Thomas Bernhard: Události a jiné prózy – psaní s vědomím blízké smrti
Když se vám dostane do rukou docela útlá knížka Thomase Bernharda Události a jiné prózy, ještě netušíte, jak velkou životní pravdu skrývá.
„Pojďte a sedněte si. Proč stojíte? Jsou krásy, které seshora prostě nemůžete vidět. Pojďte a sedněte si. A nenechte se mást, že ty největší krásy zezdola neuvidíte.“
Přesně tohle by se totiž dalo říci o malé knížce s výborem krátkých próz. Kvalita nespočívá v kvantitě, většinou to tak opravdu není. Stačí jedna jediná stránka knihy Thomase Bernharda a vy se náhle ocitáte v docela jiném světě. Ve světě, kde je všechno možné, a přesto není tak dalece vzdálen realitě všedních dnů. A na té stránce docela nahoře začíná příběh, zdánlivě naprosto obyčejný, který se díky specifickému „bernhardskému“ stylu psaní dostane do takového psychologického spádu, že vás to jistojistě přinejmenším překvapí. Překvapí – s takovým malým zamrazením, že to, co se v knize píše lehce v psychologické nadsázce, se vlastně doopravdy může stát.
Tento kontroverzní způsob psaní odkazuje na svého neméně kontroverzního autora, Thomase Bernharda
(1931-1989). Tento rakouský spisovatel, dramatik a držitel řady ocenění nebyl ve své rodné zemi příliš oblíben, za což se po svém bernhardském způsobu tak trochu pomstil i po své smrti. V jeho závěti totiž jasně znělo, že zakazuje publikování svých her uvnitř rakouských hranic. Vedle jeho děl ho tedy na vrchol slávy, lehce podbarvené jeho vrozeným smyslem pro kontroverzi a schopnost šokovat, donesly i podobné veřejné výstřelky.
Znám je i svým tvrzením, prohlášeným při udělování rakouské ceny (1968). Tehdy prohlásil: „Vše je směšné, pomyslíme-li na smrt.“ Zajímavé, jak taková pravda pobouří publikum zahalené do falešného závoje konzervatismu, že? A byla to pravda o tolik osobní, o co víc usilovala o život Thomase Bernharda smrtelná nemoc. Není se tedy čemu divit, že smrt chápal jako součást života. Tento jeho pohled se odráží právě i v knize Události a jiné prózy. Nejedna z oněch událostí končí smrtí. Smrtí, která se snad ani nemusela stát. I když … která smrt se stát musela?
Jednotlivé události začínají vždy slovy označujícími nějaké povolání nebo jen určitou lidskou individualitu. A tato slova za sebou po stránkách kráčejí v rychlém sledu jako: Profesor, Natěrač, Peněžní doručovatel, Ředitel školy, … či Dívka, Čtyřicetiletý, Farářova sestra, Několik lidí, Neznámý muž, Několik stínů, …
Autor vypráví na stránkách své knihy o momentech těchto jednotlivců – bez zbytečných charakteristik, bez zbytečných odmlk, nic zde neodvádí od děje, všechno je děj. Zasazený v psychologickém vzduchoprázdnu. Vzduchoprázdnu, které nelze blíže specifikovat. Je zde jen hlavní postava a její osudový moment. Ničeho navíc není potřeba. Hlavním cílem autora je apelovat na čtenáře, aby si uvědomil, jak vše pomíjí, jak se i z komické chvilky může stát tragédie. Jak se všichni houpeme na pokraji smrti, jen někteří z nás si to uvědomují více, jiní méně.
Z díla je znát i jakási zoufalost, strach z toho, že člověk nebude vyslyšen. Že se ztratí uprostřed davu a nebude jej slyšet. A 
toto je právě časté téma, častý styl, který se objevuje v celkovém díle Thomase Bernharda – úzkostlivý monolog k tichému posluchači. A my se můžeme ptát: Neodráží se v tom i přístup dnešní společnosti? Kolik cizích cizím naslouchá? A kolik známých známým naslouchá? Každý má svůj život a čím větších zásahů od okolí se mu dostává, tím hlubší propast si kolem sebe kope.
Druhá část knihy se nám otevírá pod názvem Roztroušené povídky. Tematika je podobná s vytyčenou v části první, jen zde lidské příběhy nabírají na intenzitě. Z této části knihy na nás daleko silněji dýchá pocit bezúčelnosti života, pocit bezmezné nesmyslnosti všeho, co zbytečně roste kolem nás, co sami stavíme, vytváříme, za čím se ženeme. Uveďme při té příležitosti ukázku z díla o bezúčelnosti tak, jak ji chápe a vidí sám autor:
„I na mě dělá celá tělesná geografie čas od času strašný dojem bezúčelnosti; na křižovatkách ulic lze denně pozorovat bezúčelnost lidí, bezúčelnost přírody. Účelné je pouze bezúčelnost (přírody) pozorovat; tak stárnou filosofové a jejich filosofie, a tak stárne v nesmírné bezúčelnosti taky věda! Bezúčelnost prská a duní a páchne a skučí a je hladová. Bezúčelnost sídlí v Evropě stejně jako ve všech světadílech; voda je bezúčelná a vzduch je bezúčelný, veškerá hmota je bezúčelná.“
Tady vidíte, jak se sám autor rozhlížel kolem sebe a jak vnímal svět, do něhož je každý zcela náhodný život zaklíněn. Vlastně již viděl všude smrt, což dokazují i další jeho slova v knize:
„… A hned si ke stolu přisedlo pár lidí … ale sedí tu v rakvi, říkal jsem si, všichni ti lidé tu sedí v rakvi a vyjídají ji lžící, vlastně jídelní vůz je rakví a lidé tu mají na sobě rubáše … v číšnících jsem viděl funebráky, jen upocené hrobaře … z představy pohybující se rakve jsem málem šílel …“
A v tomto stylu je koncipována celá kniha Thomase Bernharda Události a jiné prózy. Po jejích 173 stránkách budete přemýšlet klidně celý týden, měsíc, možná i víc, jelikož je to kniha, která jako by říkala svému čtenáři: „Probuď se! Všechno kolem tebe je marnost! A zatímco požitkářsky a konzumně čekáš ve frontě na maso, čekáš zároveň i ve frontě na svou smrt …“
(BERNHARD, Thomas. Události a jiné prózy. Praha: Prostor, 2011, 176 s.)
Foto: goodreads.com
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
Zaujal vás tento poněkud zádumčivý spisovatel? Četli jste některé z jeho děl? Pojďme společně diskutovat na facebookových stránkách Literární klenoty Jarmily Vandové! Na kterých můžete mimo jiné získat i nějaké ty knižní novinky zdarma.
