Tvůrčí psaní

Aforismy po stopách Franze Kafky

  • Když se podíváš trochu dál za ten prostor, který ti kříží tolika dlaněmi ohmataná okenní tabule, spatříš dva mosty z čistého mramoru. A když budeš mít dost odvahy pro vás pro oba, síla vašich očí se podepře a znásobí, a vy uvidíte ještě dál a zjistíte, že ten most je vlastně jen jeden.
  • Nekonečnost jeho dobroty byla v dávání. Dával svůj majetek, své tělo, svou duši, až mu nakonec zbyly jen dvě veselé modré oči, které si nechal, aby se jimi mohl usmívat na své šťastné okolí.
  • Kolikrát mu říkali, že je pro něj přece v domě místo, ale on vždycky, když se blížila noc, vzal tu teplou vlněnou deku a běžel a běžel, a zastavil se až u svého oblíbeného stromu, který měl nejraději ze všech členů své rodiny.
  • Znal se velmi dobře. Byl si vědom všech grimas, které mu za určitých okolností běhaly po tváři, ale znal je jen on sám. Tak dokonale. A tak jedině kvůli tomu (byl to vlastně nejpodstatnější důvod k jeho rozhodnutí) se neustále zdržoval ve svém domě, zavřený a ukrytý před zraky všech, kteří by si snad výraz jeho obličeje vysvětlovali jinak.
  • Nikdy se na ně nedíval. Nechtěl vědět, kolik času mu ještě zbývá na to, aby dokončil svou práci. Pohrdavě se k nim otočil zády, ale i přesto cítil, jak na něj upírají své úzké vrásčité oči, cítil jejich studený dech na svém zátylku, ale nikdy se neodvážil se jen trochu pootočit, nechtěl jim kazit radost – dokázal si totiž alespoň zdánlivě představit, jak namáhavá musela být cesta k jeho pracovnímu stolu.
  • Neměl rád ty dva muže. Kdykoliv je spatřil, zkoumavě si ho prohlíželi, část po části, jako by dosud neviděli jiného muže. Prohlíželi, prohlíželi, a smáli se jeho žalostně vyhublému tělu, ze kterého jakoby se i kosti běžely ukázat na odiv.
  • Potácel se v horečkách. S každým dnem se jeho naděje na přežití vytrácela. Nemrzelo ho to, ba naopak. Všichni ho už předem oplakávali, zatímco on (vždy, když oni své šedé obličeje plné smutku utápěli ve svých dlaních) se jim i sobě potichu smál.
  • Kolikrát se už vydal na podobnou cestu. Byl to u něj jakýsi zvyk. Šel a šel, a když zrovna někoho potkal, doprovodil ho k jeho cíli a vydal se dál za dalším cestujícím. To se pak pokaždé vrátil domů až za několik dní a byl tak pln různých příhod a nových setkání, že poté už jen spal a spal až do další obdobné výpravy.
  • Každou noc pečlivě zavíral okenice. Mnohdy totiž slýchával jakési klepání, které ho rušilo ze spánku. Jednou či dvakrát dokonce zaslechl i naléhavé volání o pomoc, nebyl si však v ten okamžik právě jist, zda je uprostřed spánku nebo na počátku bdění. A tak zavření okenic považoval za jediný způsob obrany proti nechtěnému nočnímu přemýšlení.
  • Nepožadoval po ní lásku a zbožňování, chtěl pouze někoho, komu by se mohl svěřit se svým každodenním trápením. Stále na ní mluvil a zahrnoval ji nespočtem svých potíží, nežádal však ani rady (před těmi vždy utíkal a schovával se do každého stínu, který mu přišel do cesty), ale spíš možnost odložit svůj těžký náklad, aby se s prázdnýma rukama mohl zase vydat pro ten další.

