Klasická literatura

Malý princ ve hvězdách

Malý princ foto

Antoine de Saint-Exupéry vytvořil svým dílem nepomíjivý fenomén doby. Prostřednictvím postavy malého prince dal dětem nahlédnout do života dospělých. Ukazuje, jak se jejich svět od toho dětského změnil. Rozběhl se cestou docela mylných hodnot a z barevného spektra duhy si ponechal jen nevýrazné barvy každodenního pracovního stereotypu.

 

Všichni dospělí byli nejprve dětmi. Ale jen málo z nich si na to pamatuje.

 

Autor této slavné knihy neklade problémy dospělých nad martyria dětské duše. Pohrdá změtí číslic, kariérismem a oproštěním se od kouzel přírody. Nepohrdá však prací jako takovou, pokud se při jejím vykonávání člověk nezabývá předně sám sebou. Jakoby sám člověk mohl plně fungovat až v interakci s něčím opravdu velkým. Ať je to příroda nebo lidský protějšek, živočich nebo květina. Antoine nutí člověka jít po cestě pravé podstaty a je mu smutno z těch, kteří se jen bezvládně drží na povrchu.

 

A tak je to i s malým princem. Antoinovi, ztroskotanému kdesi mimo civilizaci, ukazuje prostřednictvím mouder nedbale zahalených do dětského jazyka opravdový smysl bytí. Staví vedle sebe zodpovědnost, morálku, touhu po pravém poznání, ale především – opravdové a silné přátelské pouto. Pouto ve smyslu jakéhosi oboustranného ochočení. Ať už je to beránek, liška, květina či srdce přítele, vše se pohybuje na ose sounáležitosti. Máme k něčemu vztah, to něco potřebuje nás, potřebuje, abychom se o ně postarali. Abychom nakrmili beránka, zalili květinu či dali příteli najevo, že s námi může počítat. A velice záhy si uvědomíme, že i my naše srdce je ochočeno tou druhou stranou, za kterou neseme jistou zodpovědnost.

 

Liška se odmlčela a dlouze se podívala na malého prince:

„Prosím… ochoč si mě!“ řekla.

„Rád bych,“ odpověděl malý princ, „ale nemám moc času. Musím najít nové přátele a poznat spoustu věcí.“

„Známe jen to, co si ochočíme,“ řekla liška. „Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují si v obchodech všechny věci už hotové. Ale protože přátele v žádných obchodech nenabízejí, lidé už žádné přátele nemají. Jestli chceš mít přátele, ochoč si mě!“

„Co pro to mám udělat?“ zeptal se malý princ.

„Musíš být trpělivý,“ odpověděla liška. „Nejdřív se posadíš do trávy dál ode mě, asi takhle. Budu se na tebe po očku koukat a ty nebudeš nic říkat. Řeč je zdrojem nedorozumění. Ale každý den se budeš moct posadit o trošku blíž.“

 Malý princ liška

A v takovémto duchu se odehrávají všechny rozhovory malého prince. Je zvídavý, hodný, rozumný a křehký. Je čistý a nezkažený dospělým světem. Často a krásně směje, a to především, pokud mu nějaká dospělácká jasně daná věc přijde kuriózní a nepředstavitelná. Dospělí se mu povětšinou zdají opravdu divní a při své cestě po různých planetách se v tomto svém úsudku ještě více utvrzuje. Podivuje se nad tím, že se snaží vymyslet způsob, jak šetřit čas, už ale nedomýšlejí, jak onen ušetřený čas efektivně využít. Zmaten je i z problematiky alkoholismu, ze které vyplývá, že člověk vlastně pije proto, aby zapomněl na to, že se stydí, že pije.

 

Podobně jako s opilcem se malý princ na své cestě setkává s řadou dalších pozoruhodných dospělých. A všichni mají společné to hlavní – jsou příliš zahleděni sami do sebe. Vidí svá čísla, grafy, svou moc, vědění – vidí vše, co je proměnlivé, ale nepodléhající zkáze. Vidí ve své práci svou vlastní nesmrtelnost. Otázkou ale zůstává, co na to říká jejich duše? Jak daleko se taková duše vzdálila od své původní nejjasnější hvězdy?

 

Nejlépe vidíme srdcem. To podstatné očima nevidíme.

                                             ∼

Ale semínka nejsou vidět. Spí ukrytá v půdě, dokud nějaké nenapadne probudit se.

 

Malý princ zastupuje v Antoinově knize osobu z jiného světa, která nepodléhá předsudkům, která se ráda zbaví svých omylů pramenících z nevědomosti. Klasickým takovým příkladem je vztah malého prince ke své květině. Ta je krásná, ale také velice pyšná. Uprostřed vytrhaných zkázonosných baobabů netrpělivě očekává její rozkvět. A pak? Je zklamán její pýchou a domýšlivostí. I jeho květina se však brzy projeví jako vcelku přirozená směsice záporů i kladů. Ukáže své slabiny a vyžaduje si pomoc a lásku malého prince. Vzroste mezi nimi vzácné pouto a malý princ si uvědomí, že celá jeho planeta je zahalena do přelíbezné vůně. A také to, že měl svou květinu soudit podle činů, nikoliv podle slov. A i když pak na své cestě plné poznání nalezne tisíce naprosto stejných růží, nebude zklamán, protože ta jeho růže zůstane v jeho očích už navždy jediná a nejkrásnější. Vytvořil si k ní pouto a i ona si jej ochočila.

 

„Jste sice krásné, ale jste prázdné,“ řekl jim tiše. „Pro vás člověk nemůže umřít. Samozřejmě mi jako obyčejnému kolemjdoucímu připadalo, že se vám moje růže podobá. Ale jen ona jediná je pro mne mnohem důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože právě ona je ta, kterou jsem ukrýval pod poklop. Protože právě ji jsem chránil paravánem. Protože právě jí jsem zabíjel housenky (kromě dvou tří, ze kterých se vyklubou motýli). Protože právě jí jsem naslouchal, když si stěžovala nebo se chlubila nebo se dokonce někdy odmlčela. Protože je to moje růže.

 

Malý princ květina new

Setkání Antoina s malým princem je osudové. Otevírá nám svět, který vůbec nemusí být snový, který může být výletem do dětství, na které jsme pozapomněli, ale z kterého nám pár střípků ještě zbývá a dává dohromady neúplnou, ale přesto stále krásnou duhovou mozaiku.

Malý princ nakonec zmizí v náruči některé z nespočtu hvězd na obloze, která bude i nadále zvonit jeho smíchem. A je jen na nás, zda si zamilujeme všechny hvězdy na obloze nebo zda zavřeme okno a celý ten pohádkový slov a uvrhneme svůj život jen do šedé změti čísel a dospělých problémů.

 

Je to jako s květinou. Pokud máš rád květinu, která se nachází na nějaké hvězdě, je krásné pozorovat v noci nebe. Všechny hvězdy rozkvétají.

 

 Malý princ hvězdy


(DE SAINT-EXUPÉRY, Antoine. Malý princ. Praha: Fragment, 2015, s. 55)

Click to comment

You must be logged in to post a comment Login

Leave a Reply

Most Popular

To Top