Historie

Říkali nám pouštní krysy – z válečného deníku plk. Jiřího Flaka, bojovníka od Tobruku a Dunkerque

Když nás můj dědeček navždy opustil, bylo mi pouhých třináct let. Jen velmi mlhavě jsem věděla o jeho účasti v bojích u Tobruku a Dunkerque. Stejně tak jsem se jen letmo dozvěděla od jeho ženy – mé babičky – o tom, co všechno museli oba snášet v komunistických kriminálech. Byli pro mě a dosud jsou úžasnými prarodiči, ve kterých se snoubila obrovská nezlomnost, síla charakteru, vzdělanost, skromnost, křesťanská víra, smysl pro spravedlnost a čest. Ale také pro vnučku tolik potřebná a nadmíru opětovaná něha a láska.

Dodnes mě mrzí, že pro mě tehdy byl děda hlavně vášnivým zahrádkářem. Piloval se mnou francouzštinu, hru na klavír a zpěv. Jeho válečná minulost pro mě v tak mladých letech zůstala z větší části utajena. Začala jsem jí – především díky vzpomínkám mého otce a tedy dědečkova syna – objevovat až po letech, abych jí byla čím dál tím více fascinována. Věřím, že se mi jednou podaří napsat knihu, která zaznamená válečný i osobní život plk. Jiřího Flaka, člověka, který pro mě už navždy zůstane tím největším lidským vzorem.

Už řadu let sbírám veškeré dostupné materiály pro sepsání této knihy, která má být zpečetěním tak odvážné a obdivuhodné životní cesty tohoto významného člověka – obdobně jako všech (nejen) jeho spolubojovníků, kteří šli dobrovolně bojovat za svobodu, ačkoliv netušili, co všechno je čeká.

V rámci tohoto článku a mé již rozepsané knihy tak prosím všechny, kdo by snad poznali někoho na zde uvedených fotografiích či měli jakékoliv další informace o životě osobností, o kterých se níže píše, aby mě zkontaktovali (potřebné údaje uvádím na konci článku). Za každou informaci budu neskonale vděčná, protože bych ráda sepsala co možná nejhutnější dědečkův životopis. Zaslouží si, aby se o něm vědělo, a je snad osudné, že právě mým životem je literatura a psaní…

A teď už, prosím, „poslouchejte“ jeho válečné vyprávění (včetně ještě tohoto krátného úvodu)…

Plk. Jiří Flak (1919-1997) se zúčastnil mj. bojů u Tobruku a Dunkerque. V rámci poúnorového puče, který odstartoval hon na příslušníky západního odboje, mu byl navržen absolutní trest, později změněn na doživotí. Po dlouhých a tvrdých dvanácti a půl letech strávených v komunistických vězeních byl nakonec propuštěn. Svého kdysi tříletého syna Jirku znovu uviděl, až když mu bylo jedenáct let. Milada Flaková byla propuštěna po sedmi a půl letech. Jejich dítě bylo mezitím vychováváno její matkou.

Plk. Jiří Flak obdržel za svoji bojovou činnost Československý válečný kříž 1935-45, Medaili za chrabrost, Medaili za zásluhy, anglickou Africa Star, Defence medal, Medaili 1935-1945. V roce 1997 obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Medaili za hrdinství.

∼∼∼

Jako třináctiletý kluk jsem v r. 1931 odjížděl do Francie studovat. V r. 1938 jsem složil zkoušky na Lycée Voltaire v Paříži. Politická situace byla nejasná. Jako cizinec ve Francii jsem učit nemohl, i když jsem měl diplom učitelského ústavu, a proto jsem volil cestu do Egypta, kde byl nedostatek učitelů na francouzských školách. Samozřejmě jsem sledoval politický vývoj v Evropě a osud ČSR mně nebyl lhostejný. Nebyl jsem v Egyptě sám, byli tam skláři, baťovci, obchodní domy Nehera a další, kteří také učili na francouzských, anglických, řeckých či italských školách.

Považoval jsem samozřejmě za vlasteneckou povinnost po obsazení ČSR a vytvoření protektorátu, když jsem se dozvěděl o tvořící se československé jednotce ve Francii, přihlásit se do ní. To jsem také v lednu 1940 učinil. Do doby pádu Francie v červnu 1940 byli ti, kteří utíkali přes Balkán ze Sýrie, transportováni do Francie. Než však došlo k vyřízení formalit na konzulátu v Káhiře, Francie již byla obsazena. Nebyl jsem přihlášen sám, bylo nás asi patnáct. K jednotce, která se formovala v Palestině, jsem nastoupil v listopadu do Gedery. Podotýkám, že všichni jsme nastoupili dobrovolně, všichni jsme byli dobře zajištěni a považovali jsme svůj nástup za vlasteneckou povinnost. Nikdo se nikoho neptal na politické či náboženské přesvědčení. Výcvik byl tvrdý a velitel výcvikové čety poručík Kronek nikomu nic neslevil. Celek byl výborný, vždyť nikdo nevěděl, co ho čeká.