Frannz Kafka 2

  • Obdivoval jejich klid a zároveň se ho bál. Připadalo mu, že on jediný ho v téhle obrovské místnosti narušuje a vysmívá se tak všem jeho uchovatelům. Po prvním zakašlání se na něj totiž všichni velmi opovržlivě podívali a on si uvědomil, že si bude muset dávat větší pozor. Po několika neúspěších, kdy si usmyslel, že nejlepším a jediným řešením by snad bylo utéci, se mu konečně podařilo uchovat klid, ovšem pouze do té doby, kdy samou nervozitou shodil za ním visící obraz, jehož rámu se pro uklidnění a docela nevědomky dotýkal.
  • Nikdy se mu nepodařilo těm dvěma uniknout. Tahali ho za rukáv, líbali na tváře, vyhazovali ho do vzduchu. Kolikrát ho už přivedli do neštěstí, ale zbavit se jich nemohl a vlastně ani nechtěl. Byla to totiž jeho dvě rozdílná JÁ.
  • Seděl na pařezu a plakal. Ve sněhu se mu ztratily všechny stopy jeho levé nohy a on si teď připadal jako malomocný.
  • Vůbec se mu teď nedařilo psát. Inkoust se štítil archu jeho dosud bílého papíru a oproti tomu se mu hromadil v hlavě. Kalil nápady, vzpomínky, až se spolu se slzami nezdaru dostal až do jeho očí, které svou těžkou modří zalepil a poručil jim spát.
  • Miloval tu knihu. Četl ji snad už tisíckrát, a aby nepřehlédl žádný z mnohých aspektů autora, četl ji jednou od konce, pak od začátku, nato třeba jen dvě stránky zpředu a dvě zezadu, pak zas několik vět napřed zleva a pak zprava, po čemž neskonale šťastný a pyšný na svou píli a pečlivost samým vyčerpáním klesl do křesla a usnul.
  • Paměť mu začala vynechávat. Zapomínal však pouze důležité (a samozřejmé) věci. Pamatoval si například, kam před spaním uložil své brýle, ale zapomněl, kudy se vlastně vchází do ložnice. Věděl přesně, kde se nachází jeho konvice s čajem, ale dveře do kuchyně hledal necelou hodinu. Nakonec celý zničený přinesl všechny své věci, bez kterých se nemohl obejít, ke vchodu do bytu a tam začal z archu bílého papíru vystřihovat malé cedulky.
  • Kolikrát chtěl být neviditelný. To se pak docela přitiskl k bílé stěně, která na něho začala vroucně a ledově dýchat, a on jí na oplátku za její chladnou náruč poskytl dech svůj, který ho stejně svým frekventovaným hlukem mohl kdykoli ve své neviditelnosti zradit.
  • Nikdy se nehádal ani zbytečně důrazně nevynášel své názory. Seděl v čele stolu a on byl ten, na kterého se upřely desítky tázavých očí, když jejich mobilní přátelé – ústa – skončila svůj monolog.
  • Byl jejich modlou a vzpíral se. Nosili ho na rukou a vyhazovali do vzduchu. Děsilo ho to a křičel na ně, ať toho nechají. Z té výšky ho však nemohli slyšet. Roky plynuly a on se jejich vytrvalou silou ocital výš a výš, až nakonec přestal křičet dolů a obrátil svůj prosebný pohled do nebe.
  • Přátelé mu věnovali vysoký koberec. Jejich dar ho čím dál tím víc doháněl k šílenství – ztrácely se v něm věci a jemu se zdálo, že se sám od sebe stále zvyšuje a zvyšuje. Když už celá situace s prokletým kobercem dospěla tak daleko, že před spaním nemohl najít svou postel, vyskočil z okna a nikdy se už do bytu nevrátil.

franz malej

  • Téměř každým druhým dnem od ní dostával dopisy. Byly plné odtažitosti, ale ani písmo vynucené z její ruky jej nedokázalo odradit od psaní dalších a dalších dopisů, protože ty byly vzájemnou daní mezi žitím a přežíváním.
  • Přímo děsivě se bál oken. Okrádala ho o soukromí a jejich indiskrétnost mu připadala nesnesitelná. Mnohokrát třeba celé dny hledal nejvhodnější kout, z kterého by na něj ty dvě skleněné a věčně bdící příšery ziskuchtivě nezíraly.
  • Nejraději by tohle tesknivé období vymazal z koloběhu přírody. To období, kdy za okny poprchává, ale jen tak lehounce, aby se neřeklo, a kdy se na jeho okenice každou chvíli přisaje unavený mokrý list a svou hloupou a promáčenou strukturou ho pak znervózňuje při práci, která je pro něj tak důležitá.
  • Jednoho dne mu přišlo, že jeho život je až příliš jednotvárný. Přemýšlel, čím to může být, a když ho nic kloudného nenapadlo, otočil se na druhý bok a usnul.
  • Zbožňoval knihy a měl je všude kolem sebe. Znamenaly pro něj vše. Nejedl, málo pil, nelákalo ho chodit do společnosti. Raději byl ve svém bytu a se svými knihami, ve kterých se nakonec i utopil hladem.

 


(Foto: Hospodářské noviny, Shekel.cz, Refresher.sk)

Most Popular

To Top