Recenze

Karel Weirich – zapomenutý novinář a zachránce československých Židů v Itálii

Prostřednictvím Karmelitánského nakladatelství můžeme společně nahlédnout do velké části italské i české veřejnosti utajených dějin záchrany (nejen) československých uprchlíků v Itálii. V knize Alberta Tronchina s názvem Spravedlivý riskuje se nám tak představuje příběh českého novináře, který se zároveň stal jednou z nejdůležitějších postav československého odboje. V rámci své profese, díky odvaze i srdci na správném místě pomohl Karel Weirich celé řadě židovských uprchlíků, kteří se vinou zlovůle nacismu ocitli ve smrtící pasti.

 

Kniha Spravedlivý riskuje, jejíž česká verze se k nám dostává díky překladu Heleny Tůmové, pochází z italského originálu s názvem Un „giusto“ ritrovato. Karel Weirich: la Resistenza civile e il salvataggio degli ebrei in Italia. Tamější originál vydaný italským Ústavem dějin odboje a moderní společnosti nám tak i u nás otevírá cestu do povětšinou zapomenuté historie záchrany Židů v Itálii, význam Karla Weiricha nevyjímaje. Právě jeho život zůstal donedávna neznámý italské a zároveň i české veřejnosti, pročež je tato kniha tak cenná a potřebná. Karel Weirich je v samotném názvu knihy označen za „spravedlivého“, což přímo odkazuje na známé označení „Spravedliví mezi národy“, které Komise pro rozpoznávání spravedlivých vyznamenala při památníku Jad Vašem za to, že během druhé světové války riskovali život a zachránili Židy, byť sami Židé nebyli.

 

Ne všichni však vycházeli se svými bolavými příběhy s příchutí hrdinství na světlo veřejnosti. Sám Karel Weirich tak o svých zážitcích z války nikdy moc nemluvil, spíše se snažil své činy zlehčovat. Možná že právě díky tomu pak skončil v zapomnění…

 

„Říkával, že to dělal spontánně, protože to považoval za samozřejmé. Tečka. Neměl jiné cíle. Je pravda, že když ho chtěli vyznamenat medailí, řekl: „Ano, přijmu ji, ale musejí ji dát i všem těm řeholníkům a řeholnicím, kteří ty lidi ukrývali!“ To ale nechtěli, a tak nedostal nic… Ale nic si z toho nedělal. Vždy říkával, že to udělal, protože to musel udělat.“

 

Karel Weirich (1906 – 1981) pracoval jako novinář, stenograf a účetní. Důležitá je jeho profese vatikánského korespondenta ČTK v Římě, která mu zásadně změnila život a navedla ho k jeho tak významnému poslání. Během druhé světové války se mu tak právě z Říma podařilo naprosto jedinečným způsobem organizovat pomoc pro pronásledované Židy pocházející z Československa. Ohniskem jeho aktivit se pak stal koncentrační tábor Ferramonti di Tarsia v Kalábrii, ve kterém bylo zadržováno několik set československých Židů, pasažérů ztroskotané lodi Pentcho, na níž měli namířeno do Palestiny pomocí nelegální migrace známé jako Alija Bet.

 

Tronchinova kniha Spravedlivý riskuje velmi poutavým stylem popisuje, jak konkrétně Karel Weirich své aktivity ve prospěch Židů rozvíjel, a dává do kontextu lokální události s dějinami holocaustu a protifašistického odboje, navíc jsou zde přiloženy také velmi cenné archivní materiály, které ještě více oživují příběh tohoto zapomenutého hrdiny. Weirichův archiv naštěstí zůstal zachován, i když se i jeho majitel dostal do hledáčku gestapa. Dne 1. dubna 1944 byl zatčen za to, že fungoval jako prostředník mezi římským Výborem pro národní osvobození a krajany, kteří se přidali k italským partyzánům. Díky přímluvě Vatikánu mu byl nakonec trest smrti zmírněn na osmnáct měsíců nucených prací v koncentračním táboře Kolbermoor v Bavorsku, ve kterém zůstal až do jeho osvobození americkými jednotkami dne 2. května 1945. Velká část dokumentů dokazujících Weirichovu pomoc z let 1939 – 44 přežila netknutá pod prkny schodiště jeho domu. Sám autor knihy, Alberto Tronchin, pak píše o tomto cenném objevu:

 

„Pak však byl objeven archiv, důležité a podrobně dokumentované skutečnosti: úzká spolupráce s ostatními pomáhajícími organizacemi a s Vatikánem. Čísla a počty, dlouhé seznamy osob, kterým se snažil pomáhat, značné finanční obnosy, které jim poskytoval. Skutečnost, že se jako protagonista účastnil boje za osvobození od nacismu a fašismu. Jednoduše řečeno úžasný příběh. Můžu říct, i když to možná bude znít trochu banálně, že jsem byl dojatý, když jsem se celá odpoledne probíral jeho dokumentací, snažil se znovu oživit jeho příběh a vžít se do jeho myšlenek. Snažím se prostě pochopit, jaký to byl člověk. Kdo ví, možná kdybychom ho měli vystihnout jedním jediným slovem, mohli bychom o něm říci „spravedlivý“.

