Kdo maže, ten jede – mrazivá detektivka s dávkou humoru

Spisovatelka Marie Rejfová, autorka úspěšných detektivek Kdo jinému jámu kopá a Komu straší ve věži z produkce neméně úspěšného nakladatelství Mystery Press, přichází tentokrát s novinkou Kdo maže, ten jede. Na rozdíl od předchozích dvou v téhle už opravdu přituhuje…

 

Jen si na chvilku odpočinula od záhadných vražd a milostných eskapád, už je zase na stopě zločinu. O kom je řeč? Přece o minimálně duší neustále mladé, přitažlivě drzé, zvědavé a impulsivní Josefíně Divíškové, která nás svou přítomností potěší i v této čerstvé detektivce. O humor a nadsázku stále nemá nouzi, což se však už tolik nedá říct o nějakém pořádném vztahu. Pokud jste si však už zvykli na vcelku romantický nádech předchozích dvou detektivních příběhů okořeněných nějakou tou vraždou a erotikou, při čtení tohoto dílu zaměstnáte spíše mozek nežli srdce. Josefína Divíšková se v něm totiž s muži vůbec nemaže a dokonce se až na drobné výjimky nehandrkuje ani se svou sestrou, což byla (a snad zase bude) jedno z jejích nejmilejších hobby. Kdo by také měl náladu na hádky, když kolem vládne nemilosrdný mráz?

 

Když dav běžkařů odstartoval na patnáctikilometrový okruh brodskými lesy, Josefína si pořád ještě myslela, že ji čeká zábavný den. Zhruba po deseti minutách o tom začala pochybovat a o půl hodiny později nabyla přesvědčení, že zhyne. Většina účastníků zmizela kdesi vepředu a nebýt hlasitého „Píchej!“, kterým ji Miroslava v pravidelných intervalech doháněla k šílenství, spokojeně by si ustlala v závěji k věčnému spánku. Navíc houstlo sněžení a s tím i Karlovy lamentace, „že se to – krucinál hergot – lepí“.

„Do prkenný ohrady, já se na to vykašlu!“ zahřměl nakonec. Zastavil a sundal si jednu lyži. „Mám to celý obalený sněhem.“

Josefína se vedle něj svalila na bok a položila tvář na sníh. Srdce jí bušilo ve spáncích.

„Takhle se nikam nedostaneme,“ zakroutila hlavou Miroslava, na které byla znát jen nepatrná únava. Otevřela ledvinku a podala Josefíně láhev s vodou. „Nikdy jsi nebyla příliš fyzicky zdatná, ale netušila jsem, že jsi na tom až takhle špatně.“

„Nechte mě tu vlkům,“ zachrčela Josefína a pokusila se napít trochu životadárné tekutiny. Vleže to byl nesnadný úkol a ona si nalila většinu vody někam za ucho.

„Tak si ale ustel jinam,“ houkl Karel, který se pokoušel kovovým koncem hůlky zbavit lyži zbytků sněhu a vosku, a zaposlouchal se. „Jedou sem lidi.“

„To je mi jedno.“ V tuhle chvíli se jí i rána špičkou lyže do oka zdála milejší.

„Odřeš si skluznici,“ připomněla Miroslava svému muži skutečnost, že si ničí běžky.

„To je mu jedno,“ zachrchlala znovu Josefína.

 

Jakmile tuto trojici již dobře známou pravidelným čtenářům humorných detektivek Marie Rejfové doplní skupinka právě přijíždějících aktérů, začnou se dít věci..! A aby toho nebylo málo, celé osazenstvo se brzy rozroste ještě o několik dalších osob, jejichž setrvání na scéně nebude vždy záležet jen na nich samotných. Dějství, ze kterého mrazí, je totiž na spadnutí. A romantika? Ta si s bodem mrazu zrovna nenotuje. Josefínin věčně ženatý milý, policejní komisař Tvrdík, nadále žárlí i zachraňuje, ale to je asi tak všechno. A tak nezbývá než si počkat na další díl, ve kterém se snad spolu s Josefínou dočkáme zase nějakého milostného jiskření… V díle Kdo maže, ten jede se však autorka čím dál tím více zbavuje nepotřebné zátěže cukru z románů pro ženy a kráčí si v ryze detektivním duchu přes mnohé záhady až k jejich rozluštění. Dokonale přitom poplete hlavy svých čtenářů rozbolavělé z toho, kdo že je vlastně vrah. Opět se přitom ponoří do trochu vzdálené historie, ve které je třeba hledat neotřesitelné důvody děsivých zločinů. A že právě zločiny autorka ve své nové knize vůbec nešetří a začne přímo u exotického ptactva!