V prosinci 1940 jednotka byla přesunuta k Jerichu. To byla příprava pro život v poušti. Někdy v květnu 1941 jsme se přestěhovali do Egypta, a to do Sidibishr. Po krátkém odpočinku jsme byli přesunuti do Agami, kde nás čekal důležitý úkol, obrana přístavu Alexandrie a v Agami hlídání italských zajatců. Zde však zůstala pouze výcviková rota a prapor byl odvelen do tzv. žluté linie k Marsamatruh, kde se hlavně držela stráž na letišti. Pobyt zde byl krátký. Vzhledem k tomu, že Němci začali infiltrovat do Sýrie (jednalo se jim o Suezský průplav), která se přidala k Petainovi, bylo nutno Sýrii dobývat. K tomuto účelu bylo použito 11. pěšího praporu. Nebyla to jenom procházka, byly to tvrdé boje vzhledem k tomu, že obranu z větší části tvořili cizinečtí vojáci. Zde jsme měli také prvního padlého, vojína Haase. Po dobytí Sýrie hlídala jednotka turecké hranice, kde hlavně 1. rota byla z větší části postižena malárií. Velitelství praporu bylo v Aleppu.

V září byla jednotka přesunuta do Egypta a v říjnu naloděna na dva torpédoborce Napier a Helthy, které nás odvezly do obklíčeného Tobruku. Tam jsme převzali pozice po Australanech. Nebyl to lehký úkol, i když se mluvilo o Tobruku jako o pevnosti. Co nás zachránilo, byla hlavně minová pole. Kdyby na nás Němci zaútočili a měli úspěch, snad nikdo by se nezachránil. Ústupovou cestu jsme neměli, pouze moře. Němci připravovali útok, avšak mezitím se rozvinula všeobecná ofenzíva spojenců a tím došlo k našemu uvolnění. Chtěl bych jenom podotknout, že v Tobruku při jedné pochůzce jsem byl raněn střepinou miny a druhá mina, která dopadla skoro k mým nohám, nevybuchla.

V dubnu 1942 byla jednotka přemístěna do Palestiny a transformována na 200. protiletadlový pluk. Sám jsem byl odvolán do školy pro důstojníky v záloze, kterou vedl št.kpt. Jan Borský. Po úspěšném ukončení školy jsme byli přiděleni zpět k jednotce, jež pak byla odvelena do Tobruku jako protiletadlová obrana. Zde zůstala až do ukončení bojů na Středním východě.

Krátce nato po příjezdu do Tobruku jsem byl odvelen a zařazen jako instruktor do dalšího kursu pro důstojníky v záloze. Celá jednotka pak byla soustředěna blízko Tel-El-Kebir a začátkem června 1943 jsme se nalodili na loď Mauretánie v přístavu Port Taufik při ústí Suezu do Rudého moře. Tato jediná loď bez doprovodu se vydala na cestu do Anglie.

První zastávka – Madagaskar, kde se sebrala pošta. Cesta pokračovala kolem mysu Dobré naděje s dvoudenní zastávkou v Kapském Městě. Pak jsme pokračovali v cestě k Pobřeží slonoviny a dále kličkováním směrem k Anglii.

Skoro po šestitýdenní plavbě jsme se vylodili v Liverpoolu. Zde jsme poznali hned po vylodění důkladnost anglické organizace. Vlak nás dopravil do Colchestru a byli jsme ubytováni v rozlehlém parku. Tam nás přivítal pan prezident Beneš a to byl poslední nástup jednotky v africkém ústroji.

Pak jsme byli přiděleni k útvarům a tím vznikla československá samostatná obrněná brigáda. Já jsem byl přidělen ke spojovací rotě. Prováděl se výcvik a v r. 1944 se jednotka zúčastnila invaze ve druhém sledu. Dostala za úkol držet Němce v obklíčení u Dunkerque. Nebylo mi však dopřáno zůstat v bojovém pásmu. Hned po Vánocích 1944 jsem byl odvelen zpět do Anglie jako instruktor – spojař do tankového výcvikového střediska v Barnskastle. Zde mě také zastihl konec války. Do vlasti bylo celé tankové výcvikové středisko přesunuto letecky v červnu 1945. Byl jsem opět přidělen ke spojovací rotě a převzal jsem jako nadporučík velení E čety, která byla umístěna v Sušici.

