zbude na příští rok!“
∼ ∼ ∼ ∼ ∼
O popravy se staral Bourdoncle. Dovedl tenkými rty procedit tak hrozné „Jděte si pro výplatu!“, že to dopadlo jako rána sekyrou. Na uvolnění místa se mu hodila jakákoliv záminka. Vymýšlel si chyby, využíval sebemenšího opomenutí. „Vy jste v oddělení seděl; jděte si pro výplatu! – Odmlouváte, myslím; jděte si pro výplatu! – Nemáte vyleštěné boty; jděte si pro výplatu!“ I dobří prodavači se třásli, když viděli, jakou řezničinu po 
sobě zanechává. Když pak ten jeho mechanismus nepracoval tak rychle, jak by chtěl, vymyslel si léčku, na niž lehce nachytal předem stanovený počet zaměstnanců. Od osmé hodiny stál s hodinkami u vchodu a při tříminutovém opoždění nemilosrdně ohlásil: „Jděte si pro výplatu!“ Tak snadno popravoval udýchané mládence. Taková čistá a rychlá prácička!
„Vy jste ale ošklivý!“ řekl dokonce jednomu chudákovi, který měl křivý nos, což bylo Bourdonclovi nemilé. „Jděte si pro výplatu!“
Román Émila Zoly U Štěstí dam je tedy dokonalou směsí romantiky, pragmatismu a humoru, která tak věrně vykresluje obraz poklidného i bouřlivého pařížského života 19. století. Hotový obraz je pak opravdovým mistrným dílem díky spisovateli, jehož umění práce s jazykem je naprosto fascinující. Kdo jiný by si tak elegantně a do detailu pohrál s bílou barvou, do které se nakonec Štěstí dam zahalí?
„Mouret ještě nikdy nepodnikl rozsáhlejší výstavu, to byl geniální nápad jeho umění ukázat zboží. V tom zdánlivém rozhazování té bílé barvy, v neuspořádané záplavě látek padajících jakoby náhodou z otevřených krabic se tajila harmonická hudební věta, bílá barva sledující všecky tóny, rozvíjející se jako skladba, která se rodí, roste a rozkvétá v složitém kontrapunktu mistrovské fugy, jejíž stálé opakování a vývoj unáší duše
v neustále mocnějším vzletu. Jen bílá, ale nikdy stejná, všecky odstíny bílé barvy, které se odrážely jeden od druhého, kontrastovaly navzájem, doplňovaly se a dostihovaly světla slunečního jasu. Začínalo to matným bílým kalikem a plátnem, sametově bílou barvou flanelu a vlny, potom nastupovaly velury, hedvábí, satény, stoupající škála, stále jiskrnější bílá, končící plaménky v záhybech plisovaných látek; bílá barva se nesla průsvitností záclon, přecházela do jasu mušelínu, výšivek, krajek, především do tylů tak lehkých, že připomínaly ztrácející se nejvyšší tón; a stříbřitý lesk čínského hedvábí v pozadí té obrovské ložnice zpíval nejhlasitěji.
Oddělení přitom žila, lidé obléhali výtahy, tlačili se v bufetu i v čítárně, v těch sněhobílých prostorách procházel celý národ. A ten dav připadal tmavý, něco jako bruslaři na prosincovém jezírku někde v Polsku. V přízemí zářil tmavý dav jako bouřící vlna za odlivu a daly se rozeznat jen ženské jemné a okouzlené obličeje. Na siluetách visutých mostů a na schodištích běhaly maličké postavy, jako by bloudily mezi ledovcovými vrcholky.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(ZOLA, Émile. U Štěstí dam. Praha: Odeon, 1969, s. 356)
Knihu z francouzského originálu přeložil: Břetislav Štorm
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
