Nezařazené

Beatnická femme fatale Vladimíra Čerepková – Na cestě domů

Možná že jste o téhle básnířce neměli ani tušení, možná že jste jen letmo zaslechli její jméno ve spojitosti s českou Beat generation. Právě pro vás, kteří si rádi rozšiřujete obzory polozapomenuté poezie a jejích tvůrců, je tady hutná a velice osobitá kniha Alice Horáčkové s výmluvným názvem VČ Beatnická femme fatale.

Je málo uvěřitelné, že v dnešní době skomírající poezie může být některá kniha o básnické osobnosti natolik živá, poutavá a neskutečně čtivá, byť má lehce přes čtyři sta stránek. Žurnalistce Alici Horáčkové se takovou knihu napsat podařilo. Je všeobsáhlým dokumentem o cestě Vladimíry Čerepkové, beatnické femme fatale a „Rimbaudovi v sukních“, jak bývá dodnes mnohými nazývána. Je růžovočernou  vzpomínkou na ženu, která ve svém životě prahla po lásce, domově a důvěře. Která však ale toužila i po svobodě, díky které se neustále vracela na scestí. Kniha, ve které vévodí růžová a černá barva, připomíná ono beatnické Na cestě Vladimíry Čerepkové, zmítané vášní a opětovanou láskou, ale častěji smutkem z vyvržení.

Hlavní hrdinka této knihy totiž žije ve věčném vyvržení, pozemském i duševním. Pere se ví touha podmanit se lásce se vzdorem toužícím po svobodě. Kvůli své nevypočitatelné povaze vzbuzuje ve svém okolí obdiv i strach. Vyzbrojená drsnými lety v dětských domovech šlape si cestu ke svobodě, k nárazovým láskám i k matce, kterou si ve svých myšlenkách i básních idealizuje. Občas jí odpouští, že ji nechala napospas životu, alkoholu, pochybným známostem a dětství prožranému výchovnými i psychiatrickými ústavy. Máma je máma. Máma je domov. Chce být sama, ale pak ji samota užírá. Chce být doma, ale pak utíká. Miluje cikány a cikánskou svobodu, kočovný život, ale možná by dala cokoliv za místo, kam bude doopravdy patřit.

Vladimíra Čerepková má celou řadu osobitých přezdívek. Vedle českého Rimbauda v sukních je také „andělem z pasťáku, čarodějnicí z Violy nebo Pařížankou, která se nikdy nenaučila francouzsky“. Působivá kniha o Vladimíře začíná pomalu detektivním pátráním po její cestě, která vedla dětskými domovy, léčebnami a výchovnými zařízeními. Tato kniha začíná i končí dialogem, kterému vévodí žena s hlasem, „ve kterém jsou tisíce cigaret, panáků a probdělých nocí“. Vprostřed této neskutečně krásné, ale i krásně bolavé knihy je však vylíčen snad celý Vladimířin život, který se jinak ve slovnících spisovatelů smrskl na pár řádků. Právě proto je tato kniha tak hodnotná – kvůli své informační hutnosti, ale také kvůli úžasné autorčině schopnosti vtisknout do ní živé emoce, proměnlivé jak Vladimířina povaha.

Úžasná čtivost knihy, jejíž stránky si vás hned podmaní, tkví především ve střídání jejích protagonistů. Seskupuje totiž kapitolu za kapitolou ty, kteří byli básnířce nejbližší. Barvitost tohoto hutného díla pak skvěle podtrhují i uvnitř obsažené básně, dopisy, protokoly a v neposlední řadě i fotografie. Na těch vás povětšinou vítá osobitá tvář ženy s velkýma bolavýma očima, plnými rty a záplavou černých neučesaných vlasů. Jakmile se do knihy začtete, zjistíte, že v té tváři podbarvené drzostí a vzdorem je prostě všechno. O to víc vás mile překvapí fotografie, na kterých Vladimíra nevyhlíží zádumčivě, ale na kterých se směje.

Kniha VH Beatnická femme fatale vás úprkem po čtyři sta stranách naučí vžít se do Vladimířiny životní cesty. Tou se proplete celá řada dříve nebo později slavných osobností, ke kterým patří František Hrubín, Juraj Jakubisko, Eva Olmerová, Václav Hrabě, Jiří Stivín, Václav Havel, Jan Čep, Waldemar Matuška, Pavel Landovský a další. Z této plejády významných osobností ale ponejvíce vystupuje prorok americké Beat generation a také král pražského Majálesu básník Allen Ginsberg, kterého Vladimíra vášnivě obdivovala a který se v knize objevuje hned několikrát.