Pro upřesnění bych chtěl ještě dodat, že prvním velitelem na Středním východě byl Plzeňan plk. Josef Koreš, který do odboje přišel jako plukovník a jako takový se také vrátil a zůstal do 8. 1. 1950.

To jen my lidé odcházíme

Co jen je zakleto v křehké bytosti člověka, že je schopen přinést jakoukoliv oběť v zájmu tak chimérických pojmů, jako je čest, vlast, svoboda…? Ba co víc! Dovede tak učinit, i když poznal, že jeho oběť bude třeba marná.

Co byl odboj protinacistický, je jasné každému. Každý z nás vstupoval do armády z ideálu osvobodit vlast z nacistické poroby. Nebyly žádné postranní úmysly, vždyť nikdo nevěděl, jak dlouho bude naživu. Ideálů, za které jsme byli připraveni obětovat to nejdražší – život, jsme byli zbaveni až doma, zvláště po únoru 1948. Když jsem se vrátil do vlasti, domníval jsem se, že se uplatním na školách, byl jsem připraven si udělat nostrifikaci diplomu (francouzského). Vše vzalo jiný směr, když první otázka byla: Ke které politické straně patřím. Na to jsem odpověděl: „Nehledám politickou stranu, ale zaměstnání. Na Západě bylo: Ukaž diplom a uvidíme, co dokážeš.“ Nikdy jsem nebyl zastáncem násilí ani materialismu vzhledem k tomu, že jsem byl vychován v křesťanském duchu. Kam spěl náš národ, začalo se rýsovat hned koncem roku 1945 přidělováním osvětových a obézeťáků. V další dobrovolné službě jsem byl přidělen k dopravnímu útvaru UNRRA. V r. 1946 jsem převzal vedení detašovaného oddílu v Aschaffenburgu. Zde začaly přímé provokace OBZ. Krátce po nástupu byl poslán provokatér s uranovou rudou se žádostí o kontakt s Američany. Příliš průhledné – a pod eskortou jsem ho poslal zpět. Krátce nato se mi provokace potvrdila, když mi přišel podepsat protokol o mlčenlivosti. Ke zrušení mlčenlivosti došlo teprve v r. 1950. Byl mi přidělen zástupce – příslušník východní armády poručík Egon Lánský – obézeťák. Až dodatečně jsem zjistil, že je na mne nasazen. Na podkladě jeho posudku bylo proti mně zavedeno kárné řízení v r. 1948. Již jsem byl v civilu na osobní doporučení velitele dopravního oddílu. Abych předešel dalším těžkostem, zažádal jsem v listopadu 1947 o superarbitraci.

Po únorových událostech jsem se netajil svým protikomunistickým postojem. Nastoupil jsem v březnu 1948 do Škodových závodů jako technický překladatel (francouzština, angličtina). V Plzni jsem se potkal s kamarádem ze Středního východu, se kterým jsem absolvoval stejný kurs důstojnické školy. Tento kamarád, Josef Němec, tehdy působil na vojenské prokuratuře Plzeň. V politickém hledisku jsme si dokonale rozuměli a navázali spolupráci. Po upozornění, že bude zatčen, uprchl v roce 1949 za hranice. Že jsem sledován, jsem zjistil dosti pozdě, a že mám nasazenou konfidentku Reichlovou (Rajchlovou), jsem zjistil až krátce před zatčením. Bydleli jsme v Plzni na Slovanské třídě ve 3. poschodí. Z půdy protějšího domu jsme byli sledováni. Měl jsem schůzku s člověkem, který se vydával za antikomunistu a nabízel jakékoliv množství zbraní. Odpověděl jsem mu, že je to boj ideologický a ne bratrovražedný. I zde se mi potvrdilo, že to byl provokatér, přímo člen STB. Koncem r. 1951 přišel za mnou do bytu tzv. agent s písemnou instrukcí. I když věděl heslo, nevěřil jsem mu. S Josefem Němcem bylo domluveno, že žádný agent za mnou chodit nebude. S dotyčným agentem Robertem Sünderhaufem jsem se sešel v Leopoldově. Tou dobou, když za mnou přišel, již byl ve vazbě a byl přemluven vyšetřovatelem, aby mi doručil dotyčnou zprávu. To mi sám potvrdil v Leopoldově. Vzhledem k tomu, že jsem byl na pochybách, zprávu jsem před ním spálil.

