Klasická literatura

Hořké slunce Karla Čapka

Hořké slunce foto

Nakladatelství Dokořán přináší na trh překlady francouzské poezie z pera Karla Čapka. Útlá knížka s názvem Hořké slunce prezentuje výběr ze souborného vydání z roku 1993, které nese název Karel Čapek: Básnické počátky, Překlady.

Možná že jen málo z nás zná Karla Čapka jako překladatele klasické francouzské poezie, a tak nebude od věci podívat se na jeho sofistikovaný výběr zblízka. Mezi autory, ve kterých našel Karel Čapek zalíbení, které jej podnítilo k překladu, se vyjímají především tato jména: nám známý Charles Baudelaire, podobně prokletí Paul Verlaine, Jean Arthur Rimbaud a Stéphane Mallarmé, dále pak věhlasný Guillaume Apollinaire či méně známý Jean Moréas či Henri de Régnier.

Básně v tomto spanile klasickém výběru jsou plná rozličných témat – od nešťastné lásky po expresivně laděnou smyslnost ženského těla, od mocné síly zla po hojivý fáč naděje, od bohémského života umělců po smutnou daň stáří, od léčivého doteku přírody po smrt v osamění. Francouzská poezie je psána jazykem jemným a podmanivým, brilantně sype ta nejvhodnější slova jak vítr květy růží z kornoutu do polí… Je to poezie haute couture a bude platit navždy.

Výběr Charlese Baudelaira je zde zastoupen třemi krásnými básněmi: Exotický parfém, Posedlost a Semper Eadem. První z jmenovaných je úžasným zachycením atmosféry prolnutí…

Exotický parfém

***

Na horkých prsech tvých, s očima zavřenýma

když dýši vůni jich u večer jesenní,

zřím šťastné pobřeží, jež v jasném plameni

monotónního slunce oslněno dřímá;

***

a ostrov lenivý, kde rodí vlahé klima

podivné stromoví, plody a koření,

kde muži štíhlí jsou, statní a vzpřímení,

a kde žen otevřený pohled žasem jímá.

***

Tvou vůní v kouzelnou jsa veden dálavu

zřím plachty spuštěné a stěžně v přístavu

znavené ještě na smrt moři zvlněnými,

***

Zatímco tamaryšků silné parfémy,

jež krouží ve vzduchu a nozdry vzdouvají mi,

v mé duši směšují se s plavců písněmi.

Hořké slunce foto 4

Hezký je obzvláště tento úryvek z básně Sully Prudhomma s názvem Puklá váza. K výkladu snad není třeba slov…

… Tak mnohdy milovaná ruka

se lehce jenom srdce tkne;

tu srdce samo sebou puká,

květ lásky jeho povadne.

***

Potichu, světem nepoznána

pláče a dál se rozzeje

hluboká, jemná jeho rána

Netkněte se ho, puklé je.

Nádhernou naturalistickou básní, která se nebojí tématu věcí posledních, je báseň Guillauma Apollinaira s názvem Rýnská podzimní. Působivý je především samotný závěr básně, ve kterém je vskutku věrně zachycena atmosféra i nás, z dnešní doby, jak po dalším loučení s mrtvými odcházíme domů cestou smutnou a trpce podzimní.

… My tolik jsme dnes plakali

My i ti umrlí jich děti a stařeny

Pod nebem podmračným

Na hřbitově kde se třesou plameny

***

Pak domů domů hnal nás vítr studený

Pod nohama se nám kaštanů kutálelo

A jejich ostny byly

Jak meči zraněné srdce Madony

Které však myslím barvu mělo

Jinou než podzimní kaštany

Hořké slunce foto 3

Popisu podzimní a podvečerní cesty domů se drží také báseň Fernanda Gregha s názvem Návrat v podvečeru, která opravdu umělecky a krok za krokem popisuje složení vzduchu i lidské duše v přírodě, na cestě vzpomínkami, na cestě domů… Je až neuvěřitelné, jak je český jazyk bohatý, jak jeho jednotlivé a docela malé nuance mohou dát vzniknout tak krásné obrazotvornosti poetického textu. Citujme úryvek:

… krev v horkých kloubech mých, rychlého tepu ráz,

na nebi z popela uhaslý slunce jas,

blankytná kaluž v nebi červánkovém;

únava jako při opití,

drsná a lítá chtivost žíti,

užaslá láska k věcem kolem;

***

pak cesta vlhce svítící,

růžová ve dne, modrá za noci,

kde zvolna klouže mlha v šerém přísvitu,

luna ve vlahém západu

se sladkou něhou pohledu

nad luhy stoupající měkce k zenitu;

***

bříz obraz, který svítí

v zkříženém vodním sítí

na tůni potměšilé močálové vody;

a stará lítost, zatoužení,

přesladké krátké rozpomnění

na polibky a na rozchody

to vše se ve mně točí v temném zšeření

v ten trochu mrazivý, krátký soumrak jesenní,

co ve mně doufá, touží, vzpomíná i stýská;

a to je, chvilka ztracená ve věčném taji

u večer listopadu, v zapomněném kraji,

ta nekonečná věc a krásná: duše lidská

Vedle témat nevydařených lásek, strachu ze stáří, přílišné lidské starostlivosti či vlídné náruči přírody jsou v tomto poetickém výboru zastoupeny i básně exotické. Básně, psané samou touhou po jiné, cizí krajině. Jsou to básně v českém překladu, přesto ale jakoby zněly cizím jazykem a nekonečnou dálavou. Jednou z nich je báseň Vzpomínky z Orientu, kterou napsal Henri de Régnier:

Vzpomínky z Orientu

***

Když oči, vzpomínko, si zacloním, tu hned

zřím mešitu, kde vrká holub na nádvoří,

a bílé dláždění, kde pestrý dav se koří

a velký stín svůj vrhá báň i minaret.

***

Pak bazar zšeřený, bludiště napohled,

a krámek, kde se noha v rozestřený boří

koberec nádherný, jenž v sytých barvách hoří,

co kupec na prstech svůj dělá rozpočet.

***

Vdechuji vůni Východu, kde smíšeny

zápachy velbloudů jsou s růží lupeny,

škvařivý tuk a vonná pražící se káva,

***

a touha po sladkostech ve mně náhle vstává,

jak bych, ó Damašku, měl ještě na jazyku

chuť meruňkových cukroví a suchých fíků!

Druhou z cizokrajných básní je báseň Alberta Mockela s název Odrazy (Benátky) a zde je její nejsvůdnější pasáž:

Stín bárky je modrý na ploše vod;

s ním vlna si hraje, plná růžových poupat.

Která je čistší rozkoš než vdechovat van,

jímž voní, –

trhati azur vod, a v stínu růžových poupat…

Je duše co jiného než pouhá iluze vody,

kde v sladkém ránu bez konce stoupá

o dómech ze zlata sen a nad sebe sám se kloní?

Vše změteno, hleď, v snu věcí zdá se koupat;

vše je jen odraz, a nejkrasší ze všech lží

jsou řečeny dálkami, kde lehké se paláce rodí

z vody, která je klidně houpá.

***

Bílá plachta tam dole

Na chvějivém odrazu klouže

A proniká jednotným mořem.

Zdá se, že pluje po blankytu,

A nad ní, toť jiné průhledné moře bez hnutí…

A odraz na vodě v tichém kmitu

Má průhlednost perutí,

Jež se vznášejí v samém třpytu.

Kniha překladů francouzské poezie Karla Čapka vyšla v edici, jež má dle nakladatelství označovat „malou, ale silnou kávu“. A tou ochutnávka francouzské poezie nové doby rozhodně je a je škoda nechat ji vystydnout jen u téhle recenze. Je třeba si ji vychutnat plně a do dna – na stránkách této přitažlivé klasické knihy poezie.


(ČAPEK, Karel. Hořké slunce. Praha: Dokořán, 2009, s. 96)

 

Click to comment

You must be logged in to post a comment Login

Leave a Reply

Most Popular

To Top