 

„Vysvětlí mi někdo, co se tady děje?“ zahřímal komisař.

Andrea vzlykla. „Zabil mi papouška! Štval ho. Vyhrožoval, že Miláčkovi zakroutí krkem!“

„Udělal by to každej!“ došla Lukášovi trpělivost. „Nezavřel zobák! To bylo furt: Luidži, ukaž ptáka! Luidži, ukaž ptáka!“

„Co jsi mu provedl?!“

„Nic,“ odsekl. „Chtěl se provětrat.“

„V tom mrazu?!“ vytřeštila oči.

„Vypadal, že to dá,“ bránil se Lukáš. „Roztáhl křídla, že poletí. Jenže pak přišel takovej větší poryv. Chvíli se držel zobákem za parapet, ale… smůla.“

 

Podobným stylem humoru, který se prolíná s lehkou morbidností, je prošpikována celá kniha. Tahle humorná detektivka, která už je více ryzí detektivkou nežli napínavým čtením pro ženy, má další tradiční prvek, na nějž jsme si už zvykli. Jsou jím humorné i drsné komentáře Josefíniny babičky, které nám povětšinu objasňují záhady mužského plémě.

 

„V každé ruce nákupní taška a v podpaží batole. To tě, zlatíčko, čeká, když si na sebe uvážeš sobeckého egoistu, varovala ji babička. Pamatuj si, že vdát se musíš tak, abys nikdy netahala nic těžšího než kabelku, láhev sektu a popelník.“

 

 

A v čem je tahle kniha Marie Rejfové naopak neobvyklá? V tom, že se celá hromada pozoruhodných událostí odehraje v neskutečně krátkém čase. A v neskutečně krátkém čase si knihu určitě i přečtete, protože je jako vždy psána svižným tempem. Jen u násadky teď zůstalo o něco více krve… A wodehousovského odkazu.

 

Josefína se rozesmála. Slunce hřálo čím dál víc, sníh se pěkně lepil a za chvíli už před sebou valila obrovskou kouli. S pomocí pana brejličky ji umístili před Tvrdíkovu toyotu.

„Co tu provádíte za lumpárny?“ Hlubokým sněhem se k nim brodil Karel Dostál. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se ven nevydal jen v tričku a domácí obuvi.

„Karle?“

„No?“

„Víš, že máš na nohou pantofle, že jo?“

„Tak senilní ještě nejsem,“ opáčil.

„Vždycky jsem obdivoval otužilce,“ pokýval hlavou Ben Tobias.

„Můj praděd se prý koupal na Nový rok v Labi.“

„Aha,“ strčila do Tobiasovy koule, aby na ni nabalila další sníh.

„Umřel o tři týdny později na zápal plic.“

„Mně je to jedno,“ mávl Karel rezignovaně rukou. „Kdybych zůstal vevnitř, trefil by mě šlak.“

„Stalo se něco dalšího?“ lekl se Tobias.

„Třeba vražda?“ zeptala se Josefína. Koule nabírala správných rozměrů a bylo čím dál těžší ji tlačit.

„Žena se mi zbláznila!“ zvolal Karel s nefalšovaným zoufalstvím. „To je pořád zlatíčko, drahoušku, miláčku… Nechceš tohle, nebo ti mám raději přinést tamto? A dal by sis něco dobrého? Přinesu ti otvírák… Ale já vím, proč mi to dělá. Zapomněl jsem na blbý výročí, a ona se mě teď snaží psychicky zdeptat!“

„To snad dělala vždycky, ne?“ zvedla k němu hlavu Josefína. „Teď to má jen jinou formu.“

„Jenže na tamto jsem si už zvykl,“ oklepal se zimou. „Fujtajbl, to je kláda. Kolik tak může být stupňů?“

„Sníh je mokrý. Nic moc drastického to nebude,“ usoudil Ben Tobias.

„Máte pravdu,“ zadrkotal zuby Karel. „Je fajn.“

 

 

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

 

(REJFOVÁ, Marie. Kdo maže, ten jede. Praha: Mystery Press, 2019, s. 237)

Foto: nakladatelství Mystery Press

 

Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top