Klasická poezie

Předčasně ztracený beatník Václav Hrabě – aneb život tak akorát na jeden tulipán

Jakmile dočtete knihu Blues pro bláznivou holku, padne na vás tíseň z tak osudově krátkého básníkova života, který skončil příliš brzy smutnou náhodou. Stesk však po chvíli vystřídá neskutečný obdiv k člověku, který stihl za svůj krátký život napsat tolik krásného, že se až tají dech. O to víc pak zas přijde líto, že se nedožil zaslouženého úspěchu. Že možná ani netušil, jakým je skvělým básníkem, beatníkem, metaforickým jazzmanem i fantaskním malířem.

Spolu s černou obálkou prosvětlenou bílým písmem titulku knihy a jména Václava Hraběte se můžete vydat po stejně černobílých stopách tohoto českého beatníka, který měl tu čest setkat se i s Allenem Ginsbergem, nejkřiklavějším hlasem americké Beat generation. Ne náhodou ho tak v některých svých básních zmiňuje, v jiných jakoby z něj dokonce sálalo samotné Kvílení. Upravené na české hrabětovské způsoby. Václav Hrabě je přes všechnu svou válku, nikotin, ospalé bary a měsíc do krve rozdrásaný hořkými vzpomínkami, básník citlivý a něžný, který nepotřebuje vulgarismy k vyjádření silných prožitků. Je to básník nacházených a poztrácených lásek, básník neonů, sněhu a deště, trýznivě osamocených nocí, teskných rán, vojenských uniforem. Je to básník hořícího slunce, žhnoucích hvězd a třešňových květů. Je to básník něhy, dramatu i vzdoru. Občas se semkne do pravidelných veršů, většinou ale dýchá volněji. Z celé řady ve sbírce ukrytých básní je slyšet jazz, neodmyslitelný prvek beatnické generace. Verš po verši z nich ale také vystupuje podzim se všemi svými vůněmi, noc se všemi svými touhami a ráno s hořkou realitou.

Píseň Láska je jako večernice, často přehrávanou na vlnách moderní doby, najdete uvnitř knihy pojmenovanou jako Variace na renesanční téma. Také další Hrabětovy básně se až později po jeho smrti dostaly do povědomí širší veřejnosti, ať už v poetické či písňové formě. Ospalé něžnosti, Stop-time, Báseň skoro na rozloučenou, Ukolébavka, Déšť – alespoň některé z těchto básní zaznějí v uších některých z nás, ke kterým se donese jméno autora.

Poezie Václava Hraběte je jemná, něžná, upřímná – i ve vší své střídavé vzdorovitosti. Je poctou umění milovat, je ale i bolestí nad ztrátou lásky. Vypisuje se o marnosti válek a ztracených mladých životů. Opovrhuje falší některých z lidí, klaní se nevšední a stále nové kráse přírody. Ač je pro něj slunce někdy pozérem, stále ho láká do svých básní stejně tak jako měsíc bdící nad novými a novými láskami. A bohužel i nad trýznivou samotou.

Talent Václava Hraběte je dechberoucí. Naprosto živelně hází na papír své verše a pod jeho rukou báseň za básní vznikají vskutku čarokrásné obrazy. Jeho básně jsou živoucí a plné barev, jeho obrazy neskutečně originální a jeho slovník nadmíru bohatý. Až trnete nad tím, jakého génia se česká poezie musela vzdát. Díky ale alespoň za tu chvilku tak akorát na jeden tulipán, který bude své okvětní lístky sypat do cestě ještě celé řadě generací…

 

Podzimní

 

Obloha – šedobílá labuť

za teplem k moři odlétá

a v parku zametají slova,

která tu zbyla od léta.

 

Třesavka reklam v očích zebe.

Letní šlágry už vychladly.

Po řece pluje ztuhlé nebe

pod most podzim zapadlý.

 

Maličké rudé slunce

se loudá po břehu

jak mince, kterou zítra

už vezmou z oběhu.

 

Hřeju ho chvíli v dlaních

a dýchám na něj zblízka…

Není to žádná póza!

Ne. Jenom se mi stýská.

 

A teď tu zlatou starou minci

do vody házím jako vzkaz

(do řeky místo do fontány).

To abys přišel!

I když je podzim!

To abys přišel zítra zas…

Podzim

 

Tuberkulózní slunce

Lány řípy

Nízko nad zemí dýchají

oblaka jak velké šedivé lípy

A z jejich větví odlétají ptáci

komedianti

opouštějící poslední letní štaci

 

Na prahu lesa líže si rány

uštvaný zpocený říjen

v rozmoklých polích

podzimem ukřižovaný

 

Třaslavý topol

Holý jak věta

Zavřete okna!

