Literatura

Augustin Zimmermann jako zlem prožraný Jób

Nakladatelství Zlín přineslo na knižní trh debut Zuzany Kultánové, ze kterého přímo čiší marnost lidského života. Na stránkách plných beznaděje, nejspodnější lidské špíny a záblesku smrti jako jediného možného vykoupení se jen letmo objeví jakýsi plaše bláhový přízrak štěstí. Prosvítá zlou tmou jako pozlátko, aby se po důkladnějším prozkoumání stalo jen další vrstvou špíny.

Zuzana Kultánová, mladá a talentovaná autorka knihy Augustin Zimmermann, nás provází životním utrpením hlavního protagonisty děje, které do sebe postupně vtahuje celé jeho nejbližší okolí. Na začátku Augustinova utrpení je neschopnost setrvat na místě (snad oprávněných) útoků a pomluv. Právě bláhová vidina lepších zítřků jej pak i se ženou vyrve ze zdánlivě nemilosrdného domova, aby se vydal na svou donquijotskou cestu plnou pádů a ponížení.

Pohybujeme se v šedesátých letech devatenáctého století. Průmyslová revoluce jede na plné obrátky, začíná věk industrializace a techniky, kdy se i lidské ruce stávají nahraditelnými pokrokovými stroji. Začíná éra prosperity, ze které těží i dříči i dobří ekonomové. Nikoliv však Augustin Zimmermann plahočící se neustále na periférii šťastného života. Jeho chvilkové naděje v lepší budoucnost se co chvíli rozplývají. Možná prostě jen čeká, že mu doba prosperity snese tu správnou lukrativní příležitost rovnou do klína. Opovrhuje poctivou prací a řádem, nesnáší pracovní ponižování ze strany zaměstnavatele. Možná proto nedosáhne na vydřené štěstí a raději se utápí ve skepsi a světabolu, který si vyhlídl jen a jen jeho jako svou oběť.

Zajímavé je zde i vykreslení osobnosti jeho ženy, která v bláhové touze po štěstí podlehne jeho svodům. Její nízké sebevědomí zničené navíc tragickou událostí ji žene do náruče mladého a silného muže, který v ní však brzy probudí nenávist ke všemu, co mají společného – včetně vlastních dětí. Absence charakteru, alkohol, špína, přežívání, ponižování za hranice sebe sama a k tomu nezměrná dávka vzteku… Zakouřená krajina, továrny, komíny, šlapky a zpití dělníci, zavšivené ghetto Josefova, pokoje bez matčina tepla, zato s alkoholovým odérem, hbité pěsti, strach a pláč… Taková je slepená mozaika knihy Augustin Zimmermann.

„Dělnice si najdou své dělníky a povedou s nimi mizerný hnusný život plný houkání továrních komínů, půtek a vřískání hladovějících dětí. Jaké krásné vyhlídky čekají tyto ubohé ženy nacpané do nevkusu, křepčící při odrhovačkách plných dvojsmyslů.

Přišly sem, aby si vyhlédly svého nahrbeného chlapa, který je jednou umoří, ale i tak to stojí za to. Obléct si šaty, tančit, pít a smilnit, dokud si ještě můžete namlouvat, že život se může stát jednou velkou nedělí.“

Aug 2

Příběh Augustinna a jeho ženy je také odrazem síly veřejného mínění. Lidé totiž odjakživa silně pnou ke slušným, otevřeným a srdečným zevnějškům, zatímco duše toužící po samotě a odmítající sdílení části svého života v nich probouzí pochybnosti, strach a odpor.

„Zimmermannová nechtěla mít s nikým nic společného, měla za to, že lidé nikomu v ničem nepomohou. Pouze okounějí, přihlížejí, hodnotí a všechno jen zhoršují zcestnými plky. Odmítala besedovat s lidmi. Chtěla být sama. Člověk se rodí sám, umírá sám a na život je stejně sám. Odmítala cokoliv oslavovat, ignorovala i císařovy narozeniny, nebyla ani s rodiči ve čtyřicátém pátém uvítat první parostroj. Příčila se jí představa, že stojí mezi davem lidí, kteří z ptačí perspektivy vypadají jako roj černých mravenců, a mává vlaku bílým kapesníkem. Jediné, co si přála, aby jí dali všichni pokoj. Přitom však byly dny, kdy mlčky polykala slzy a dívala se z okna, jestli se neobjeví někdo, kdo by jí alespoň na chvíli vzal unavenou ruku do široké teplé dlaně.“

„Lidé se k vám hned jinak chovají, když jste slušně oblečený. Už se na něj nebude nikdo dívat skrz prsty. Možná jeho obchod zkrachoval proto, že neměl slušný oblek, napadlo ho náhle. Kdyby byl v obleku, lidé by si ho vážili. Možná že kdyby on i jeho žena byli pohlednější a děti méně umouněné, lidé by tam rádi chodili nakupovat, protože by se jich dotkl blahobyt, dostatek a harmonie.

Harmonie, to bylo ovšem něco, co kolem Zimmermannových ani neprošlo. Harmonie, ta se zdržovala úplně někde jinde, v hezkých krámech a slušných domech. Lidé nepotřebují chaos, hledají řád, vystavené zboží a čistého seriózního obchodníka, který je s milým úsměvem okrade.“

Celý příběh života Zimmermannových ovšem není vylíčen stejně prostým způsobem. Je plný obrazotvornosti, symbolů a jinotajů. Celé dílo pak navíc dýchá odstínem lehce zolovským… A jaký je zdejší zabiják, pomalu strhávající svou masku?