 

Kniha Alberta Tronchina Spravedlivý riskuje není koncipována jen jako svébytný příběh o životě Karla Weiricha a jeho pomoci potřebným, ale je zároveň dílem významných dějinných událostí, na jehož počátečních stránkách už klíčí nacistické zlo. Lépe (a mnohem poutavěji) něž z mnohých učebnic dějepisu se tak zde dozvídáme o všech důležitých a smutných příbězích (nejen) našich dějin, které se odvíjejí od chvíle, kdy se roku 1933 stal Adolf Hitler německým kancléřem. Brzy na to vzniká v Československu Sudetoněmecká strana Konrada Henleina zpochybňující demokratické šíření země a slavící první úspěchy nacismu, první migrace pronásledovaných Židů tak pomalu začíná…

 

Především důsledkem Mnichovského diktátu z 29. – 30. 9. 1938 pak následují události v rychlém sledu. Slováci vyhlašují nezávislost (ale brzy se stávají vazalským státem Německa), Hitler obsazuje 15. 3. 1939 Prahu a vyhlašuje vznik Protektorátu Čechy a Morava. Karel Weirich už tehdy obdrží v Římě od svých protinacisticky smýšlejících kolegů první zprávy o rozpínajících se brutálních nacistických metodách. Mapuje tak postupující dramatickou situaci v Čechách a na Moravě, zprávy překládá do italštiny a předává je vatikánskému sekretariátu.

 

„Jeden Čech, kterému se v těchto dnech podařilo utéct z protektorátu, vypráví, že česká strana se rozhodla uspořádat na 28. října průvod z ulice Na Příkopě přes Václavské náměstí a Národní třídu k Národnímu divadlu. Všichni měli být oblečení ve smutečních šatech a s trikolórou na klopě. Němci se to dozvěděli a 26. října v rádiu vysílali zprávu, že Češi v den státního svátku vzdají poctu Němcům padlým v Polsku. Na poslední chvíli se ale podařilo vydanou výzvu odvolat, a tak početné skupiny lidí v ten den zpívaly veselé národní písně. Tahle demonstrace se sice podařila, ale stála život padesát Čechů, protože Němci stříleli do davu bez slitování, hůř než na zvířata.“

 

„Jeden německý ordner zastřelil ranami z revolveru patnáctiletého chlapce, který právě nesl květiny k soše sv. Václava. Chlapec měl po prvních zásazích ještě sílu udělat pár kroků, ale pak padl mrtev u kamenného památníku – připomínky 28. října 1918.“

 

Spolu s krutostmi páchanými na obyvatelích protektorátu začínají Němci ekonomicky ožebračovat zemi, která se stala jejich kořistí. V Čechách se nesmí volně prodávat mýdlo, každý může dostat přídělem jen jedno vejce na dva týdny, pokud si zemědělec schová máslo pro vlastní potřebu, čeká ho vysoká pokuta nebo rovnou koncentrační tábor. Koně z Čech mizí na výměnu nebo do konzerv.

 

„Cílem je využít Čechy a Moravu ve prospěch Říše, kam se budou muset svážet plody české úrodné země.“

 

To všechno je ale teprve začátek. Ty největší masakry z rukou nacistů rozeběhnou až nevinné pokojné protesty studentů, které vyvrcholí 15. 11. 1939 jako odpor proti zavírání jejich univerzit, které mělo urychlit proces germanizace. Němci tehdy tvrdě zakročili proti poklidné demonstraci k uctění výročí vzniku samostatného Československa 28. října 1939, kdy zavraždili teprve dvaadvacetiletého Václava Sedláčka a těžce zranili studenta medicíny Jana Opletala, který 11. 11. na následky zranění zemřel. Poté se kolotoč pronásledování a likvidace nežádoucí mladé inteligence rozeběhl naplno…

 

„Razie na Masarykově koleji, jak nám vyprávěli, se změnila v nevýslovnou krutost. Studenti, kteří se chtěli zachránit skokem z okna, byli ve světle reflektorů pronásledováni střelbou. Několik jich bylo zabito nebo vážně zraněno. Všechny odvlekli do sklepení koleje, kde je s tváří obrácenou ke zdi a s rukama vztyčenýma vzhůru hlídali ozbrojení příslušníci SS. Až za rozbřesku je převezli do jízdárny na Ruzyni, kde už jsme byli my.

