Recenze

Sarah Winmanová a její Slunečnice – tři osamocené cesty za láskou

Po představení světového betselleru Když byl bůh králík a slavného románu Rok zázraků přichází nakladatelství Grada s další knihou od úspěšné britské autorky Sarah Winmanové v překladu Petry Diestlerové. Nese název Slunečnice a odkazuje na tajemství skryté v tak známém obraze. Je v něm láska i utrpení, stejný smrtící koktejl jako v životě tak pozdě oslavovaného Vincenta van Gogha. Umíme si dosyta užít lásky dřív, než ji navždy ztratíme? Tak by mohla znít ústřední myšlenka knihy Slunečnice. Znít a doznívat ještě dlouho potom, co dočteme její poslední stránku.

 

Celý příběh propletený láskou, vášní, nadějí i zklamání, je umně převyprávěn jazykem plným poetiky, který dává čtení knihy až snový prožitek. Autorka se zaměřuje výhradně na vnitřní děj hlavních postav, s něhou sobě vlastní se však vyžívá i v popisu přírody a proměn počasí, čímž dává celé knize další osobitý rozměr. Kniha Slunečnice tak nesleduje výhradně tři osamocené cesty za láskou, ale přibližuje nám i chvíle strávené v Anglii a ve Francii tak živoucím způsobem, že se vám vůbec nechce vrátit zpátky.

 

„Zamířil rovnou do cestovní kanceláře, vytáhl ten papírek a požádal o doporučení na nějakou výpravu do tří hodin letu od Londýna. Součástí toho výletu však musely být – a to přečetl nahlas – Radost. Úžas. Zvídavost. Kultura. Romantika. Svádění.

To je snadné, prohlásila slečna z cestovky.

A o měsíc později byli v Benátkách.

Díky tomu náhlému popudu se zase drželi za ruce u kavárenských stolků a naskakovali na vaporetti, které už odplouvaly. A ubytovali se v malém hotýlku a vdechovali starý dech laguny a v tichém koutku nějaké osterie nebo rozvalení na posteli s bušením orgasmu doznívajícím v hrdlech znovu nacházeli jeden druhého.

Jednou ráno je probudila povodňová siréna a v tu časnou hodinu to byl přízračný zvuk. Vstali a vyšli ven. Nad lagunou se vznášelo klubko mlhy a vycházející slunce bylo zářivé a rudé a krásné. Lávky byly vytažené a oni užasle chodili kolem a snídani si dali na trhu v Rialtu, jenom housku, ale pak se vzájemně hecovali k tomu, aby si dali skleničku vína místo espressa, a bylo to dokonalé. A chodili. Informace čerpali od kolemjdoucích skupinek turistů, odpočívali opření o mosty na přímém slunci, nacházeli v něm nakrátko útočiště před chladným vzduchem a měkké pleskání tvořilo melodický tep města.

K obědu si dali spaghetti vongole, oblíbené jídlo, pili další víno a Ellis předčítal poznámky z ohmataného výtisku Benátek pro radost. Vrátíme se do hotelu, navrhla Annie s úsměvem. Za chviličku, řekl Ellis. Nejdřív musíme zajít ještě na jedno místo, a zaplatit účet, vzal ji za ruku a pomalu se spolu loudali k San Rocco a do Tintorettova bušícího srdce.

Ve Scuola Grande stáli v úžasu, zatímco nad nimi a kolem nich nabírala Bible podobu. Krása a úzkost lidstva je ohromila a umlčela. V horním patře se Annie posadila na lavičku a rozplakala se.

Copak je? zeptal se Ellis.

Všechno, odpověděla. Tohle a taky víno k snídani a ty a já a prostě všechno. My. To, že vím, že jsme v pohodě a že taky dokážeme blbnout. To nás naučil on, viď?

Ellis se usmál. Naučil.“

 

Není to klasický milostný trojúhelník. Kniha Slunečnice od Sarah Winmanové je plná tajemství. A někteří z jejích hrdinů ta svá vyjeví až později. To, co je však patrné u trojice Ellis, Annie a Michael, to je až neskutečně silná a svobodomyslná láska. Ve všech svých podobách. Právě vychutnávání si života, navázání na to, jak jsme v mládí a bez zábran trhali hrozny žití, to je další stěžejní linií této knihy. Kam však sahají hranice našeho svobodomyslného jednání? Neublížíme jím jednou někomu včetně sebe samých?

