Recenze

Petr H. Batěk s poetickým Výkřikem motýla

Po první sbírce Petra H. Baťka Ona má křídla v modrobílém ladění přichází černobílá knížka poezie Výkřik motýla. Jakmile se do této druhé autorovy sbírky poezie začteme, otevře se nám svět lásky, něhy a milování. Vstoupíme do dosud tajné komnaty, ve které mluvit o lásce není slabost. Romantická duše Petra H. Baťka zde vystupuje ve vší své zranitelnosti a občas si pohraje i s vášní, humorem a čím dál častěji i s volným veršem. A jaký ještě je tolik osudový Výkřik motýla?

 

Autor zde stejně jako ve své předchozí sbírce Ona má křídla nechává lásku promlouvat několika nám již známými motivy. Těm vládne moře. Ale je tu i nebe a ptáci a peří, peří v peřině. A nad tím vším slunce – slunce jako znovuobjevená síla lásky, která ve velkém projasňuje tuto druhou básnickou sbírku na rozdíl od té první, láskou prchavé. V černobílé knížce Výkřik motýla nechybí ani hvězdy a ani sníh. A přesto že je z celé knihy znát větší jistota lásky a větší teplo milování, i tady černobílá barva na obálce a ilustracích představuje střídání bláhového štěstí a trýznivého zklamání. A nebo se jen básník tolik bojí o lásku?

 

Petr H. Batěk stránku po stránce vypisuje své sesbírané verše doplněné o jemné ilustrace Evy Toulové. Sem tam naruší zažitou strukturu i téma a zničehožnic na nás vypadne báseň na autora dosti experimentální, plná nadsázky a ironie. Najdete zde i básně psané jakoby na zakázku – například ke svatbě bratra či blízkých přátel. Čím dál více se z autorova poetického světa vytrácí vázaný verš. Jeho zastánci si však mohli přijít na své v předchozí básnické sbírce. Tahle už není tolik svázaná, lépe se jí dýchá a může daleko snáze uplatnit vršící se fantazii. Kde ustupuje forma, prohlubuje se obsah. A použitý volný verš si dokonce místy hraje i s filosofickými tématy. Podobně jako v předchozí sbírce však i v této převažují něžné motivy, které proletí celou sbírkou, aby se v závěru pokorně snesly na křehká křídla motýlí…

 

Až složím báseň

 

Miluji podzim v přístavišti

sedím a zapisuji myšlenky

toulavé kapky

obrovského moře

pro mě je perlou každičká z nich

snažím se splynout s námořníky…

tak jim mávám

a oni mi to vrací

když mlčí o lásce, o pokoře

já jim to vidím na očích.

 

Miluji podzim v přístavišti

sedím a zapisuji slova

skládám je k sobě

jak střípky od zrcadla

všechny se třpytí

a každý je jiný…

 

Až složím báseň z nich

a přečtu ji svým dětem

pak vrátím ji zpátky do hlubiny.

Tak uschovám ji

před povrchním světem

a kdyby snad na dno nedopadla

můžeš si ji nechat!

 

Miluji podzim v přístavišti

tam nemusí se spěchat.

 

Do mého srdce

 

Do mého srdce vstoupilo slunce,

to slunce má jméno tvého těla.

Teď samou láskou topím se v tůňce

jen aby navždy mi vydržela…

 

Do mého srdce pronikla záře,

jak je mi krásně v tom oslnění.

Slíbám snad smutek z její tváře,

pak vyrvu stránky z kalendáře,

na kterých naše štěstí není.

 

Do mého srdce vstoupilo slunce,

kéž zůstane na věky!

Šeptám to přání a hladím jí záda,

možná i ona má mě tak ráda,

když jemně dýchá

do deky.

 

 

Stařec a moře

 

Jsi hladinou místy rozbouřenou

jsi oceánem mého snění.

 

Jsi mojí osudovou ženou

a všechno ve mně nevědomky měníš.

 

Jsi hlubinou skrytou v temnotě

oázou klidu obklopenou stíny

jsi bílá jako labutě

když ke mně vklouzneš pod peřiny.

 

Jsi celé rozmanité moře

vábivě dálkou volající

jsi moje štěstí

prchavé a často spící…

 

A já?

Jen rybář na pramici…

 

 

Korálky

 

Jak je tu bez tebe tak nějak prázdno.

Vím, na krásné věci lehko se zvyká

když vezmou tě do nebe

a pak vrátí na dno.

 

Jak je tu bez tebe tak nějak smutněji.

Slyším tvůj hlas, něco mi říká

zní jako hudba, jak píseň o štěstí…

lásce a naději…

 

Já tu sedím a polibky jako korálky

se mi rozkutálely do trávy.

 

 

V oblacích

 

Za chvíle s tebou posílám pohlazení

kde bylo prázdno, dnes už není

kde bylo pusto, tam je láska

kde byla poušť, je sladké osvěžení.

Kde sídlil strach a dělal svoji práci

jak závan štěstí poletují ptáci

kde bylo smutno, zní tvůj smích.

 

To díky tobě, lásko, žiju ve svém snění.

To díky tobě žiju v oblacích.

 

 

Na Jadranu

 

Slunce mě vzalo do náruče

jen na krátko jsem hostem na Jadranu

jak příboj do skal buší srdce

vím, že tu dlouho nezůstanu.

 

Volá mě vítr ze Severu

volá mě vášeň, smrt i lásky květ

volá mě tisíc jiných směrů

a já jim musím vyhovět.

 

 

Vrbnické víno

 

To je ten klid

o kterém si snívám

podzimní moře

patří jenom rybám

a já si vklouzl do samoty.

 

Jak je to krásné

čisté zastavení

zahalen v mlze

sedím na kameni

a možná se i trochu měním…

 

Jak moc chci žít

ale jinak, než jsem žil.

Vím, trvalo to dlouho

než jsem pochopil

že můžu hrát a nesledovat noty.

 

Tak nasávám pravdu

z Vrbnického vína

nasávám často

vždyť pokaždé je jiná

sladká i trpká a občas hlavy stíná.

 

A já si obul roztoulané boty.

 

 

Závěje

 

Je ráno, sotva desátá

a já jsem po pás ve sněhu.

Ta cesta sněhem zavátá

po níž jsem chodil pro něhu

teď změnila se v bílou pláň.

 

Ne…

to není konec příběhu

máš ke mně nataženou dlaň.

 

Když zkřehlé tváře zahřeje

pak roztají ty závěje

a tvoje ústa prokletá

mi zašeptají:

Vstaň!

 

Jsme jako barev paleta

a život tvoří naše díla

tak často jenom černobílá.

Jak vlky noc nás pohltila

a láska je jak

plachá laň.

 

 

Výkřik motýla

 

Motýlí výkřik prolétne nocí a ty spíš

padají jiskry z popálených křídel.

 

Myšlenky spoutané temnou nocí zadusíš

a smyješ vodou z karlovarských vřídel.

 

Tak sami sebou zaslepeni vlastní strastí

hledáme ráje na zemi.

 

Hledáme tam, kde nic není, nad propastí

hledáme marně, zdá se mi.

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(Petr H. Batěk. Výkřik motýla. Praha: No Limits, 2018, s. 95)

Foto: Jarmila Flaková; petrbatek.cz

 

Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top