Zatčen jsem byl 8. ledna 1952 hned po příchodu do kanceláře, resp. jsem byl vyzván, abych se dostavil do kanceláře referenta cizích návštěv. Bylo mi to hned podezřelé vzhledem k tomu, že nikdy jsem nebyl při cizích návštěvách jako tlumočník. Po příchodu do ředitelství jsem chtěl vstoupit do kanceláře referenta, avšak byl jsem vyzván ke vstupu do protějších dveří. Sotva se dveře otevřely, měl jsem hned tři chlapy proti sobě. „Ruce vzhůru, a odevzdej zbraň!“ Žádnou jsem neměl,  včas jsem ji odevzdal na SNB. Důkladně mě prohlédli a vše odebrali. Nasadili mi brýle, vyvedli ven, posadili do auta a snad hodinu jezdili po Plzni. Dodnes nevím z jakého důvodu. Snad abych nepoznal, kde jsem ve vazbě. Budovu jsem dobře znal, chodíval jsem tam za dr. Preusem a dr. Jirkou Poláčkem. Oba byli zahraniční vojáci. Posledně jmenovaný měl drzost nabízet mi po únoru 1948 spolupráci, i když dobře věděl, jakého jsem přesvědčení.

Vzpomínat na dobu vyšetřování by nebralo konce. Chci však zdůraznit, že estébáci snad byli horší než esesáci. Nesmíme zapomínat, že to byli naši lidé, zatímco esesák byl nepřítel. Je však pravda, že pro estébáka jsem byl nepřítelem. Ti se ničeho neštítili a marné by bylo zdůrazňovat jejich metody. Přivedli mi k výslechu mého dvou a půlletého synka v domnění, že to na mne zapůsobí; používali konfidenty včetně faráře, pravým jménem Ducháčka, který vystupoval pod jménem Bunža. Prý je bratrem poslance Bunži za lidovou stranu, který se již dostal za hranice. S tímto farářem jsem byl konfrontován u náčelníka STB, kde prohlásil, že si nemůže vzít na svědomí to, co se ode mne dozvěděl. Kolik těch konfidentů bylo před ním, nevím, avšak po konfrontaci jsem byl stále na cele sám. Na cele jsem se nesměl opřít ani o zeď, jinak žádný nábytek tam nebyl. Hodiny chůze po cele do úplného zblbnutí. Rád bych věděl, zdali ještě existuje temnice (2 x 1,5 m).

Nějaké vycházky neexistovaly. Ohledně stravy by bylo zbytečné zdůrazňovat: krajíc chleba a střídavě omáčky rajská, cibulová, česneková, koprová a tři brambůrky ve slupce. Pokud měl člověk žízeň, měl možnost se napít z WC. Někdy koncem r. 1952 mi bylo skutečně špatně, horečka mnou lomcovala. Odvedli mne k lékaři (dr. Řepka). Místo ošetření řekl: „Až budete mluvit, dostanete ošetření.“ Sám bachař se tomu divil, a než mě odvedl na celu, dal mi jeden aspirin.

V srpnu 1952 zatkli také manželku a tříleté dítě zůstalo skoro napospas. Celou dobu se o něho starala manželčina maminka, které byl synek svěřen až soudním rozhodnutím. Chtěl bych se zmínit, že i když tchyně měla slušný důchod, při měnové reformě jí byl vyměřen důchod nejnižší, a to 192,- Kčs. Štěstí bylo, že jako švadlena na synka vše ušila a upletla.

Jak probíhalo vyšetřování na STB, již bylo popsáno více než dost. Podle vyšetřujících referentů  jsem měl paragrafy aspoň na tři provazy. Chtěl bych však zdůraznit, že se mnou byli souzeni lidé, jež jsem neznal, a dokonce jsem byl spojován s poslankyní Zemínovou, kterou jsem vůbec nepoznal.