Láskyplný příběh knihy Slunečnice snad ani nezná žárlivost a nenávist. Ne mezi třemi jejími hlavními protagonisty. Jakoby je snad všechny podvědomě spojoval obraz, kterým to před lety všechno začalo.

 

„Takže Vincent doufal, že dole na jihu založí umělecký ateliér, protože chtěl mít kolem sebe přátele a podobně smýšlející lidi.

Nejspíš byl osamělý, řekl Michael. Kvůli té věci s uchem a té temnotě.

Já si to myslím taky, opáčila Dora. Byl rok 1888 a on čekal na příjezd dalšího malíře, člověka jménem Paul Gauguin. Říká se, že s největší pravděpodobností namaloval Slunečnice jako výzdobu do Gauguinova pokoje. Vytvořil taky spoustu jejich verzí, nejen tuhle. Ale je to docela hezká představa, ne? Někteří lidé tvrdí, že to není pravda, ale já si ráda představuju, že to tak bylo. Obraz květin jako projev přátelství a na uvítanou. Muži a chlapci by měli být schopní krásných věcí. Na to nikdy nezapomeňte, vy dva, dodala a zmizela v kuchyni.

Poslouchali, jak přesouvá koláč na talíř, otvírá zásuvku s příbory a její štěstí se ozývá v písničce.

A podívejte se, jak maloval! vyhrkla Dora, kterou náhle nová myšlenka přiměla vběhnout zpět do místnosti.

Podívejte se na ty tahy štětcem, jsou jasně vidět. Silné a pevné. Ať tuhle kopii udělal kdokoli, kopíroval i jeho styl, protože on rád maloval rychle, jako v sevření nějaké představy. A když se to všechno spojí – světlo, barva, vášeň, je to –

Umlčelo ji cvaknutí klíče v zámku. Otec kolem nich prošel do kuchyně. Neřekl nic, ale dělal hluk. Konvice hlasitě práskla o sporák, šálky, otvírané a zabouchávané zásuvky.

Dneska večer jdu pryč, oznámil.

Fajn, řekla Dora a dívala se, jak odchází z místnosti s hrnkem čaje.

A když se to všechno spojí? pobídl ji Ellis.

Je to život, řekla jeho matka.“

 

Touha po opravdovém a naplněném životě na nás při čtení dýchá z každé stránky, nejsilněji pak v čase lásky i bezčasí, které se blíží smrti. Slunečnice je knihou něžnou i bolavou. Její místy romantické okamžiky, kterým se přizpůsobuje i užitý literární jazyk, se střídají s nádechem života i stylu Beat generation. Ve všech životně důležitých chvílích hraje hlavní roli příroda jako přívětivý průvodce a zpovědník. Jako mateřská náruč pro všechny opuštěné. Lidmi i samotným Bohem.

 

„V pokoji se prudce ochladí, když padnou první kapky deště. Teď ke mně kněz přejde a vezme mě za ramena. Oči má něžné, oči má raněné. Je to, jako by věděl. Zachytím se jeho paží a svěsím hlavu. Ničí mě, jak moc potřebuju jiné lidi. Ten erotický tanec paměti, který zaútočí, kdykoli padne osamělost.“

 

Osamělost se v knize Slunečnice střídá s dechberoucími pocity ze znovushledání, trýznivé myšlenky nad bolestí všedních dnů rozsvěcuje dotek bezstarostného mládí. A láska, ta všudypřítomná i nenaplňovaná láska, ta je osou celého příběhu. Nejen před kulisami Arles, kam Van Gogh utekl se svými plátny a štětci a úzkostí. Těch patnáct slunečnic na obraze, které zde namaloval a jež oceňoval i jeho přítel Paul Gauguin, jsou světly naděje na lepší život. Jsou zlatem, které je dostupné nám všem. Jen po něm vztáhnout ruku…

 

„Už nyní cítím, že mi udělalo dobře jet na Jih, abych dokázal lépe vidět Sever.“

 

(Vincent van Gogh v dopise bratru Theovi, květen 1890)

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(WINMANOVÁ, Sarah. Slunečnice. Praha: Grada, 2018, s. 200)

Knihu z anglického originálu přeložila: Petra Diestlerová

(Foto: nakladatelství Grada)

 

Pokud vás kniha Slunečnice zaujala, již brzy si o její výtisk budete moci zasoutěžit na FB stránkách DigiTimes.cz.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top