Je konec léta

 

Ospalé něžnosti

 

Neony

zvoní klekání

v tvých očích vycházejí

hvězdy a květiny

padají na zem

mezi stíny

na břeh jezera kde roste rákosí a kmín

kde dřevaři po skončení práce pijí

kořalku z jeřabin

 

A mně se chce tak spát

Spát

ve stínu tvých vlasů

Spát na nic nemyslet

při zvuku tvého hlasu se probouzet

jak kuchař

v pohádkách kde spí se stovky let

 

a znovu usínat

s hrstí tvých vlasů na čele

a trochu žárlit

na slunce

které ti po těle kreslí

malé nepochopitelné obrázky

 

Déšť

 

Na horkých střechách zasyčel déšť

jako když hoří suchá tráva

Promoklá tramvaj odbíjí šest

Na město tiše poprchává

 

Jdu sama v dešti Za řekou hřmí

Ne nevadí mi zmoklá hlava

Jen se mi zdají bláznivé sny

že prší na město voňavá tráva

 

Potichu si zpívám

do rytmu deště

náhodná slova

o zmoklém městě

 

Jdu Nevím vůbec kam

a s každou kapkou

zas znova začínám

 

Pod polštář dám si až půjdu spát

blues o dešti v němž voní tráva

Snad se mi bude celou noc zdát

že venku tiše poprchává

 

Královnino blues

 

Tma padá do mých očí

jak hudba do ticha

Orloj se pootočil

a štěstí pelichá

 

Když sklánějí se ke mně

s oblohou na zádech

mí milenci jsou mužní

jak jen jim stačí dech

 

A přesto jsou tak stejné

až je to dojemné

ty prázdné cizí tváře

ležící vedle mne

 

Tma padá do mých očí

jak hudba do ticha

Orloj se pootočil

Mé štěstí pelichá –

 

Tak po hospodách chodím

A po mejdanech spím

A pozdě k ránu sama

o lásce tiše sním

Madrigal

 

Třešňové květy

v zahradě žloutnou

Pro nás jak pro ně

Čas je tou loutnou

 

na kterou hraje

Smrt za svítání

Dokud jsi krásná

vzbuď se Má paní

 

Dostatek spánku

čeká nás v hrobě

Vzbuď se má lásko

a vezmi mě k sobě

 

***

Tma stéká do kaluží

Na šedivém pijáku nebe

otisky cyklámových růží

Uprostřed ulice lynčují

autogenem zbytky

této noci kterou jsem prochodil

abych se ujistil že žiji

Možná že zrovna dnešní ráno

přinese amnestii

promlčeným láskám

 

***

Pojď! Ještě jednou to můžeme zkusit

Město je jako rozstříhaná hvězda

Je tak krásná noc že i svatý na mostě má horké tváře

Pojď! Ráno pro tebe ukradnu červánky

a přinesu ti je místo růží

Zhasnu každou lucernu za tebou

aby se nikdo nemohl zamilovat

do tvého stínu

Až budeš spát půjdu a po všech mořích

sesbírám slzy které ti uplavaly

Jestli chceš vyměním své sny za hezké šaty pro tebe

Jestli to ovšem vůbec někdo koupí

 

Prší   Teplý déšť klopýtá po dlažbě

jako má láska po tvém odmítání

 

***

Pln domýšlivosti z březnového slunce

vzal jsem starý kuchyňský nůž

a několikrát jsem jím otočil

v ráně už zacelené

Po odkapání krve a zbytků hnisu

se venku začalo stmívat

a jako ruce tonoucí krepové růže

se zadrhla kolem mého krku

škubavým infekčním smutkem

vzpomínka na tebe

 

Noční obraz

 

Nad parkem půlnoc vyzvání

všude je tma a klid

A já se musím rozloučit

a honem domů jít

 

Malíři namaluj do noční tmy

oblaka bílá sluneční svit

Alespoň na chvíli ať je zas den

ať ještě domů nemusím jít

 

Namaluj malíři barevnou kytici

na mokrý asfalt v téhleté ulici

Namaluj má ústa do smutných očí

člověka s kterým se právě teď loučím

 

Namaluj prosím tě na noční oblohu

oblaka bílá sluneční svit

Ať se zas alespoň na chvíli rozední

ať ještě domů nemusím jít

 

Vím že to nejde

nezlob se na mne

jsou to jen řeči

krásné a klamné

Vím že to nejde zastavit čas

přesto to zkusím podruhé zas

 