„Zimmermann si bral na sebe beránčí kůži. Zpod kudrnaté vlněné houně trčely hubené rychlé nohy. Šedivé tuhé chlupy. Místo hloupých ovčích očí blýskal hladovýma vlčíma. Františka nosila jeho dítě a svého vlka se čím dál víc děsila. Beránčí kůže strhnout nešla. Proměnit ukrytého vlka v mírnou ovci není možné. Sedával ve světnici, dlouze se na ní díval, cenil tesáky a kůži nesundával nikdy, aby ji nemohla spálit v ohni. V noci se vracel, tlamu od krve, beránčí kůži zteřelou, proděravělou.“

Aug 3

Kniha nám také ukazuje pravý obraz manželství v chudobě a s nesprávným člověkem. Nutno však vzít v úvahu, že v té době neměla vdova s dítětem právě na výběr… A tak si žena – opět pod vlnou veřejného mínění – volí svůj osud, přičemž ztrácí svou hrdost i něžnou ženskou tvář. Peníze, morálka, závislost… Ty tam jsou rovnost, výpomoc nebo snad láska…

„Má špatného muže, pije, bije ji, ale smrt si nezaslouží. I přes to všechno, je tady a ona nemusí prosit v útulcích. Je přesvědčena, že i on má někdy dobré srdce. Jenom kdyby nebyl takový blázen. Na každou čeká někde muž, na ni čekal ten její, a tak se s tím musí smířit. On by nebyl tak zlý, kdyby tolik nepil, nepropíjel peníze, nebil ji a děti, nedělal ostudu, byl zodpovědný, vážil si života, nebyl ctižádostivý a nezáviděl. Jinak je to celkem dobrý člověk.“

„Musí se smířit s tím, co je. To je její úděl. S mužem a dětmi přicházejí jenom starosti. Na druhou stranu člověk se nemusí zabývat sám sebou, může si z plna hrdla užívat hnusu, jehož vám život nadělí vrchovatě, a na sebe v poklidu zapomenout.“

Ta největší bolest knihy však tkví v jedné jediné bobtnající ráně. Tou ranou je krutost, která se šíří jako mor a zasévá zrna hněvu, která jednou shodí své shnilé ovoce.

„Jsou to ti Zimmermannové, kteří umírají a nechávají za sebou ženy a děti, tragédie, sebevraždy a dluhy? Celou dobu čekáte, až odejdou, a přece odejdou tehdy, když to nejméně čekáte.

Rozpadají se v prach a nechávají za sebou spoušť ještě po mnoho generací. Ale ani jejich ženy nejsou o nic lepší než oni. Nakazí se od nich lichostí a krutostí, protože krutost rodí strach a strach rodí krutost, mnohdy nebrání své děti a vybíjejí si na nich svůj vztek. Viní děti z nedostatku soucitu. Chtějí, aby děti dělaly to, co otec nedělá. Aby byly oporou a při ruce. Nadávají dětem, že mají otcovy zlé vlastnosti, plísní děti za to, že se narodily, přejí si, aby byly jiné a neměly otcovu barvu očí. Nutí je se za nemocného otce modlit. Posílají děti hledat ztraceného otce a potají si přejí, aby se nikdo z nich nikdy nevrátil.“

Augustin Zimmermann

„Volala své děti k sobě, ale ty se ani nehnuly. Nechtěly, aby je matka objímala, protože je běžně neobjímala a tato situace v nich budila strach. Nevěděly, co dělat. Byly spolu, samy, ať je nechá matka na pokoji, stejně je nemá ráda. Odmlouvaly, byly drzé, a i když toho litovaly, nemohly si pomoct, matčina agrese plodila agresi. „Nemáte úctu ke své matce, za to budete pykat. Proč nemůžete být alespoň vy co k čemu, když váš otec je takový? Na otce buďte zlé. To on a jeho nemoc nás ničí. Ale to se bojíte, co?“ končila své promluvy. „Bojíte se, ale na mě si troufnete. Tolik to bolelo, když jsem vás čekala a rodila, a nikde ani kapka vděčnosti. Mohla jsem umřít! Ano, mohla jsem umřít, a byl by svatý pokoj.“ „Nikdo se tě neprosil,“ štěkl po ní jednou Jan.“

Obraz Augustina Zimmermanna, jeho ženy a dětí je zde podán vážně, syrově a jak již bylo řečeno – lehce zolovsky. Čpí z něj kouř komínů, padlé touhy a bahno nejzapomenutějších ulic. I zde se ale v rukopisu debutantky objeví alespoň malé zrnko humoru…

„Otci kostel nijak zvlášť nevadil. Tenkrát ještě nebylo tolik v módě pohrdat Bohem. Konečně, to by starého ani nenapadlo. Bohoslužby vnášely do jeho života řád a rozptýlení. Faráři moc nerozuměl, ale od toho to byl farář.“

„Ta ostuda. S tímhle má jít k oltáři? Možná mu za to něco otec zaplatil.

Alespoň má jistotu, že jí nebude běhat za ženskýma. Když se navlékala ve svatební den do jednoduchých šatů, doufala, že cestou nikoho nepotkají. Potkali všechny.“

A tak se v tomhle hrůzostrašném příběhu dočkáme i trochy matného humoru. Nic však ani zdaleka nepřekryje sílu gradujícího děje, který je navíc odrazem děje skutečného. Kniha je totiž sepsána podle skutečných událostí. O vraždě na Žižkově (tehdejším Vítkově) toho nebylo moc napsáno, a tak je tato kniha Zuzany Kultánové i cenným materiálem pro vyplnění polozapomenutých stop lidské paměti.


(Zuzana Kultánová. Augustin Zimmermann. Zlín: Kniha Zlín, 2016, s. 196)

 

Zaujala Vás knižní prvotina Zuzany Kultánové?  Podělte se se mnou o Vaše názory na mém Facebooku. Sledujte Literární klenoty a soutěžte o knižní novinky!

Most Popular

To Top