Tvůrčí psaní

Básničky z lásky

„Jak poklidný by byl život bez lásky, Adso, jak pokojný, jak bezpečný, jak prázdný…“ Tak promlouvá františkánský mnich Vilém z Baskervillu ke svému žáku, Adsonovi z Melku, a připodobňuje tak vlastně lásku k voňavé růži plné trnů. Možná je totiž lepší riskovat poranění než být ochuzen o krásu nevšedního zážitku…

Jarní tání

Růžový věneček z vůně a rosy

spí tiše v trávě pod ledem

ukolébavkou od rákosí

brzy mě k tobě dovede

 

Na nebi ospalé hvězdy svítí

a srdce taje jak v lesích led

Mléčná dráha se před rozlitím

zastaví na prahu němých vět

 

Růžový věneček unáší řeka

slunce ho líbá po cestě

kolik as trápení ještě ho čeká

než vrátí se zpátky k nevěstě

 

Hyacinty už voní z parků

Hyacinty už voní z parků

a já ti vplétám do náramků

celé trsy pampelišek

jsi moje touha spadlá z výšek

bleděmodré oblohy

a já ti sypu pod nohy

okvětní lístky tulipánů

a na polštáři tě něžně k ránu

zlíbám jak slunce v bezvětří

jsi moje víla

a na těch se láskou

nešetří

Srdce básníka

Ach, jak velké je srdce básníka!

Každý den pro jinou ženu hoří

do časů dávných ve snech utíká

co spálil, chtěl by znovu prožít

 

Opona padá, rudé slunce hasne

Villonovy verše bijí na poplach

tak se ještě jednou, dvakrát spasme

než se naše těla promilují v prach

Láska z papíru

Za okny mírně poprchává

otáčím v knize tentýž list

na stolku jemně voní káva

nauč mě ve své duši číst

 

Slova se pletou a bouře sílí

veď moji ruku, tak uč mě číst

už jenom vteřinu, jen pouhou chvíli

a zůstane ze mě bílý list

 

Lásce nadoraz

Tvé jemné vlasy voní po malinách

když ranní slunce běhá po trávě

jsem pořád stejná a přece trochu jiná

a možná že ti o tom budu vyprávět

 

Kreslíc prstem po tvých nahých zádech

zpola rozpuštěné letokruhy něhy

počítej se mnou – nádech, výdech, nádech

proč jen se obzor najednou zdá bledý?

 

Posbírám maliny na svém holém břiše

a nechám slunce vysušit náš čas

neříkej nic, co nechtěla bych slyšet

zas jednou lásce jsme byli nadoraz

 

Pro zahřátí

Tak zase bílé jsou louky i ulice

a není co v básni by nebylo psáno

lampy dnes zažehly na světel tisíce

lesknou se ve sněhu jak naše ráno

 

Polibek od tebe chvěje se na tváři

v pokoji pomalu zamrzá strach

že ještě naposled v očích ti zazáří

oheň, jež zakrátko změní se v prach

 

Ještě mi na chvíli zavoníš v dlaních

jak první květy v předjaří

není to láska a není to lhaní

jenom ten oheň už nezáří

 

Ty a já

Slunce mi z dlaní smutně steklo

jsem tvoje nebe

jsi mé peklo

 

S ránem tvou vůní zahalena

poprvé vstává ve mně žena

 

Jsi mé nebe

jsem tvoje peklo

Dosud v nás ještě nepřeteklo

to zatraceně sladké chtění

 

Jsme jeden v druhém

zakotvení

 

Až červené listí pohladí náš dvůr

Až červené listí pohladí náš dvůr
budu s tebou v duchu stesky zametat
byli jsme tak plní, dneska je nás půl
ukradli nám vzácný obraz Maneta

 

Až tvé okenice mrazy zlíbají
ohřeji ti dlaně láskou z podšálku
bylo to tak krásné snít si potají
a slyšet tvůj smích v barvě korálků

 

Až se jaro vzbudí sluncem na mezi
konečně tě vezmu pevně za ruku
přežili jsme zimu s láskou v rozmezí
a je stále v něžném, čistém rozpuku

 

Máš ruce hennou zdobené

Máš ruce hennou zdobené

z vlasů tvých vítr závoj sňal

tečou z oázy pramene

s vůní libanonských skal

 

Pod tíhou řas tvé oči svítí

jak lvice chystáš se k útoku

tak rád se chytám do tvých sítí

sic vedou v Hádovu zátoku

 

Tvá náruč ještě chvíli hřeje

a kolem zvoní kopyt žal

vrhám se srdcem do peřeje

kde vítr můj prach rozfoukal

Zasněný měsíc dodýchal

Zasněný měsíc dodýchal

společný večer nad řekou

srdce vrývá se do tvých skal

a noc zní slepou útěchou

 

Že v přístavu tvém mohu chvíli

spočinout v matném Edenu

a s bolavou síťkou na motýly

pochytat sladkou štěstěnu

 

Zatímco na řasách ti pláče

vodopád vyplašených snů

já rád bych s tebou sluncem kráčel

do krajů alhamberských lvů

 

A dál bych brouzdal k tvému chrámu

vinnými hrozny opilý

a znovu bych sahal po poháru

byť by zněl láskou jen na chvíli

 

VZPOMÍNKA

Ulehly tvoje teplé šťastné tváře
ulehly do peřin od měsíční záře
ulehly a nechaly si zdát
sny, co ráno budou ti chtít brát

 

I úsměv v tobě tiše usíná
když polaská ho tvá něžná peřina
a když víčka tvoje propadnou se do snění
já přeju si, ať jsme si souzení

 

Takhle tě vidět usínat
a s tvými tvářemi si hrát
poslouchat tvoje srdce, ležet na něm a spát
tohle chci zažít ještě hodněkrát

Prosněžená jsou naše rána

Prosněžená jsou naše rána
kdy ptáci venku šeptají
o písni, co nedohrána
odjela ranní tramvají

 

Polibek na šíji ještě se třese
když srdce láskou zavzdychá
vznáší se někde nad útesem
ujíždíš kamsi do ticha

 

Proč nejsou noci trochu delší
a víno neumí zázraky
proč moje dlaně nekonejší
tvé srdce skryté za mraky

 

V pokoji zhasly svíčky

V pokoji zhasly svíčky
šlo se spát
s poslední znělkou ztlumených
nočních zpráv

 

Venku začalo sněžit
do černých šatů noci
v pokoji je krásně teplo
a v duši zvláštní pocit

 

Sníh sem tam vběhne
okny k nám
všude venku to bliká
i zahrada je dneska tak
zvláštně unavená a tichá

 

Vločky se lepí do větví
a mně je tak smutně krásně
ještě mi chvilku povídej
a já zas budu moct psát básně

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

Pro další básničky, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top