Odešel pěšky snad na tramvaj nemá

Je právě půlnoc   Jak banální téma

Namaluj mé oči na jeho ústa

ať se ta ulice nezdá tak pustá

 

Dnes je to rok

 

Den zapad do roka jak dukát do fontány

a slunce za obzor inkoustem malovaný

zapadlo do ticha  Jen hvězdy bílé vrány

krákají nad obilím něžné a horké hrany

 

Myslím teď na Prahu  Na roztřesené jíní

luceren  Na měsíc tak horečnatě žlutý

Tak jako loni my dneska se loučí jiní

Za rok ti pošlu lístek: Přijď! Večer u Reduty!

 

Bude to jako dnes (Anebo jako loni)

Kdekdo se usměje zamává za rekruty

Kleknu si na dlažbu a sáhnu si jak voní

 

Čas není vlastně zlý  Je přísný spíš než krutý

Noc padne do roka jak dukát do fontány

A najdeš ve schránce můj lístek načmáraný

 

Bourrée (sol-minore)

 

Na Střeleckém ostrově (hnije) listí

v barvách Leonardova stáří  Tranzistor chválí sýry

a rodinné pojištění  Několik básníků

trpělivě vyšťourává z omoklé dlažby

jambickou pikantérii na osm slabik

 

Mezitím za devaterou řekou metafor

za devaterými horami akcí zodpovědně

připravených a zodpovědně prováděných

vstává nezodpovědné štěstí   Oblečeno

velmi neurčitě schází k umouněné

vystydlé řece pohazujíc si dvěma

červenozelenými melouny

tak něžně a smutně jako jistá královna

hlavou

svého popraveného milence

 

Až bude svítat

 

V očích luceren se leskne

vůně durmanu

a tvoje dlaně

svěží

jak vítr po ránu

se modlí s mými tu nejkrásnější

súru z koránu

 

Jen ještě jeden polibek a potom

na tvém střevíčku

přepluji spoustu oceánů

A třeba objevím

nějakou novou neznámou Ameriku

jenom pro tebe

Může se stát

že zemřu mezi lovci lebek

a až ti pošlou mou vysušenou zmenšenou hlavu

prodáš ji v bazaru

protože nebudu k poznání

 

Anebo se mi nepodaří sehnat

ani jednoho lodníka

a já ze vzteku propiju

tvůj střevíček v nějaké lisabonské hospodě

Mohu být souzen pro kacířství

protože všichni rozumní lidé ví že Amerika

je jen jedna a ta už byla objevena

a možná i ty se přijdeš podívat

jak upalují blázna

 

Ale také je docela možné

že se mi to povede

a jednoho dne ti přivezu

ozdoby z peří tabák a gumové míčky

ze země

kterou jsem objevil

 

Infekce

 

Spadl jsem ze skály porostlé arnikou

a teď ležím

rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí

a tebe

 

Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství

Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly

Je to prý skorem zbytečné

Vrchní sestra přináší

pomeranče cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho

Posilněte se večer vás budou operovat

Vezmou vám srdce  Máte příliš velké srdce

na to abyste s ním mohl žít

 

Loupu pomeranč a vzpomínám

na Prahu  Čvachtavý sníh  Rackové  Na 7. listopadu

bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?

Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj

do které se opřel vítr

 

Je to smutné nebo možná směšné

ale asi jim umřu pod nožem

protože jenom ty

máš krev

stejné skupiny jako já

 

Musím jim říct kde tě najdou

Nelekej se  Až pro tebe přijedou

budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji

a nebudu vědět

že jsi přišla

 

Vím

že mě nemáš ráda

ale já tě mám

v krvi rozpuštěnou

s bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry

tak starými

že je vůbec nikdo nepamatuje

 

* * *

A kdybych už měl umřít

chci hvězdy na rakev

a trochu hnědé hlíny

hřejivé jako krev

Na hřbitově ať hrají

houslovou sonátu

v které zní mořské mušle

a slunce pasátů

Tomu kdo bude plakat

maličký kapesník

s mým monogramem dejte

Je to jak památník

Připijte na mé zdraví

nebožtík píval rád

a teď už nechuraví

už nebude mít hlad

Připijte na mé kosti

ať mohou dobře spát

Věřte mi je to k zlosti

teď v létě umírat

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(HRABĚ, Václav. Blues pro bláznivou holku. Praha: Československý spisvatel, 1990, s. 264)

Pro další recenze a články navštivte FB stránky DigiTimes.cz.

 

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top