Recenze

Den vytažený ze zásuvky

Nakladatelství Petr Štengl nám předkládá útlou knížku poezie Kateřiny Komorádové, mladé absolventky žurnalistiky. Autorčina básnická sbírka s názvem Den vytažený ze zásuvky je dnem bez falše, se srdcem na dlani, ale kolikrát i v odpadkovém koši. Je výrazem touhy po samotě, ale paradoxně i touhy po sdílení. Je pesimistickou učitelkou lásky i fáčem na všechna zranění této doby. Je předčasnou melancholií mladých lidí, kteří jsou každodenně otloukáni neúspěchem při plnění svých naivních snů.

Sbírka Kateřiny Komorádové se věnuje vcelku typickým tématům, které prožívá a řeší většina mladých žen. Básní o lásce, intimnostech, o duševním sebezapření ve prospěch lásky, o vzpomínkách, které časem hořknou, … Básní o touze po samotě a nezávislosti, aby pak očima těkala po těch, kteří jí chybí, s kterým chce něco sdílet. Ocitá se na cestě za sebevědomým a plným já, ale něco ji stále táhne do ústraní – nepřitažlivý vzor okolního světa, „nedokonalost“ sebe samých v očích druhých, jistá zranitelnost vlastní tak moc vnímavé duše, strach z nepochopení…

Samota je krásná věc, pokud zvládneme docela sami ovládat své myšlenky. Pokud chceme být na své pocity docela sami a bezbranní. Jak dlouho člověk dokáže být sám? Nepodlehne přece jen raději možnosti sdílení?

Tolik jsem toužila být nezávislá

a mít prostor

teď jenom nevím

kam dát všechno to

čím uvnitř překypuji

hodiny se odevzdaně zaleskly a začaly téct

čas ukrojený z lednového rána

na Smíchově

kde člověk člověku

mám čistě vyprané

své roucho beránčí

 

Autorka v metaforách svých básní naznačuje, co jednou zůstane z kdysi láskyplných pocitů. Líčí, jak běžná je v životě člověka jakási „pomsta pamětí“. Vždycky když něco krásného zakaleně odplave, máme ve stylu to hanit, aby nás tolik nebolelo u srdce a ve vzpomínkách. Stále se jen podřizujeme vrtochům druhým, zapíráme sami sebe a pak nám nezbývá než sledovat, jak vše dosud hezké potichu odplouvá…

Píšu ti psaní

protože na zavolání

prý není vhodná chvíle

možná čas ani místo

nějak se zasekly

krájím bílý papír

bříškem elektronického ukazováku

co jsem ti chtěla říct

ti napíšu

a místo vylisovaného květu

na důkaz

po tom všem

do obálky vkládám utrženou muší nohu

Na stránkách knihy Den vytržený ze zásuvky najdete i pomíjivé chvilky štěstí, radosti z maličkostí a touhu po očekávaných krátkých láskách. Téma přeháňky blouznivých pocitů, to je to pravé téma pro poezii. Je plné chtíče a vstřícné přírody. Co na tom, že se stejně zase vrátíme k tématu tradičnímu – do náruče bezútěšné samoty…

Řekl to tak samozřejmě

až se mi zachtělo načrtnout

průnik množin

náměstí se propršelo

a křik

ne náhodou se poskládal

tam někde za mraky

pevný stisk

objetí

ráno bez slibů

nezdál se být příhodnější okamžik

než náhodné setkání

nakonec jsem byla dešti vděčná

odnesly to nohavice

ale bylo to pořád málo

dotýkal jsem se

popisoval definoval a vysvětloval

vím to

dívala jsem se pečlivě

stejné místo

pro stejné lidi

zapínám pračku pro pocit

že nejsem v bytě sama

Autorka píše o tom, že nechce ani tak vzpomínky jako spíše jistotu společně trávených dnů. Nechce se svíjet na neustálých sinusoidách nejistých vztahů, ničí ji ty vztahově nárazové „křeče v žaludku“ – nebo na srdci? Vypravuje svůj emocionální příběh, do kterého se vždy krůček po krůčku vplíží rozum. Možná v podobě muže, který má docela jiné představy o štěstí. Přemýšlí nad tím, proč své vysněné lásky zahrnujeme „špatným štěstím“. Nastoluje myšlenku, že se asi máme do nekonečna ptát, co je pro druhého to pravé, aby se nestalo to, že nám zůstane „sevřený tíhou nedostatku v době přesycení.“

Muž sevřený tíhou nedostatku

v době přesycení

snaží se pořád dál

skrz ženu

branou mezi světy

když mu bylo pět

na zázraky měl v sobě

ještě místo

Básněmi se line častý motiv „tmy přežitých nocí a dní složených do prádelníku“ jakoby člověk neustále jen přežíval veškerou tu stereotypní bezbarvost. Jak kdybychom žili od dávky štěstí k další dávce. Jako kdybychom dny zející uprostřed neměli čím plnohodnotným vyplnit. Okolní svět nás děsí svou cizotou a malicherností, vlastní sebeurčení nacházíme výhradně ve světě nejvnitřnějším. Všude venku se po nás něco chce, jsme hnáni před důležitá rozhodnutí, musíme být schopní a dokonalí, pro nedokonalé není k mání nic. Ani štěstí, ani láska. Nic se nedává nezištně. Všechno je podmíněno něčím. A když už konečně najdeme kousek nového domova a trochu té lásky a chceme se usadit, zjistíme, že se usazujeme na špatné půdě. Tohle nám ale nikdo neporadí, nikdo nás to nenaučí, životem se musíme protloukat sami a lízat si rány.

Jednou večer jsem sklonila hlavu

a po letech se konečně stala jablkem

po vzoru zralých žen

úhledně složených

ani jedna mě nevarovala

když jsem začala pomalu

na místech nejméně vhodných

zapouštět kořeny

Autorka se staví i proti falešné iluzi davu, chce být originální a stát si za svými názory i vkusem. Pro ni není trendy „trendy oblečení“, pro ni je trendy nekopírovat poblázněný dav. Chce usínat spokojená, byť ví, že ji čeká „ráno plné jizev“. Touží po domovu a trápí ji každovečerní nostalgie, trápí ji vykořenění. Píše i o stáří, smrti a ztrátě. Útěchu hledá v přírodě a drobných radostech. Na svůj věk je až příliš pohlcena ve svém melancholickém světě, kterému ale nechybí vzdor a pohrdání dnešním materiálním světem, který si nevšímá pro ní tak okatých krás…

V noci je den

vytažený ze zásuvky

obloha velkoměsta

neztemní víc

než kruhy pod očima

noční můru

si osedlám v mezidobí


(KOMORÁDOVÁ, Kateřina. Den vytažený ze zásuvky. Praha: Nakladatelství Petr Štengl, 2014, s. 48)

 

 

Click to comment

You must be logged in to post a comment Login

Leave a Reply

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top