Na Ruzyni probíhaly celý den individuální výslechy, přerušované jen bitím a nadávkami. Studenty cizích národností, především Bulhary, a české studenty mladší než dvacet let dali stranou a večer je propustili, nikoli však bez dalších projevů násilí.

Než nás pustili, museli jsme se postavit do řady a s pohledem upřeným před sebe všichni sborem říct: „Wir danken Ihnen“ (Děkujeme vám!). Tak jsem se zachránil. Nevím ale, co se stalo s mými kolegy, alespoň s těmi jugoslávskými. Ale o těch českých, ach, toho vím až příliš! … Ti, kdo zůstali, byli urychleně odvezeni do koncentračního tábora, buď do Buchenwaldu v Německu, nebo ke Karlovým Varům v Sudetech. Ale minimálně stovku z nich zabili v průběhu toho bezuzdného honu v noci z šestnáctého na sedmnáctého nebo při hromadné popravě sedmnáctého večer v Šáreckém parku.“

 

Po procesu se studenty začíná i nacistický boj proti knihovnám ruku v ruce s přepisováním dějin.

 

„V současné chvíli Němci neúnavně bojují proti české vědě a literatuře. Nacističtí komisaři prohledávají všechny české knihovny – univerzitní, veřejné i soukromé – a odnášejí všechna díla, která by mohla v myšlenkách Čechů oživit vědomí jejich lidské a národní hodnoty.“

 

„Němci nařídili, aby čeští profesoři a učitelé k začátku školního roku 1941 připravili nové učebnice dějepisu.

Čeští žáci se musí učit, že nejkrásnějším okamžikem byl pro český národ 15. březen 1939, den německé okupace Československa. Že podobně skvělá byla i doba pod vládou Habsburků, trvající tři sta let. A že nejhorším obdobím temna bylo dvacet let samostatného státu.“

 

Další kapitola knihy Spravedlivý riskuje už se pozvolna přesouvá k dějinám ohledně prvního vážnějšího pronásledování Židů, které nabírá svou sílu pro nechvalně proslulé Křišťálové noci9. na 10. listopad 1938. Po děsivém pogromu na židovské obyvatelstvo míří už do Prahy Adolf Eichmann, předseda Ústředního úřadu pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě.

Dne 1. 9. 1939 dochází k invazi do Polska. Vznikají ghetta, je vydán zákaz vycházení a nařízení nosit žlutou hvězdu, dochází k hromadnému vraždění Židů…

 

Po Hitlerově invazi na sovětské území dne 22. června 1941 jsou už masakry organizovány ve velkém. Německé jednotky likvidují židovské obyvatelstvo v závislosti na postupu fronty. Poprvé dochází k experimentování s „mobilními“ plynovými komorami, které byly umístěny na přívěsech kamionů. Díky své velikosti a oxidu uhelnatému ve spalinách z motorů dokázaly zabít až 70 Židů naráz.

Kolem poloviny roku 1941 jsou zahájeny stavební práce na šesti velkých vyhlazovacích táborech, brzy na to končí možnost emigrace a začíná masivní vlna zatýkání a deportací. Situace se ještě více přiostřuje po smrtelném atentátu na Heydricha dne 27. 5. 1942.

 

Další část knihy Alberta Tronchina už se věnuje zemím, které více a více stěžovaly podmínky pro přijetí Židů, utíkajících ze smrtící pasti. Imigrační kvóty, rasové zákony, vystěhovalecké daně, peněžní daň po Křišťálové noci, zápis do imigračních seznamů, maximální částka pro převoz, … Kolikrát Židům nezbylo nic jiného než riskovat ilegální překročení hranic. Tajná migrace do Palestiny pod názvem Alija Bet, kterou organizovaly sionistické organizace, zachránila na 18 000 Židů z Evropy. Řada lodí ale také ztroskotala, navíc byli Židé zatýkáni i po cestě.

Autor knihy se pak věnuje zejména Židům z lodi Pentcho, tedy těm, kteří ztroskotali u Rhodu po cestě ze Slovenska do Itálie. Celkově však poukazuje na nesnáze, kterým museli Židé v Itálii čelit, ať už díky nacismu nebo díky tomu, že i v Itálii představovaly předsudky vůči Židům silně zakořeněnou tradici. Kvůli sílícím protižidovským opatřením pak muselo na 9000 Židů emigrovat do jiných zemí. Poté následovaly internace mužů pod 60 let do koncentračních táborů, žen do menších měst a vesnic. Podmínky pro život těchto vězňů však byly naštěstí vcelku přijatelné, a to hlavně díky pomoci zvenku.