Proto aby se Vladimíra Čerepková dostala k těmto osobnostem a mohla s některými z nich sdílet své názory na dobu i literaturu, musela si napřed projít peklem dětských domovů a léčeben. Jak je patrné, její osobnost byla silně poznamenána absencí domova a špatným vztahem s matkou, která byla zřejmě ráda, že se jí (údajně pro nezvladatelnost) zbavila. Více než úvod knihy tak tvoří příběhem se prolínající posudky pečovatelů a psychologů, kteří se snaží diagnostikovat Vladimířinu problematickou osobnost. Jeden z nich pro představu zní:

„Vladčina logika pracuje převážně ve službách čistě subjektivního, silně egocentrického usuzování; s radostí registruje sebemenší chyby na svém okolí, sama sebe vždy připravena pardonovat. Naprosto beze známek vděčnosti. Maximálně nesugestibilní (neovlivnitelná druhou osobou) – po celou dobu pobytu se nepodařilo ve znatelnější míře narušit její „krunýř“ vůči okolí (kromě jediné chvíle, kdy napadla vychovatele a byla bita).“

Vladimíru si předávaly různé ústavy, jejichž hrůzy ji, zdá se, pro život dobře vyškolily. Stala se ještě dominantnější, usurpátorskou a vlastně už nevěřila nikomu – byla permanentně ve střehu. Přes to všechno uměla být ale i hodná, jemná až pečovatelská, což se po troškách sem tam objevovalo napříč jejím životem. Pokud ale něco milovala opravdu celým srdcem, pak to byla příroda. A pak psaní. Z jejích útěků z „vězení“ ústavů vznikala krásně jemná a originální díla, ve kterých vlastně už pomalu přicházela s novým uměleckým jazykem…

„Teď jsem zůstala stát. Svoboda voněla ze stromů a dala se jíst z ukradených třešní.

Přede mnou je ulice, málo osvětlená. Nebojím se, na svých toulkách jsem si odvykla bát se tmy. Naopak mám ji radši. Aspoň mě nikdo neuvidí. Jediný strach, který mám, je strach, že mě chytnou.

Procházím městem. Pumpuji vodu ze studně a myji si obličej. Je mi lehko a trochu zima.

Z letního nebe nepadají hvězdy, já bych to ale nechtěla. Měly by padat velké bílé kuchyně, nad kterýma by se vznášely maminky v bílých zástěrách a všechno by mělo vonět jako o Vánocích.“

Z nepřizpůsobivé holky, která pohrdá autoritami a zdrhá, jakmile se potřebuje nadechnout svobody, se brzy stane dospělá ženská a slavná básnířka. Zaslouží se o to dva studenti FAMU, kteří ji i s její poezií vytáhnou do normálního světa, aby si v něm mohla přivonět slávy v oparu alkoholových večerů. Po jejích ústavních trápeních, útěcích i pokusech o sebevraždu má konečně status člověka. Vladimíry si brzy všimli uznávání básníci v čele s Františkem Hrubínem, začala publikovat své básně a záhy se stala hvězdou Violy, klubu pro poezii (i alkoholové dýchánky) bez hranic.

Barvy

 

Mám ráda barvy – zelenou a černou.

 

Zelená – je naděje a život.

černá  – jsou starosti a smrt.

 

Zelená je tráva na hrobě,

na zelenou můžeš přejít,

aniž by se ti něco stalo,

zelená je smutná.

 

Černá je náhrobní deska,

černá je gramofonová deska,

černá je veselá.

 

Dvě barvy – zelená a černá,

chytly se za ruce a utíkají:

loukou, loukou

a lesem, lesem

Vladimíra Čerepková se brzy spolu s Inkou Machulkovou a Václavem Hrabětem stala kmenovou autorkou Violy, Poetické vinárny a zároveň centrály pražské bohémy. Její věrní hosté poslouchali jazz a postupně objevovali americkou Beat generation. Vladimíra vlastně ani netoužila po slávě a potlesk vnímala rozpačitě, největší odměnou pro ni bylo, že ji lidi ve Viole mají rádi. To potřebovala, to jí chybělo. Vladimíře se tak konečně otevřely brány ku svobodě plné poezie a podobně naladěných lidí. Užívala si večírků na vlně alkoholu a fenmetrazinu, předchůdce českého speedu.

