Recenze

Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci – vyšla 30. kniha Haliny Pawlowské

Třicátá kniha Haliny Pawlowské je na světě! Stejně jako hlavní hrdinka, která se rodí v první kapitole dalšího tragikomického příběhu, který se co nevidět odehraje také na plátnech českých kin… Podobně jako předchozí autorčiny knihy vycházející pravidelně v nakladatelství Motto je i tato jubilejní kniha hořkosladkou směsicí touhy, vášně, lásky, milování i jiných trapasů.

Halina Pawlowská je nejčtenější českou autorkou v Čechách i na Slovensku, uznání si vydobyla i úspěšnými filmy jako Díky za každé nové ráno, Můj hříšný muž či Vrať se do hrobu. Na motivy posledních dvou jmenovaných filmů jako by zlehka navazovala i třicátá kniha Haliny Pawlowské Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Vypovídá totiž cosi o mužské nestálosti, vrtkavosti a snad i touze po věčném mládí. Co se týče ženských hrdinek, ty šlechtí především péče, starostlivost a jistá multifunkčnost, které se zdají být úžasnými vlastnostmi a schopnosti, dokud se díky nim žena nestane jen politováníhodným a zkrátka nudnou součástí domácího inventáře. Než ovšem začne být opravdu všehoschopná a pokusí se o naprosto zoufalé věci – pak totiž teprve začne ta pravá zábava! Ovšem jak pro koho…

„To bude dobrý…“

Nevěřila jsem, že na konci toho milostného tunelu vidím světýlko. A jednou toho měla Kristýna dost.

„Řveš, jako bys byla jediná na světě! No tak vám to nevyšlo, tak jsi to prostě nezvládla! Tak si našel jinou a mladší a hubenější, no a co?! Vítej v klubu! Ty máš aspoň syna! Já nemám nic! Jen kurz marketingu, ale nezabalím to! I když jsem nestudovala psychologii, tak vím, že se vždycky můžu spolehnout jenom sama na sebe! Že vždycky jde jen o to, co udělám já…“

„No… a co mám teda udělat?!“

Kristýna nevěděla. A tak jsem udělala palačinky.

Přesně takový je typický humor Haliny Pawlowské, kterým je důsledně prošpikovaná celá kniha. Je nenásilný, lehký a skvěle využívá i možností úžasného českého jazyka. Nemohou zde chybět ani vtipné narážky na kyprou postavu hlavní hrdinky, která je zásadní překážkou při honu na vysněného prince na bílém koni. Taková postava s sebou totiž nese celou řadu problémů – a to doslova. O co těžší je ale hlavní hrdinka Olinka, o to prořízlejší má pusu. A taky je zatraceně chytrá! A tak ví, jak si účinně poradit s jedním ze svých největších nepřátel – s váhou.

„Přímo na Pecce nad Zlatníkovic chalupou si každou zimu Peckováci udělali sjezdovku. Dokonce s vlekem. Uměla jsem na něm jezdit, už když mi byly dva. Vlek mne báječně připravil na budoucnost. Naučil mne totiž, jak pracovat s těžištěm.

To se mi hodí vždycky, když si stoupnu na váhu. Když se totiž nahnu dopředu a natáhnu ruce podél těla dozadu a stojím na špičkách, že vypadám trochu jako skokan na lyžích těsně před odrazem, tak takhle dokážu až minus sedm kilo…

A když se naopak zakloním a veškerou váhu těla přenesu na paty, tak… tak vteřinu před pádem naznak nevážím nic!“

Ačkoliv však Olga obdivuje všechny ty ultraštíhlé krásky s dlouhýma nohama, vosím pasem a s boky jako kytara, je si stejně jako hrdinky mnohých autorčiných knih vědoma svých tvarů věstonické Venuše, která  stále pro mnohé muže představuje symbol skutečné ženské krásy a plodnosti. Spolu s osobitým humorem omlouvajícím pravidelnou dávku trapasů je to navíc kolikrát i kombinace přímo smrtelná, kterou by Olze i Halině mohla závidět nejedna zasmušilá knihovnice…

„Kdybych vypadala jako ty, tak bych radši umřela!“

I když jsem měla natáčku na ofině celý den, tak ta se mi stejně zkroutila. Do takové elipsičky, jaká je někdy vidět ve filmech pro pamětníky. Okamžitě jsem se proměnila v buclatou šprtku, které nezbyde nic jiného, než aby zašla do knihovny.

Já vůbec nic nemám proti knihovnám. Nejradši ze všech činností právě čtu, ale vždycky, když jsem poslouchala máminy sestry, tak aspoň jedna z nich o nějaké jiné ženě pohrdavě řekla:

„A tý chudince nezbylo nic jinýho, než aby začla chodit do knihovny…“

A pak se moje máma i všechny tety hrozně smály. Nechápala jsem proč.

Hlavní hrdinka Olga však rozhodně nepatří k těm, které by vášeň znaly jenom z papíru. Ani třicátá kniha Haliny Pawlowské nás nešetří popisem horoucích vášní okořeněným pikantními výrazy včetně důkladného seznámení s neméně pikantním spodním prádlem. A jak to všechno začalo?

„Jel ke mně! Jel tryskem! Určitou logiku to mělo. Bylo mi přece osmnáct, večer jsem měla tančit v místním kulturáku a ještě nikdy jsem nepoznala fyzickou lásku. A bože, tak moc bych ji už chtěla poznat! Vždyť moje tělo celé zduřelo samou touhou, moje hormony mne vymodelovaly tak vášnivě, že na mně nezůstal bez obliny ani centimetr. Nebyla jsem tlustá, byla jsem prostě jen vypolstrovaná očekáváním všech těch budoucích dotyků, průniků a rozkoše.“

A tak se krůček po krůčku, po debaklech a zmrtvýchvstání dostáváme k poslednímu lovu, ze kterého snad už nebude mít kořist úniku. A že jsou princové někdy vážně k nepoznání? Možná že ano. Možná jenom stačí, když vám sem tam pomohou z průšvihu. A pak to blýskne! A to je teprve k uzoufání…

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(PAWLOWSKÁ, Halina. Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Praha: Motto, 2017, s. 164)

Foto: Jarmila Flaková; nakladatelství Motto

Pro další recenze, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top