 

„Zapojit se do této humanitární činnosti se snažil rovněž Vatikán, ale až do německé okupace byl jeho postoj váhavý a velice opatrný. Domníval se totiž, že by jeho větší angažovanost v pomoci mohla nenapravitelně poškodit vztahy s italskou vládou. Ani potom se papež jasně a rozhodně nevyslovil proti vyhlazování.“

 

Poté, co Mussolini nařídil zatýkání zahraničních Židů a Židů bez státní příslušnosti, zakládá Karel Weirich Svatováclavský fond, jehož oficiálním účelem je „správa fondu určeného na charitativní činnost, na kult českého knížete, světce a národního patrona svatého Václava a na údržbu oltáře, který mu byl zasvěcen v bazilice sv. Petra“. Píše se druhá pol. roku 1940 a Karel Weirich sbírá finanční prostředky, ale shání také potraviny, šatstvo a léky, zkrátka vše důležité pro pronásledované Židy. Finančně mu pomáhají především Češi a Slováci žijící v Itálii, ale také například Československý červený kříž v Londýně. Weirich si dopisuje se svými chráněnci a vše o požadované i poskytnuté finanční pomoci si eviduje. Někteří jeho dopisovatelé dojdou díky jeho pomoci do cíle, jiní zemřou po cestě.

Unikátní je zejména Weirichova pomoc těm, kteří ztroskotali u Rhodu a byli internováni do koncentračního tábora Ferramonti-Tarsia. Tento tábor je pak sběrnou mozaikou Židů ze všemožných zemí, ale také nežidovských obyvatel, kteří vystupovali proti fašismu, případně jejichž země vstoupily do války proti Itálii. Důležitou roli ohledně pomoci potřebným hraje zde také otec Callisto Lopinot, táborový kaplan a zarytý odpůrce nacismu. S Weirichem jsou úzce propojeni a ten se na něj může vždy spolehnout. Ztroskotanci z Rhodu se do tábora dostali obzvláště podvyživení, zesláblí a navíc zcela bez peněz, proto byla právě pro ně pomoc nejdůležitější.

 

„Weirich nedodával internovaným ve Ferramonti jen oblečení a léky, ale také peníze. Za ně si vězni mohli koupit, co potřebovali. Viděli jsme, že se jednalo o nemalé částky. Například 12. dubna předal otci Lopinotovi 40 000 lir, aby je rozdělil mezi internované s tím, že každý dostane 100 lir. To znamená, že jen ve Ferramonti v tom okamžiku pomáhal čtyřem stům svých krajanů. 14. srpna jim dokonce věnoval 196 500 lir. Ty měly být rozděleny mezi 398 osob.

Celkově vzato se Svatováclavskému fondu povedlo udělat velký kus práce. Jestliže se internovaným Čechoslovákům podařilo přežít až do osvobození tábora (14. září 1943), pak to bylo bezpochyby také díky vytrvalosti a podnikavosti Karla Weiricha.“

 

Situace Židů se ještě více zhoršila po vzniku Italské socialistické republiky, která navázala na antisemitskou politiku nacistů. Dochází k tvrdšímu pronásledování Židů, deportacím do Osvětimi či do italských vyhlazovacích táborů, ale také k popravám přímo na místě. Weirichovo úsilí o záchranu Židů však nepolevuje. Pomáhají mu také různé církevní řády, které skrývají židovské uprchlíky. Vedle finanční a věcné pomoci poskytuje už Karel Weirich svým židovským chráněncům i falešné doklady.

Jak se blíží konec války, blíží se i konec naprosto úchvatné knihy Spravedlivý riskuje od Alberta Tronchina (*1982), absolventa studií historie na univerzitě Ca´Foscari v Benátkách. Tato kniha s vysoce ceněnými ukázkami z archivu hlavního hrdiny je čtením nadmíru poutavým a velmi poučným. Jak smutné potom však je, že už její předmluva, kterou zde použiji jako závěr, čím dál tím více odpovídá stavu dnešní společnosti:

 

„Větší znalost historie i historiků ze strany vládnoucích vrstev i širší společnosti mohla mít blahodárný dopad na mnohá politická rozhodnutí. Pokud se tomu tak neděje, není snadné rozpoznat odpovědnost a vymezit ji jen na základě současné kulturní a politické situace. Skutečností je, že mnoho společenských postojů je spíše než rozumovým úsudkem stále více ovlivňováno emocionálními faktory, a tak se znovu nebezpečně vynořují rasismus, fundamentalismus, nesnášenlivost, fetišismus peněz, arogance moci. To vše začíná ve vztazích mezi jednotlivci a pokračuje ve vztazích mezi státy, etniky a náboženstvími.“

 

„Osvícenství“ (a století „osvícených“ vladařů) bylo zdá se promarněno a triumf slaví rozklad rozumu.“

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(TRONCHIN, Alberto. Spravedlivý riskuje. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2015, s. 142)

Knihu z italského originálu přeložila: Helena Tůmová

 

Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top