Do Vladimířina života tvrdě zasáhla tragická smrt Václava Hraběte, který se ve dvaceti čtyřech letech nešťastnou náhodou otrávil ve svém bytě svítiplynem. Kolovaly i domněnky, že se mohlo jednat o sebevraždu. Každopádně tak po čase poetických večírků, úspěchu a beatnické Violy došlo ke zlomu. Všechno se najednou změnilo.

 

Sedíme v nádražní restauraci

pijeme pivo

čekáme na vlak Ten nás odveze

do malé vesnice jejíž jméno

najednou nevím

Tam uvidíme obraz Václava H.

leží v černých ponožkách s červenou nitkou

posbírané barvy ho za chvíli docela opustí

a to konečně zůstane sám

uprostřed celého hřbitova

Na to se i politická situace v zemi začíná zhoršovat a (nejen) řada intelektuálů míří do emigrace. V mnohých ohledech se nové útočiště ve Francii zdá být pro Vladimíru cestou do lepšího, svého pocitu vykořenění se však nezbaví ani tam. Po zdánlivě nekonečných milostných avantýrách v rodné zemi se ale přece jen ve Francii z části ustálí a po čase už vede život, který by v mladším věku a s její roztěkaností nebyl možný. Potkává zde pak své dvě osudové lásky – jednu po druhé, ač se později příběhy všech tří úzce prolínají. Poznává zde konečně jistotu, oporu a pravý opětovaný cit. A její poezie se také záhy proměňuje a vyplavuje zbytky vzdoru Beat generation. Příroda pomalu ale jistě pomáhá léčit její duši.

 

Louky

 

Kde jsem jen ztratila svoje bídné dětství tak plné útěků

kde je malý kopec Floriánek plný mrtvých vran

Kostřičky ptáků mě dodnes chodí strašit

a svatý Florián kdysi můj něžný sen

už není hrdina

Toulám se Francií

a jsem trochu ušlá

a myslím na ředitele Ditricha

a jeho dceru Janu

na moji nenávist k nim

(jak se nyní zdá být směšná)

na malé myši v polích

na to jak jsem ukrojila žábě nohu rýčem

a potom jsem usnula s hnědou hlínou v prstech

ach jak jsem jiná

pod jiným nebem

Postupem času se Vladimíra posouvala od beatnických zpovědí k lyrickým meditacím nad přírodou a konkrétními okamžiky, způsobem svého života už ale navždy zůstala nevyspělou beatničkou. Odmítala pracovat „pro systém“, domněle láskyplná objetí hledala v bezpočtu postelí; když něco chtěla, vzala si to. Žila bez řádu, protože jí ho nepomohl určit domov. Přece jen se jí ale ve Francii podařilo nasměrovat život více ke slunci, ač na tom zajisté měli velký podíl i dva povahově velmi silní muži, kteří jí byli vlídnou náručí i statnou oporou. Velká láska jednoho z nich možná odplula, ale neochvějná věrnost a obdiv toho druhého zůstaly napořád. A oba dva se pak setkali nad první a poslední Vladimířinou cestou domů.

„Vladimíra vyhrála – smrt bylo její vítězství, umřela s pohledem do nebe.“

***

Jestliže jsi kůň

přiklusej já tě osedlám

a pojedeme spolu

daleko od lidí

jestliže jsi pes

zaštěkej pod mým oknem

a já vyběhnu

budu tě hladit

jestliže jsi pták

zazpívej mi dlouhou píseň

budu tě smutně poslouchat

jestliže jsi člověk

jestliže jsi člověk

tak živý

jak bych si přála vidět

nechoď za mnou

u tebe bych nevystála zvířecí pohled

 

***

Zjara pak vyskočím maminko

a bude ze mne zas miminko

z prsou ti budu něžně sát

a budu tlustá a budu hodně spát

 

Hračky pak přijmu moje maminko

jako bych byla jenom miminko

paleček zvoneček

hrníček panenka

budu zas malinká

budu zas malinká

 

Ovoce dozraje podzim je nasnadě

maminko v jaké jsem podivné zahradě

světla tu nesvítí a stromy nezrají

jen žáby v tůních dutě kvákají

plot má ta zahrada

tvrdý a žulový

safra andělé na mě mávají

 

Co to má znamenat moje maminko

vždyť já jsem pořád jenom miminko

postýlku kočárek

pohádku před spaním

štěnice v noci rukou zaháním

 

Návraty maminko

hole jsou zlomené

návraty maminko

jsou stromy raněné

 

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(HORÁČKOVÁ, Alice. VČ Beatnická femme fatale. Praha: Argo, 2014, s. 412)

Pro další recenze, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top