Ve vyšetřovací vazbě jsem byl déle než 1,5 roku (8.1. 1952 – 27.8. 1953). Soudní líčení probíhalo ve dnech 27., 28. a 29.9. Bylo nás souzeno celkem 10. Ve skupině jsem figuroval jako vedoucí – prý podle STB jsem k tomu měl předpoklady jako důstojník a zahraniční voják. Prokurátorkou byla dr. Brožová, která již vystupovala jako prokurátorka v procesu s dr. Horákovou. Dnes si klidně žije v Plzni, Francouzská ulice. Nezapomenu na její úvodní slova při procesu: „Vy, s Vaším vzděláním, jak jste se mohl uplatnit pro dělnickou třídu! Avšak Vy jste ji zradil!“ Předsedkyní soudu byla dr. Benková, dnes již po smrti. Obhájce dr. Bezděk mi řekl při pohovoru jedině toto: „Pane Flak, je to velice špatné a nic jiného nám nezbude než se odvolat.“ Byl mi navržen absolutní trest, odsouzen jsem byl na doživotí, zbaven veškerých práv, veškerý majetek zabaven. Manželka byla souzena samostatně a odsouzena na 13 let.

Po rozsudku byl jsem eskortován na Pankrác, kde jsem krátkou dobu pracoval v tiskárně. Začátkem r. 1954 jsem byl transportován do Leopoldova. Při transportu seděl vedle mne nějaký Konvalina, který se vydával za západního letce. Měl vše dobře nastudováno, avšak na samotkách v Leopoldově se nějak podřekl (již si nevzpomínám přesně v čem). Přiznal, že byl na mne nasazen, a na noze pod fáčem měl zprávu pro velitelství. Zabouchal na dveře a žádal o převedení. Na celu se již nevrátil. Nezapomenu na přivítání v Leopoldově bachařem tzv. Hvízdavým Danem. („Ztadialko len nohami napřed!“) Ze začátku jsem byl na konopě a po stávce, aby mne kluci dostali ze samot, namluvili civilnímu vedoucímu, že jsem letecký mechanik, a tím mne dostali na dílnu Agrostroje Pelhřimov. Skutečnost však byla taková, že jsem neuměl zacházet ani s posuvným měřítkem. Kdo prodělal Leopoldov, dá mi za pravdu, že život tam nebyl lehký. Ráno v 5 hod. začínala pracovní doba, po ní hodinová vycházka. Žádný volný pobyt po věznici nebo po sousedních celách nebyl. Jedině buzerace, filcunky a za sebemenší porušení kázně korekce. Když probíhal nábor do Jáchymova, přihlásil jsem se také, abych mohl ve větší míře podporovat tchyni, která měla na starosti našeho synka. Bylo mi však sděleno, že pro moji osobu je určena jedině pevná věznice. Amnestie v r. 1960 se na mne nevztahovala, prý jsem přímým agentem. Rovněž nepomohla amnestie v r. 1962. propuštěn jsem byl 22. srpna 1964, po dvanácti a půl letech a šesti týdnech, z toho deset a půl roku Leopoldova. Manželka byla propuštěna v lednu 1960 po sedmi a půl letech.

Hodně muklů se v Leopoldově vystřídalo, avšak bylo tam kamarádství, porozumění, jeden pro druhého. Bohužel, většina už nežije. S dr. Husákem jsem byl přes půl roku na společné cele č. 27 a krátce jsme dělali vedle sebe na lisech. Byli tam také komunističtí prominenti, jak Češi tak Slováci, abych aspoň někoho jmenoval: bratr Slánského, E. Goldstücker, E. Löbel, Černý, L. Novomeský a další. Co však bylo smutné, když se potkávali ti, kteří za války riskovali životy pro osvobození vlasti, ač již to byli z východní či západní armády nebo letci. Jmenovitě generál Pelich, generál Bulandr, Antonín Koor, Jakub Koutný, Jan Prokop, Antonín Kouřil, Alois Kalvoda a další.

Po návratu domů jsem byl rád, že jsem se uchytil u Dopravního podniku Plzeň jako řidič. Manželka, která byla po mém zatčení propuštěna na hodinu z magistrátu, kde byla jako tajemnice, po propuštění skončila v papírně jako zdatná dělnice.

Jedna věc je mi záhadou, a to seznam osob v akci „Norbert“. To jsem skutečně netušil, když jsem objevil svoje jméno v seznamu, že jsem byl tak nebezpečným živlem, i když jsem věděl, že jsem byl pod kontrolou STB až do tzv. sametové revoluce.

FOTOGALERIE:

 

 

 

 

 

Budu moc vděčná za jakékoliv (byť sebemenší) informace, jaké se Vám třeba během čtení článku vybavily. Zasílejte je, prosím, na mou adresu: [email protected] nebo pište na můj Facebook. Dědeček by byl rád…

Ano, tady jsme spolu na jeho milované zahradě, která mi víc než cokoliv jiného přirostla k srdci… Právě mezi psaní a zahradničení dělím svůj čas.

© Mgr. Jarmila Flaková

([email protected])

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top